Lovci: Probuzení monstra

#16

Nathan se svezl podél kmene stromu do sedu a přitáhl si kolena k sobě. Rány po předvčerejším střetu ho při tom lehce zabolely.

Lehce? Opatrně se dotkl obvázaného hrudníku. Měl by být citlivý, hodně citlivý vzhledem k tomu, jak vypadal včera dopoledne. Vlastně by bez prášků proti bolesti neměl být téměř schopen pohybu. Ve skutečnosti se ale necítil o moc hůř, než když ho kdysi kamarád, nadšenec do všelijakých bojových umění, vytáhl do tělocvičny s tím, že ho taky něco naučí. Po první lekci se dva dni skoro nemohl hýbat a druhou s díky odmítl.

Nathan váhavě rozepnul bundu a košili, kterou měl dnes na sobě místo svého obvyklého trička, které bylo po dvaceti čtyřech hodinách nepřetržitého nošení poněkud nepoužitelné. Košili mu půjčil Daniel, protože byl z obou lovců přeci jen o něco menší. I tak mu byla volná. Teď mu to přišlo vhod, alespoň se nemusel uprostřed indiánského tábořiště svlékat do půli těla, aby se dostal k obvazům.

Opatrně zatahal za smyčky fáče, omotané okolo hrudníku. Naštěstí byly po ne zrovna zručném převazu, který předvedl Peter, celkem uvolněné, takže nemusel obvaz úplně rozmotat, aby mohl prozkoumat stav svých zranění. To co uviděl mu vyrazilo dech. Tam, kde ještě včera byly hluboké šrámy, protínaly kůži téměř uzavřené jizvy. Během méně než dvaceti čtyř hodin přeskočil skoro dva týdny hojení. Chvějící se rukou přetáhl obvazy zpátky a ztěžka se opřel o strom.

„Co se se mnou sakra děje?" zamumlal polohlasně. „Hojím se naprosto neuvěřitelnou rychlostí a nedokážu se přiblížit na pět metrů k domu místního šamana."

„Sílíš."

Nathan se prudce otočil po hlase, ale vzápětí rezignovaně sklouzl zpátky a složil hlavu do dlaní.

„Bohové, mami. Tohle mi nedělej," zaprosil. „Málem jsem dostal infarkt. Co tím myslíš, že sílím?"

„Říkala jsem ti přece, že se tě Wendigo bojí. Že máš v sobě moc ho zničit."

„A ta moc může za ty divné věci, co se mi dějí, ano? Ještě by mi tak dávalo smysl to zrychlené hojení, ale proč nemůžu blíž?"

Na vysvětlenou kam blíž mávl rukou směrem k domku.

„Jestli tě někdo uvidí, jak se dohaduješ s prázdným vzduchem, bude tě považovat za blázna," upozornila ho matka mírně. Nathan se rychle rozhlédl, ale naštěstí nikdo nebyl v dohledu. Přesto raději vrazil ruce do kapes, aby nebyl v pokušení nějaká ta gesta přidat.

„Mám pocit, že místní považují za blázny všechny bělochy," poznamenal. „Nehledě na to, že v mém případě by možná měli pravdu. Ale zpátky k mojí otázce. Proč nemůžu blíž k té chajdě?"

Matka popošla zhruba do míst, kde se Nathan zarazil a ukázala si pod nohy.

„Strážní kameny," řekla, jako by to vysvětlovalo všechno.

„Cože? Co to má být?"

Nathan zaostřil na místo, kam ukazovala. Opravdu tam byl umístěný plochý kámen a zdálo se, že na vrchní straně má vyrytý jakýsi znak. Matka lehce povzdechla.

„Pořád zapomínám, že o těhle věcech nic nevíš. Děda sem jezdíval za místním šamanem, otcem dnešní medicimanky, nebo jak si říká. Občas mě bral s sebou, tak jsem pár věcí pochytila. Strážní kameny jsou něco jako hranice. Lidi nezastaví, ale duchy a podobná stvoření ano."

„A co jsem já? Duch, nebo podobné stvoření," zavrčel Nathan. „A neříkej, že nevíš."

„Asi podobné stvoření. Zní to divně, já vím. Jde o to, že moc, která v tobě je, je zřejmě natolik blízká duchovnímu světu, alespoň z pohledu indiánské mytologie, že tě kouzlo umístěné na hraničních kamenech prostě nevpustí. Víc opravdu nevím, promiň. Jestli chceš vědět víc, zeptej se těch dvou lovců. Pokud ti ovšem odpoví. I když myslím, že ti buď budou tvrdit že neví, nebo to nějak zamluví."