Lovci: Probuzení monstra

#7

„Miláčku, jsou tu dva pánové od FBI a potřebovali by si s tebou promluvit."

Nathan zdvihl hlavu od knihy a když zjistil o kom jeho matka mluví, lehce pobledl.

„Proč? Já s nikým mluvit nechci," bránil se.

Daniel předvedl téměř dokonalou verzi profesionálního úsměvu.

„Nebudeme tě otravovat dlouho," ujistil mladíka. „Potřebujeme si jen upřesnit nějaké informace ohledně toho napadení."

Nathan si nervózně pohrával s knihou a očividně zvažoval, jestli si je může dovolit poslat ke všem čertům.

„Děje se něco zlato?" všimla si jeho nechuti matka a ochranitelsky se přesunula ke svému synovi. „Jestli něco není v pořádku, klidně mi to řekni."

„Ale ne, v pohodě, prostě se mi jen o tom nechce mluvit, no," zamumlal Nathan neochotně.

„Já vím, že je to pro tebe těžké, ale ti pánové nám jen chtějí pomoct. Budu tu s tebou, jestli chceš," nabídla mu a něžně ho vzala za ruku. Peter si lehce odkašlal.

„Vlastně, paní Creigová, je mi líto, ale potřebujeme s vaším synem mluvit o samotě."

„Proč o samotě?" naježila se Elisabeth a pevně stiskla synovu ruku. „Nemáte právo něco takového požadovat."

„To je dobré mami," Nathan opatrně vyprostil svou dlaň z matčina sevření. „Já to zvládnu, nemusíš tu být."

„Jsi si jistý, poklade?" zaváhala Elisabeth.

„Naprosto," ujistil ji syn a dokonce se mu skoro podařilo zatvářit, že to myslí vážně.

„Tak dobře, počkám dole," rezignovala žena. „Ale neunavujte ho dlouho, musí teď hodně odpočívat. A snažte se ho nerozrušit, je hrozně citlivý, víte. A taky plachý."

Peter s vážným výrazem vyčkal, až se za paní domu zavřou dveře a pak se zašklebil na Nathana.

„Tak plachý, jo?" zajímal se. Nathan otázku přešel bez povšimnutí.

„Jestli vy dva jste agenti FBI, tak já jsem královna ze Sáby," prohlásil místo odpovědi. „Měl bych říct mámě, ať na vás zavolá šerifa."

„Že by? A proč jsi to neudělal?"

„Protože bych ji vyděsil k smrti. Už takhle je má nervy v pytli. Hele, nevím co jste zač, ale mámu prostě vynechte, jasný?"

„Klid." Peter si přitáhl židli a obkročmo se na ni usadil, ruce opřené o opěradlo. „Nikdo jí nic nedělá. Ani tobě, když se to tak vezme. Chceme si jen popovídat."

„Jo, to už jsem si s vámi jednou užil," odsekl Nathan. „Děkuju nechci."

Peter protočil oči v sloup.

„Dnešní mládež je hrozně háklivá. Jednou si pozvrací boty a má z toho doživotní trauma," postěžoval si jen tak do prostoru.

„Dej mu pokoj," klidnil ho Daniel. „Podívej, chápu tvoje pocity, ale tentokrát si chceme opravdu jenom promluvit, OK?" otočil se na Nathana.

„O čem?"

„Ve výpovědi pro šerifa jsi tvrdil, že nedokážeš útočníka popsat, protože byla příliš velká tma."

„To je pravda."

„Byla jasná noc a jsou tři dny po úplňku, takže světla bylo víc než dost. Přinejmenším na hrubý popis."