Lovci: Probuzení monstra

#22

Peter dohnal Daniela a mrkl na display navigace v jeho ruce.

„Jsme daleko?" zajímal se.

„To bych taky rád věděl," zavrčel Daniel.

„Co tím myslíš?"

„Tím myslím, že GPS v Nathanově telefonu má zjevné problémy se tu chytit," Daniel nevrle potřásl svým přístrojem, jako by to mohlo situaci nějak vylepšit. „Buďto tak, nebo ovládl teleportaci, protože se náhodně přemisťuje až o sto metrů během jednoho kroku."

„Super, drží se alespoň přibližně v jednom směru?" Představa, že budou pobíhat po lese naslepo a doufat, že na Nathana narazí náhodou, rozhodně nepatřila k těm nepříjemnějším.

„Zatím ano," kývl Daniel. „A víš co?" dodal, když znovu zkontroloval navigaci. „Možná dokonce tuším kterým. Není ti to tady povědomé."

„Vím, co myslíš," pokrčil Peter rameny, „Koneckonců jsem to už zmiňoval v autě. Jenže tenhle les vypadá podle mě všude stejně."

„Učiněný stopař zálesák," trhl Daniel rameny. „Já mám naštěstí orientační smysl ještě v pořádku a jsem si dost jistý, že míříme přímo k místu, kde se nachází několik zajímavě dekorovaných kamenů. I když mi pořád nedochází, proč by se tam měl dobrovolně vracet."

Náhle se za nimi ozvalo ostré prasknutí větvičky. Oba muži jako na povel vytáhli zbraně a otočili se po zvuku. Vzápětí Peter ruku se zbraní zase sklonil a zamračil se.

„Nic ve zlém, ale mohl jsem vás zastřelit," zavrčel.

„Vážně?" šerif si ho klidně přeměřil. Peter zaskřípal zuby.

„Co tu vůbec děláte?" Když jsem vám říkal, že tu pobíhají nebezpečnější věci, než my dva, myslel jsem to vážně."

„A já vám to dokonce i věřím. Nicméně pokud jste doufal, že zůstanu v autě, proč jste nechal zásobník na kapotě?" zajímal se šerif. „Mimochodem, jste první člověk, který mě držel v šachu vybitou zbraní, aniž bych si toho všiml."

„Jo, jsem takový důvěryhodný tvor."

Peter si jistotu odpustil otázku, kolik lidí kdy šerifa drželo v šachu jakoukoliv zbraní, ať už nabitou nebo ne.

„Nicméně nemáte ponětí, co tu okolo pobíhá, a už vůbec nemáte představu, jak s tím bojovat. Vaše pistole to tak maximálně zpomalí. Takže co kdybyste se vrátil k autu, jako hodný hoch?"

„Na to můžete rovnou zapomenout. Jsem možná ochoten zvážit možnost, že nejste úplní mizerové, ať už jste doopravdy kdokoliv, ale rozhodně chci vědět, co se tady děje. Takže jdu s vámi."

Peter stiskl rty a vyměnil si s Danielem krátký pohled. Daniel lehce pokrčil rameny.

„Budiž," Peter zasunul zbraň, přetáhl si přes hlavu jeden z amuletů, které dostali od Kamali a podal ho šerifovi. „Vezměte si tohle a držte se u nás. Pokud možno za námi. A jestli na vás něco skočí, nejdřív střílejte a pak se ptejte." Šerif si natáhl ruku po přívěsku a zkoumavě si ho prohlédl.

„Co to je?" zajímal se.

„Nový módní doplněk. Prostě si to vemte, však vás to nepokouše."

S těmi slovy se Peter otočil na podpatku a vyrazil původním směrem. Daniel se ušklíbl na zaraženého šerifa.

„Být vámi, udělám co říká," poradil mu přátelsky a vyrazil za přítelem.