Lovci: Probuzení monstra

#28

„Zatraceně!" Nathan praštil pěstí do stolu tak silně, až nadskočil hrnek, zapomenutý na druhé straně.

Pomohlo to? ozval se mu v hlavě Watanuův hlas.

„Ani ne," přiznal Nathan. „Tohle nefunguje Watanu," postěžoval si sklesle. „Snažím se už třetí týden a jediné čeho jsem dosáhl, je naražená ruka a sklony k depresi. Nejvíc mě deptá, že tu zatracenou sílu cítím. Vím že tam je, ale nedaří se mi k ní dostat. Místo toho se jen ochomítám okolo, jak stydlivá panna."

Dobré je, že ji cítíš, uklidňoval ho jeho duchovní vůdce. Zbytek chce prostě čas. Zvládneš to, věř mi.

„Rád bych měl tvoji jistotu," povzdechl Nathan, vstal, s heknutím si protáhl zdřevěnělé nohy a vydal se odnést hrnek, který se po jeho rázném vyjádření frustrace posunul nebezpečně blízko k okraji stolu. „Co tě vede k přesvědčení, že jsem toho vůbec schopen?"

Už jsi ji jednou částečně uvolnil. Tenkrát v nemocnici. Potřebuješ to jen zopakovat.

„Až na to, že naprosto netuším, jak jsem to tenkrát udělal. Jediné, co si pamatuju, je že jsi mě v tu chvíli neskutečně štval."

Jestli ti to pomůže, můžu tě naštvat znovu, nabídl se Watanu ochotně.

„Proč ne. Jestli to dokážeš. Lepší nápad stejně nemám." Nathan se pro tentokrát usadil rovnou na podlahu, zády se opřel o skříňku a zavřel oči.

„Do toho," vyzval Watanua, „naštvi mě."

***

Peter zaparkoval na svém oblíbeném plácku na okraji rezervace a natáhl se na zadní sedačku pro tašku se zásobami. To byla poslední dva týdny další jeho funkce. Dvorní zásobovač. Vzhledem k tomu, že Nathanova matka stále zůstávala u Kamali, bylo potřeba postarat se o jídlo, kosmetiku a další nezbytnosti všeho druhu.

Také obvykle zůstával s Bethy a dělal jí společnost, zatímco Daniel s Kamali někde v soukromí trénovali. Poměrně tichou společnost, ale zdálo se, že jí stačí, když není sama. Podle toho, co říkala Kamali, ji stále pronásledovaly noční můry, týkající se dnů, které strávila v moci Wendiga, takže byl její strach ze samoty byl zcela pochopitelný.

Občas se zastavil i šerif. S ním si zjevně měla víc co povídat, koneckonců byli ze stejné generace a zřejmě vyrůstali nedaleko od sebe, takže se znali už jako děti. V takovém případě se Peter obvykle šel projít po rezervaci a nechal je, ať si pohovoří v klidu. Ostatně podle známého vozu, zaparkovaného kousek od jejich tu byl i dneska. Peter se nemohl zbavit dojmu, že je šerif do Elisabeth tajně zamilovaný a Elisabeth rozhodně nevypadala, že by jí to vadilo. Ale koneckonců proč ne. Oba byli dospělí a svobodní a pokud se chtěli dát dohromady, byla to jen jejich věc.

„Vystupovat, konečná," šťouchl do podřimujícího Daniela. Daniel zívl a protáhl se.

„Tak dobrá," prohlásil rezignovaně. „Vzhůru do práce." Vystoupil z auta a spolu s Peterem zamířili ke Kamali. Ta už je očekávala před chajdou, spokojeně pokuřujíc cosi nesmírně smrdutého z dýmky tak historické, že by mohla být z fleku umístěna do muzea.

„Jak to, že ona může kouřit takovou příšernost a já musím dodržovat zdravý životní styl a napájet se naprosto odporným bylinným vývarem," mrmlal Daniel.

„Nejspíš proto, že nejsi stará zkušená šamanka. A krom toho, kdo ví, třeba je to co kouří úplně děsně zdravé."

Daniel si pochybovačně odfrkl, ale jakékoliv poznámky si nechal od cesty. I proto, že už došli ke Kamali, takže na ně nezbyl čas.