Lovci: Probuzení monstra

#26

Po šerifově oznámení se v místnosti na okamžik rozhostilo ticho. Peter opatrně odložil na stůl kelímek se zbytkem kávy. Vzhledem k tomu, jak byl pomačkaný, se ale stejně překlopil a tmavá tekutina se rozlila po stole.

„Když říkáte odešel, tak myslíte odešel jako odešel, nebo odešel jako ...?"

„Prostě odešel. Zdvihl se, odpojil přístroje a vykráčel z nemocnice. Tak jak byl. V noční košili a omotaný obvazy."

Peter se s úlevou sesul zpátky do židle.

„Ocenil bych, kdyby se lidi okolo mě začali vyjadřovat jasně a bez dvojsmyslů," povzdechl. „To se ho nikdo nepokusil zastavit?"

„Pokud jsem to dobře pochopil, v jednu chvíli byl v kómatu a v druhé na odchodu. Než jim došlo, co se děje, byl v tahu. Zázraky se dějí, ano?"

Peter potřásl hlavou.

„Jaké měl oči?" zajímal se, aniž by věnoval pozornost šerifově poznámce.

„Cože?"

„Oči. Jakou měly barvu?"

„Jak to mám vědět, pochybuji, že se někdo snažil kontrolovat barvu jeho očí."

„Toho by si všimli i bez cílené kontroly. Nezmínil se někdo, že by mu svítily zeleně?"

„Ne to tedy nezmínil. Proč?"

„Jen mě tak něco napadlo."

Peter si zamyšleně pohrával s pomačkaným kelímkem. Prvotní úlevu, která ho zaplavila po zprávě že Nathan dokázal nemocnici opustit po svých, překrývaly všelijaké otázky, které se mu vyrojily v hlavě. Jako třeba, proč rovnou odešel, místo aby dal někomu vědět. A kam asi tak šel uprostřed podzimu, bos a v nemocniční košili.

„Odešel pěšky?" napadlo ho. Pokud ano, nebude od nemocnice daleko.

„Nejspíš. Jak jinak?"

„Na parkovišti zůstalo jeho auto," připomněl šerifovi. „Sem jsme jeli mým."

„Jeho auto jsem tam nechal, protože nestartovalo," namítl šerif, ale i tak znovu sáhl po telefonu. Po krátkém hovoru s nemocnicí se otočil zpátky k Peterovi.

„Přiměl jsem někoho, ať se podívá. Buď se jeho auto vypařilo, nebo s ním odjel, i když mi není jasné, jak tu kraksnu přiměl nastartovat. Napadá vás, kam mohl jet?"

„Jedno místo vlastně ano. Nemáte náhodou číslo na Creigovi. Myslím na pevnou linku."

„Mám číslo v podstatě na každého. Myslíte, že jel domů?"

Peter pokrčil rameny.

„Bylo by to logické místo. Rozhodně to stojí za zkoušku."

Šerif pozdvihl obočí, ale bez dalších námitek se zdvihl, přešel místnost a ze skříně, stojící u zdi, vylovil obsáhlý svazek.

„Takže Creigovi," povzdychl a začal jím listovat.

Peter ho pozoroval s rostoucím obdivem. Na to že se je ráno chystal zatknout, pak s nimi absolvoval hon na Wendigo a teď musel řešit zmizení osoby, která byla ještě před půlhodinou v kómatu se držel obdivuhodně dobře.

„Obdivuji, jak to zvládáte," vyslovil své myšlenky nahlas. „Myslím při tom všem, co jste s námi dneska zažil."

„V duchu hlasitě ječím a mlátím hlavou do zdi," ujistil ho šerif. „A až to skončí, nejspíš se půjdu šíleně opít. Ale teď na to není čas."