Lovci: Probuzení monstra

#25

Nathan si pozorně prohlížel zelenookého motorkáře, spokojeně usazeného v křesle před ním. Právě se od toho muže, nebo ducha, nebo co vlastně přesně byl, dozvěděl, jak vlastně došlo k jeho zplození a teď se to snažil strávit. Hlavou mu vířilo spousta divokých představ a desítky více či méně šílených otázek, o kterých si vůbec nebyl jistý, že na ně chce znát odpověď.

„Opravdu vypadal takhle?" vybral si nakonec tu nejbezpečnější.

Watanu kývl.

„Přesně takhle. Teda až na oči, ty měl hnědé. Zelená je moje barva."

„Asi mu jsem docela podobný," usoudil Nat.

Proto mu ten obličej od začátku připadal povědomý. Měl stejné rysy, jaké si zvykl vídat v zrcadle. Vždycky přemýšlel, jestli je podobný otci. Po matce toho, co se týkalo vzhledu, rozhodně moc nepodědil.

„Docela dost."

Nathan si roztržitě poklepával prsty na stehno.

„Ale proč zrovna mámu? Nebylo by jednodušší nějak si získat ženu, která normálně děti mít mohla? Co třeba nějakou s rizikovým těhotenstvím, nebo tak něco? Zajistil bys jí bezproblémový porod a ona by ti za to, já nevím, obětovala placentu nebo co. Tohle přece muselo vyžadovat mnohem víc sil. A pokud jsem to dobře pochopil, tou dobou jsi jich zrovna nazbyt neměl."

„Větší vklad, větší zisk," pokrčil Watanu rameny. „Tvá matka měla jednu velkou výhodu. Dokázala mě pojmout."

„Dokázala co?"

„Pojmout mě. Na víc, než pár okamžiků. To není tak jednoduché, jak to zní a tuhle schopnost má jen výjimečně málo lidí. Většina už po pár hodinách začíná šílet. Ti odolnější po pár dnech."

„No a? Kolik času potřebuješ na jeden porod?"

Watanu zavrtěl hlavou. „To o čem mluvíš ty, by samozřejmě zabralo sotva hodinu. Ale i s takhle prudce navýšenou mocí bych po provedení poutacího kouzla zůstal slabý jak vánek. A obnovení moci, alespoň do té úrovně, v jaké jsem byl před, hmm ritálem, by mi zabralo desítky let. Minimálně. S pomocí tvé matky jsem si mohl připravit mnohem lepší podmínky."

„Jaké podmínky?"

„Tebe," Watanu přejel Nata spokojeným pohledem. „A docela ses mi povedl, abys věděl," pochválil se.

„Co je na mě tak strašně zvláštního?"

Nathan začínal s tím zelenookým frajírkem ztrácet trpělivost.

„Já samozřejmě. Tedy svým způsobem. Ale no tak, ještě ti to nedošlo?" zazubil se na něj Watanu.

Nathan zavřel oči, pomalu napočítal do deseti a pak zdvihl ruku a úsporným gestem vyslal k spokojeně se usmívajícímu duchovi proud síly. Jelikož Watanu nic takového nečekal, ani se nepokusil bránit a náraz ho přimáčkl do sedačky plnou silou.

„Možná jsem neskonale pitomý," zavrčel. „Ale nedošlo. Zato mi došlo, že tady jsem silnější než ty. Takže buďto to ze sebe srozumitelně vysypeš, nebo si vyzkouším, co všechno ti dokážu udělat."

Ve skutečnosti si nebyl jistý, že by Watanuovi opravdu dokázal ublížit, ale ze všech sil se snažil tvářit, že svou pohrůžku myslí vážně. Asi působil důvěryhodně, protože Watanu konečně ztratil svůj povznesený výraz.

„Překvapuješ mě," přiznal. „Ano jsi tu silnější než já. Nenapadá tě proč asi?"

Nathan lehce zesílil proud síly a Watanu zalapal po dechu.