Lovci: Probuzení monstra

#6

„Ne, opravdu? To je hrozné! A jak mu je? Díky Bohu, alespoň že tak."

Peter otevřel oči a překvapeně zamrkal. Za okny jasně svítilo podzimní slunce, ačkoliv když si sedal na gauč, byla ještě tma. Očividně tu usnul.

Bezva způsob jak někoho ohlídat, pomyslel si sarkasticky, doufejme že po šesté ranní strašidla na návštěvu nechodí.

Široce zívl. Včera odpoledne zkontrolovali s Danielem střetu, ale jediné co oproti předchozí noci objevili, bylo pět větších kamenů s jakýmisi vyrytými znaky. Čtyři z nich byly rozmístěny po obvodu kruhu, korespondujíc se světovými stranami a poslední ležel uprostřed. Takže se sice ujistili, že šlo o rituál, ale pořád neměli ponětí o jaký. Cestou zpátky Daniela vyložil u hotelu a sám pokračoval k Mielom na noční hlídku.

Peter se celý ztuhlý vyhrabal z gauče, počkal, až se mu vrátí cit do nohou a vyrazil ke kuchyni, ze které se nejen ozývaly zvuky hovoru, ale také linula vůně čerstvé kávy. Když vstoupil do místnosti, uvítala ho Samantha omluvným úsměvem.

„Nechtěla jsem vás vzbudit," omlouvala se, zatímco odkládala telefon do poličky. „Dáte si kávu?"

„Rád," přijal Peter a sedl si ke stolu. „A za vzbuzení se neomlouvejte, především jsem vůbec neměl usnout. Je všechno v pořádku?"

„U nás ano," ujistila ho Samatha, a spolu s kávou před něj položila i talíř s čerstvými tousty. „Ale právě mi volala Bethy Creigová. Jejího chlapce někdo v noci napadl, když se vracel ze služby v nemocnici. Má to kus cesty přes park a tam se to stalo. Prý je hrozně potrhaný, skoro jako od drápů nějaké šelmy."

Peter se zarazil s toustem napůl cesty k ústům. Jméno Creig mu bylo nepříjemně povědomé.

„Jejího chlapce?"

„Nathana," vysvětlovala Samantha. „Vy ho vlastně asi neznáte. Bydlí s matkou nedaleko od nás. Takový milý chlapec, studuje posledním rokem medicínu a po nocích si přivydělává v nemocnici. Bere to zároveň jako praxi, víte. A navíc tak vypomůže rodinnému rozpočtu. Bethy, jeho matka, se mnou chodila do školy. Chtěly jsme spolu jít na vysokou. Ale pak měla Nata, tak z toho sešlo. Víte, měla ho hodně brzy. Vlastně maturovala už s děckem. "

„Víte co přesně se mu stalo?" přerušil její monolog Peter.

„Přesně ne, Bethy byla hrozně rozrušená. Prý je v hrozném stavu chudák. Celý potrhaný. Jej," vytřeštila náhle oči. „Myslíte, že by to mohlo souviset s těmi předchozími vraždami?" Napadlo ji.

Peter dělal, že poslední otázku neslyšel.

„Vy se s paní Creigovými znáte už dlouho, jak jsem pochopil. Nevšimla jste si u ní nebo u syna někdy něčeho zvláštního? Nějaké neobvyklé chování? Cokoliv."

„Zvláštního? Ne, to ne. Bethy byla vždycky hodně tichá a po té autonehodě se to ještě zhoršilo. Víte, když jí bylo asi sedm, jeli s rodiči na výlet a auto dostalo smyk. Najeli přímo do stromu. Oba rodiče byli na místě mrtví a Bethy to přežila jen zázrakem. Starali se pak o ni prarodiče z matčiny strany. Hodní lidé, ale občas trochu zmatení, neměla to lehké. A ta autonehoda pro ni taky nebyla bez následků. Doktoři tvrdili, že se uvnitř něco poškodilo a že prostě nebude moct mít děti. Hrozně ji to trápilo. Dovedete si představit, jakou měla radost, když zjistila, že se doktoři mýlili..."

Samantha rozjela stavidla výmluvnosti naplno. Peter ji nechal, jen občas dal mírným pokývnutím najevo, že poslouchá.

„... byla pak hrozně opatrná a starostlivá matka. Jako opravdu hodně. Ale na tom není nic divného. Vždyť to děcko byl pro ni malý zázrak. Co říkám malý, velký."