Lovci: Probuzení monstra

#12

Nathan otevřel oči a okamžitě toho zalitoval. Měl pocit, že mu jasné denní světlo vypálilo stopu až do mozku. S tichým zaúpěním je rychle zase zavřel, poslepu nahmátl polštář a přetáhl si ho přes hlavu. Vzápětí znovu zasténal. Rychlé pohyby zjevně nebyly o nic lepší nápad, než otevírání očí. Bodavá bolest v hrudníku směle konkurovala zájezdu permoníků, řádících v jeho hlavě.

„Co jsem probůh dělal?" zaúpěl přidušeně do polštáře.

„Zapíjel prášky na bolest whiskou. Ve velkém," informoval ho ochotně povědomý hlas a rozvířil divoký rej vzpomínek. Pokusil se soustředit a permoníci v jeho hlavě na to zareagovali zahájením taneční párty.

„Zastřelte mě," požádal plačtivě. Vzápětí mu došlo, že žádat přítomné o něco takového, nemusí být zrovna ten nejlepší návod na přežití. Naštěstí ho nevzali za slovo.

„Kocovina je svině," okomentoval to jenom pobaveně druhý hlas. „Ale ten polštář ti moc sluší."

To je ten nazrzlý blonďák, identifikoval hlas Nathan. Jak že si to říkal? Don? Dan? Dan, to je ono. Takže ten druhý, bližší hlas patří nejspíš tomu tmavovlasému, co si říkal Peter. Nathan opatrně nadzdvihl polštář a zamžoural do světla. No jistě, Peter seděl na vedlejší posteli, ruce založené na prsou a poklidně ho sledoval. Daniel vidět nebyl, zato byl slyšet.

„Nemáš hlad?" zajímal se odkudsi z druhé strany místnosti. „Kousek odtud dělají vynikající klobásky. Taková teplá, mastná klobáska. Mňam."

Živý obraz nabízené krmě rozpohyboval Nathanův už tak neklidný žaludek. Nával nevolnosti přebil jak bolest hlavy, tak hrudníku. Aniž by o tom uvažoval, vystřelil z postele směrem, kterým předpokládal koupelnu. Naštěstí předpokládal víceméně správně, takže vzápětí už se zblízka seznamoval se záchodovou mísou.

Trvalo poměrně dlouho, než se mu žaludek uklidnil natolik, že začal jakž takž vnímat okolí. Výhodou bylo, že spolu s odeznívající nevolností poněkud polevila i tepavá bolest hlavy. Rozhlédl se okolo sebe. Koupelna byla maličká. Kromě záchodu, ke kterému se před chvílí tak tulil, se sem sotva vešlo umyvadlo a sprchový kout.

Hotelová koupelna, napadlo Nathana okamžitě. Možná spíš motelová. Rozhodně žádný Hilton. Takže je na hotelu, což znamená v relativním bezpečí. Určitě víc, než doma.

A od kdy se cítíš bezpečněji zavřený v hotelovém pokoji s dvěma falešnými FBI agenty, kteří s tebou vymetli les, svázali tě a vytáhli na tebe pistoli? prolétlo mu hlavou.

„Od té doby, co mojí matku posedla nějaká žlutooká potvora, která mě touží pomalu ugrilovat či co. Tihle dva alespoň vypadají, že mě nechtějí zabít," povzdechl si tiše.

„Ach miláčku," Nathan sebou prudce trhl a vytřeštil oči. Kousek od něj stála jeho matka a laskavě se na něj dívala.

„Mami?" vyhrkl překvapeně. Žena pozdvihla prst k ústům. Nathan se kousl do rtu a rychle zkontroloval dveře. Byly pootevřené, ale nikdo se v nich neobjevil. Zřejmě ho nezaslechli.

„Mami?" zopakoval tentokrát šeptem. Matka přistoupila blíž a natáhla k němu ruku.

„Je mi to tak líto, zlatíčko," řekla omluvně a jemně ho pohladila po tváři. Byl to spíš jen závan vzduchu, než pohlazení, ale ten pohyb byl tak bolestně známý, až se Nathanovi zatajil dech.

„Co je ti líto?" nechápal Nathan. Někde uvnitř bolavého a napůl ještě omámeného mozku se mu klubala myšlenka, že na tomhle něco nesedí.