Lovci: Probuzení monstra

#13

Peter vyrazil obstarat večeři a Daniel se usadil ke stolu s notebookem a spoustou poznámek. Nathan se natáhl na postel s rukama pod hlavou a užíval si nastalý klid. Na okamžik měl dokonce pocit, že by svět mohl být i normální.

„Musíme si promluvit, synku."

Tolik ke klidu a normálnosti. Na vedlejší posteli seděla jeho matka a tvářila se vážně. Nathan vrhl pátravý pohled ke stolu, u kterého seděl Daniel.

„On mě nevidí. Ani neslyší. To můžeš jenom ty," ujistila ho matka.

„Proč? Protože jsi zatracená halucinace?" zavrčel Nathan tlumeně.

„Protože jsme spolu spojeni. Jsi můj syn. Moje krev," vysvětlovala Elisabeth. „Poslouchej mě, musím ti spoustu věcí říct a nevím, kolik máme času."

Nathan odmítavě zavrtěl hlavou a znovu zavřel oči. Ze všech sil bojoval s touhou si navíc i zacpat uši. Ale přišel by si při tom dětinsky a navíc měl podezření, že by to nepomohlo. Raději se pokusil zabavit představou, jak by asi reagoval Daniel, kdyby mu řekl, že se mu zjevuje obraz jeho matky a chce s ním vést vážné debaty.

„Dost možná by ti uvěřil," odpověděla matka na jeho myšlenky. „A nejspíš by se pokusil zjistit víc. Třeba jestli taky nejsi posedlý. Jednou už jsi jejich způsob ověřování podobných věcí zažil. Chceš to zkoušet znovu?"

Nathan si skousl ret. No ano, na ten večer, nebo spíš noc, na parkovišti si pamatoval velmi dobře a nijak zvlášť nestál o to, si to zopakovat. Na druhou stranu ...

„Zjistil by něco?" zamumlal zvědavě.

„Nic víc, než posledně," pokrčila Elizabeth rameny. „Jsi pořád ten samý Nathan, jako když jste se potkali poprvé. A zbytečně bychom ztratili spoustu času. Lepší by bylo, najít nějaké místo, kde si můžeme v klidu promluvit. Je to důležité, věř mi, Natty."

Nathan znovu sklouzl pohledem ke stolu a zaváhal. Čemu může vadit, když jí vyhoví. Možná má opravdu jen halucinace, způsobené doznívající kocovinou, ale možná, jen možná, by se skutečně mohl dozvědět něco důležitého. Těm dvěma to koneckonců může říct kdykoliv, pokud bude mít pocit, že je to potřeba. Pomalu spustil nohy z postele a postavil se. Místnost se lehce roztočila, ale šlo to zvládnout. Opatrně vyrazil vpřed.

„Děje se něco?" ozvalo se od stolu.

„Chci se trochu opláchnout," nasadil Nathan pokud možno nevinný výraz.

„Hlavně se nespláchni do záchoda," obdařil ho Daniel rádoby vtipnou radou a vrátil se zpátky ke svým výzkumům. Nathan vklouzl do koupelny, pečlivě za sebou zavřel dveře a roztočil oba kohoutky ve sprše.

„Dobrý nápad," ozvalo se za ním. „Vždycky jsem říkala, že jsi chytrý chlapec."

Nathan se otočil a pozorně si matku pohlédl. Působila trochu duchovitě, ale jinak na ní nic neobvyklého neviděl.

„Chtěla jsi se mnou mluvit," přešel její lichotku. „Tak mluv. A můžeš začít tím, co jsi zač. Halucinace nakonec asi ne. „Kdybych měl halucinace, chovala by ses nejspíš jinak. To samé ale platí o tom, že bys opravdu byla moje matka. Moje matka je..."

Zarazil se, neschopen najít správná slova. Šlo prostě o to, že Bethy Creigová, tak jak ji znal, byla tichá, nenápadná osoba, která se většinu času držela na pozadí a která trpěla tak silným ochranitelským pudem vůči svému synovi, že se kvůli tomu několikrát pohádali.

„Moje matka prostě není tak sebejistá a sebevědomá osoba, jak tady předvádíš," zakončil.

„Myslíš, že to co jsi ze mě viděl je celá moje osobnost? Nebyla jsem vždycky taková, jakou mě znáš. To jen moje snaha tě chránit zakryla všechno ostatní."