Lovci: Probuzení monstra

#19

„Tak jak to jde?"

Daniel sklapl knihu a odložil ji na stůl a protáhl si záda. Vedle už prohlédnutých knih na stole ležela druhá, nemenší hromádka, která ještě na projití čekala. Kromě několika Danielovo oblíbených grimoárů, které vozil pravidelně s sebou tu ležely i další, které si včera vypůjčil v místní knihovně. Včetně několika sbírek pohádek a pověstí. Na protější straně stolu bylo naopak rozloženo menší zbrojířství.

„Vcelku dobře," Peter pečlivě uzavřel další čerstvě naplněnou patronu. „A co tobě?"

„Mě bohužel vcelku špatně. Kromě běžných informací o Wendigu, které znám dávno nazpaměť, jsem neobjevil naprosto nic."

Daniel se natáhl po další knize a tichým povzdechem ji otevřel. Ještě ale ani nestačil prolétnout obsah, když začal vyzvánět telefon. Peter odložil plničku a natáhl se pro řinčící přístroj.

„Nowonsky, prosím," ohlásil se. Z telefonu se vyřinul proud slov, ale takhle na dálku Daniel poznal jen, že mluvčí je silně rozrušený.

„Okamžik, paní Mielová," přerušil tok řeči Peter, mávl na Daniela, ať se přisune blíž a přepnul hovor na hlasitý odposlech. „Říkáte, že vaše dcera tvrdí, že měla něco jako vidění, chápu to správně?" pokračoval.

„Já nevím, jestli bych tomu říkala vidění," ozval se z telefonu ženský hlas. „Spíš noční můra. Občas je mívá, od té doby... Od té příhody v lese. Doufala jsem, že se to časem zlepší, ale ... Prostě dneska za mnou přiběhla celá vyděšená a trvala na tom, že musí mluvit s Nathanem. Já to zkoušela, víte. Zkoušela jsem mu volat, ale nebere mi telefon. Chtěla jsem zavolat Bethy, jako jeho matce, ale Janette trvá na tom, abych zavolala vám," vysvětlovala doktorka rozpačitě.

„Mami, prosím, dej mi ten telefon," ozval se na pozadí dívčí hlásek se zoufalou naléhavostí. „Prosím, musím s nimi mluvit."

„Zlatíčko vydrž," krotila dceru paní Mielová. „Ještě jednou se omlouvám," dodala už zase do telefonu. „Nemohli byste s ní promluvit. Prosím. Vím že máte určitě spoustu jiné práce, než uklidňovat malé děti, ale byla bych vám moc vděčná. Já ..."

„To je v pořádku," zarazil ji Peter. „Rád s ní promluvím."

„Ah. Dobrá. Janette můžeš ..."

„Haló?" Janette ani nenechala matku domluvit a zmocnila se vytouženého přístroje.

„Janette? Co se děje?" ozval se Peter.

„Musíte zastavit Nathana," vyhrkla dívka. „Nesmí s ní jít. Je to past."

„Počkej, zpomal. S kým nesmí jít?"

„S Bethy. Nesmí jít s Bethy. Se svojí mámou."

Peter vrhl nechápavý pohled na Daniela a pozvedl ruce v tázavém gestu, ale Daniel jen bezradně zavrtěl hlavou. Ani jemu Janettina informace moc smyslu nedávala.

„Já myslím, že Nathan zrovna teď se svojí matkou nikam nepůjde," uklidňoval dívku Peter.

„Rozhodně ne dobrovolně," zamumlal Daniel.

„Vlastně pokud vím, už ní zhruba dva dni ani nemluvil," doplnil Peter a zamračil se na Daniela.

„To není pravda. Mluvil s ní už několikrát," přesvědčovala je Janette. „Ona za ním chodí. Ne normálně, jenom tady. Myslím v hlavě," dodala, když jí došlo, že její posluchači ji nevidí. „Podobně, jako mluvíval táta se mnou."

„Janette!"

„Mluvil se mnou, mami. Věř mi."

„Janette," upozornil na sebe Peter. „Ty říkáš, že Nathan má nějaké spojení se svou matkou?"