Lovci: Probuzení monstra

#23

Peter nervózně přecházel po čekárně a neustále pokukoval po chodbě, ve které zmizelo lůžko s Nathanem a lékařským doprovodem. Upřímně nenáviděl čekání. Čekání v nemocnici obzvlášť. Bohužel právě teď nemohl dělat nic, než právě jen čekat.

Za poslední hodinu už nejméně dvacetkrát překontroloval telefon, jestli něco nepíše Daniel, který bral Nathanovu matku ke Kamali a vypil asi deset kelímků vody z automatu, postaveného v rohu. To mu na chvíli zajistilo další rozptýlení, když se sháněl po toaletách pro návštěvníky. Teď rázoval z jedné strany čekárny na druhou a tvářil se, že nevidí soucitné pohledy, které po něm vrhala sestřička za pultem příjmu. Na chápavě uklidňující rozhovor teď zrovna opravdu neměl náladu. To už by se raději dohadoval s šerifem o právních důsledcích falšování úředních dokumentů a následném napadení a únosu veřejného činitele. Jenže šerifa nechal s Danielem v lese, aby se postarali o Bethy Creigovou, takže jakékoliv dohady nebo vysvětlování padly na jeho přítele.

Znovu překontroloval telefon. Na chvíli zvažoval, jestli nemá Danovi zkusit zavolat. Ale ne, asi ne. Kdyby bylo něco potřeba, ozval by se sám. S povzdechem zastrčil přístroj zpátky do kapsy a vydal pro další kelímek vody. S nápojem v ruce se pak usadil na nepohodlnou plastovou sedačku. Z nedostatky jiné zábavy se pokusil se začíst do jednoho z časopisů, připravených pro čekající. Jak záhy zjistil, jednalo se o časopis určený především pro dospívající dívky. No co, pořád bylo lepší, než reklama na inkontinenční vložky, kterou se pokoušel studovat zhruba před půl hodinou. Zrovna se dostal k článku, opěvujícímu jakéhosi idola dospívající mládeže, když ho vyrušilo tiché odkašlání.

„Pan Stenford?"

Peter zdvihl hlavu a setkal se s pohledem lékařky, která Nathana přebírala.

„Ano?"

„Vy jste s panem Creigem příbuzný?"

„Vzdáleně," přitakal Peter. Jak mu je?" zajímal se, než ženu napadne zkoumat, jak vzdálená je jejich příbuznost. Doktorka viditelně zaváhala.

„Je mi líto ...," začala.

„Co je vám líto?" zeptal se Peter ostře a vstal, takže teď se lékařka musela dívat vzhůru, pokud s ním chtěla mluvit z očí do očí.

„Klid pane, je ve vážném stavu, ale žije," uklidňovala ho urychleně žena, když jí došlo, že nezvolila zrovna dobrou úvodní frázi.

„Ok, jsem klidný," kývl Peter chladně. „Víceméně. Přiměřeně situaci. Prostě vynechte společenské fráze a řekněte mi jak na tom je."

Lékařka povzdechla.

„Podívejte," začala obšírně. „Žádné z jeho zranění není samo o sobě život ohrožující. Většina je v podstatě povrchových. Ale ztratil mnoho krve a navíc je to podle záznamů už druhé podobně rozsáhlé zranění ve velice krátké době. I když musím připustit, že to předchozí se za těch pár dnů zahojilo až neuvěřitelně dobře. Kdybych nevěděla ze záznamů, jak staré ty rány ve skutečnosti jsou, odhadla bych je na několik týdnů. Každopádně je ale jeho tělo velice vyčerpané ..."

„Zkraťte to, prosím," přerušil ji Peter. „Zvládne to?"

Doktorka se zarazila.

„Nevím," přiznala nepříliš ochotně. „Udělali jsme, co bylo v našich silách, ale v tuhle chvíli je v kómatu a závislý na přístrojích. Nicméně, pokud se nedostaví šok, má šanci."

Peter zhodnotil její výraz a raději se ani neptal, jak velká ta šance je.

„Chci ho vidět," požádal místo toho.