Lovci: Probuzení monstra

#17

„Tolik k tomu stvoření, co tu teď pobíhá. Je to srozumitelné?" Daniel dokončil lehce zestručněné převyprávění legendy o Tilijaki a Matabu a obrátil se na Nathana.

„Já nevím, " potřásl Nathan hlavou. „Chci říct, legendu chápu, jen si prostě nedovedu představit, že by to mohlo být skutečné. A i kdyby, co je teda to stvoření zač? Je to Wendigo? Není to Wendigo?"

„Přesně tak," pochválil ho Daniel.

„Cože?"

„Je to Wendigo a není to Wendigo," pokrčil Daniel rameny, jako by tím mělo být všechno jasné. Nathan ten pocit ale rozhodně nesdílel.

„Já myslím, že jsem se musel někde ztratit. Mám pocit, že se neúčastníme stejného hovoru," postěžoval si zmateně.

„Z toho si nic nedělej," ozval se Peter od volantu. „To se lidem při hovoru s Danem stává poměrně pravidelně. Když budeš trpělivý, časem se chytíš."

„Co je na tom tak složitého," nechápal Daniel. „Prostě když si odmyslíme toho ducha, se kterým se Matabu původně spojil, tak nám zbude Wendigo jako vyšité – vyhublá postava, dlouhé pařáty, svítíci oči a sklony krmit se lidským masem. Když k tomu ale ducha připočítáme, dostaneme něco, proti čemu je obyčejné Wendigo roztomilý plyšák. Obyčejné Wendigo je tvrdá bestie, ale dá se zabít, když máš to správné vybavení. Tohle stvoření je jiná liga."

„A nemůžete, já nevím, dostat toho ducha pryč. Jako zrušit to spojení myslím," ozval se Nathan. „Pak by vám zbylo jen to obyčejné Wendigo."

„A jeden slušně nasraný manido, obávám se," doplnil ho Daniel. „Ale možnost by to byla. Každopádně by mohlo být snazší popasovat se s každým zvlášť. Teď už jen přijít na to, jak je od sebe dostat. Co ty na to Pete? Pete?!"

„Co?" trhl sebou Peter, přestal si pohrávat s amuletem od Kamali a chytil volant oběma rukama.

„Co co? Řídíš, nebo přemýšlíš nad nesmrtelností chroustů? Možná tě to překvapí, ale nerad bych skončil v příkopu."

„Promiň, zamyslel jsem se. A v příkopu bys rozhodně neskončil. Už proto, že tu žádný není."

„Takže jsi to hodlal napálit rovnou do stromu? To mě nijak neuklidňuje. Pro tvou informaci, hodlám zemřít v požehnaném věku při souboji s nějakou hodně exotickou příšerou. Například sexuálně neukojenou sukubou. Ne při stupidní autonehodě, protože můj partner se věnuje zenové meditaci místo řízení."

„Buď tak laskav a přestaň vyšilovat, ano. Nechystal jsem se to napálit nikam."

„Já nevyšiluju. Já projevuju starost o své zdraví."

Slibně se rozvíjející výměnu názorů přerušilo rozpačité zakašlání ze zadních sedaček.

„Co je?" houkl Daniel přes rameno.

„To se vážně hádáte?" zeptal se Nathan nedůvěřivě. Peter s Danielem si vyměnili rychlý pohled.

„Já bych tomu neříkal hádka," odpověděl nakonec Peter. „Spíš upřímná diskuse."

„Uvolnění situace," přisadil si Daniel.

„Aha," Nathanova reakce nezněla právě přesvědčeně. „Jestli jste tedy dodiskutovali, můžu se zeptat ještě na něco?"

„Jasně."

„Proč to stvoření, ať už je to cokoliv, jde zrovna po mě?"

„Protože nemá rád studenty medicíny?" navrhl Daniel.