Save me/Yoonmin

Kapitola první

Nový den, pro mnoho z nás je to šance něco nového udělat, něco v našem životě změnit, avšak pro chlapce to byl jen den plný nové bolesti.
Nechtělo se mu nic dělat, protože věděl že stejně na co sáhne to pokazí. Ale povinnosti ho nutili vstát z postele.
Musel se připravit do školy.
Spáchal ranní hygienu, následovalo pečlivé zamaskování modřin a jizev, pak se oblékl a nakonec si stihl ještě připravit svačinu.
Na stole našel papírek s povinnostmi, které musel stihnout dříve než se vrátí jeho otec.

Když byl připraven do školy mohl vyrazit.
Šel pěšky, protože školu měl 10 minut od bytu.

Před branami školy stáli školní tyrani. Jimin byl jeden z jejich nejoblíbenějších terčů.
Byl hubený a slabý a ani se moc nebránil.
Avšak dnes neměl na ně náladu. Doufal, že se jim vyhne, avšak mýlil se.
Jedním úderem byl sražen k zemi. ,,Dobré ráno naše buzerantská princezno. Jakpak ses vyspinkal? Doufám, že jsi se na mě těšil." Jiminovi tyran přišel odporný. Nechápal, že takové lidi nikdo nezastaví.
Kdyby byl silnější zastavil by je sám, avšak o tom si mohl nechat jen zdát. Tyrani se ještě chvíli bavili nad Jiminovou slabostí, než byli odehnaní nějakým klukem.
Jimin nevěděl o koho se jedná.
Podle hlasu ho nepoznával, ale věděl že to není nějaké párátko, protože by se mu vysmáli a za chvilku by ležel vedle jeho.
Jeho zachránce byl kluk z třetího ročníku.
Každý den ho potkával na chodbách. Byl to jeden z tich oblíbených kluků, u kterých každý věděl jméno. ,,Jsi v pořádku?" ptal se starostlivě.
Jimin nechápal, kde se zrovna v takovém člověku bere starostlivost o lidi jako je Jimin. ,,Jistě že jsem v pořádku. Neměl bych být?" Jimin se snažil tvářit jako by se nic nestalo, avšak bolest kterou mu způsobovali modřiny nešla jen tak zamést pod kobereček. ,,Ta rána, kterou tě složil k zemi nebyla zrovna nejslabší. Být tebou tak vstávám z té země." Jiminovi kluk podal ruku, aby mu pomohl vstát.
Chvilku váhal, ale nakonec jí přijal. ,,Jsem Kim Taehyung." Představil se kluk.
Jimin věděl, jak se jmenuje, už na začátku mu bylo řečeno jeho jméno a i jeho postavení. ,,Já vím, kdo jsi. Tvoje jméno mi bylo řečeno už na začátku školního roku. Také vím, že jsi z třeťáku a jsi tady ten oblíbený. Takže teď tu zůstává otázka, proč jsi mi pomohl?" řekl Jimin s nezájmem. Jimina nezajímal nějaký Taehyung, nezajímal ho ani důvod, proč mu pomohl a už vůbec ho nezajímal fakt, že je oblíbený.
Chtěl se ho zbavit.
Chtěl být pryč.
Chtěl být už konečně v parku, aby mohl potají sledovat tichého kluka, který se Jiminovi tuze líbil.
Ten kluk byl jediný důvod Jiminova života. ,,No nemohl jsem to nechat jen tak. To co dělají je špatné. Kdyby jsi někdy s něčím potřeboval pomoci můžeš se na mě obrátit." Jimin jen pokýval hlavou a rychlím krokem se vydal do budovy školy.
Na chodbě si všichni ukazovali jen a pouze na Jimina.
Dalo by se říci, že on byl také známí, ale v tom špatném světle.
Všichni o něm věděli, že je gay, ale to nebyla jediná informace o něm, kterou všichni věděli.
Taktéž se o něm říkalo, že je kurva. Nebyla to pravda.
Avšak lidé radši uvěří někomu jinému nežli Jiminovi.

Hodiny ubíhali vcelku rychle.
Jimin byl totiž ve svém světě.
Ve světě, kde byl s klukem z parku.
Ve světě, kdy existoval jen on a ten kluk.

Když zvonek oznámil konec hodiny, Jimin byl šťastný.
Měl konečně volno.
Konečně mohl vypadnout ze školy a jít aspoň na hodinu do parku.
Nikdo mu v tom nemohl zabránit. Vyšel ze školy mezi prvními.
Konečně se aspoň na chvilku mohl odreagovat od všeho zlého.
Konečně mohl být aspoň na chvilku volný bez povinností a starostí.
Avšak když přišel do parku nikde nespatřil kluka, na kterého se těšil celou dobu.
Prošel celý park, avšak po klukovy jako by se slehla zem.
Čekal tam půl hodiny.
Doufal, že ho spatří, ale jeho čekání bylo marné.
Poprvé za ty tři měsíce tu ten kluk neseděl.
Zklamaný se vydal domů.
Přeci jen nemohl tam čekat už déle. Doma ho čekali povinnosti, které musel stihnout dříve než se otec vrátí.

Doma se dal do práce, která ho čekala. Musel vyvenčit psa, zamést a vytřít v celém baráku, umýt nádoby a do toho všeho se musel ještě stihnout naučit látku, z které zítra budou psát.
Měl toho moc.

Všechno to stihl jen o chlup.
Otec přišel dřív než bylo obvyklé.
Ale přišel znovu opilí.
Alkohol z něj přímo táhl.
Byl to odpudivý zápach, z kterého se Jiminovi zvedal žaludek.
Nenáviděl opilce a drogově závislými pohrdal.
Podle něho to byli lidi, kteří díky drogám ztratili duši.
Otec si ho jako vždy zavolal k sobě, aby si na něm vybil svou zlost.
Aby si na něm vybil neprávem zlost, kterou měl vůči svým podřízeným v práci.
Takto vznikali Jiminovi modřiny.
Jizvy si většinou způsoboval sám. Svou bolest častokrát nechal odplavat společně s krví.
Ale to se stávalo málokdy.
Vždy se snažil udržet, protože doufal v lepší budoucnost plnou lásky a štěstí.
Budoucnost bez otce a tyranů.
Dnes avšak neměl v plánu přidávat další jizvu do sbírky.

Potom, co si otec vybil na Jiminovi zlost mohl odejít.
V pokoji se pro jistotu zamkl, aby se otec k němu nemohl dostat.
Oknem v jeho pokoji vylezl na střechu, aby si mohl zapálit cigaretu. Ta pachuť v ústech.
Nesnášel to, avšak on dělal hodně věcí, které neměl rád.
Začal kouřit, řezal se chybělo jen ,aby začal pít alkohol a brát drogy, aby se stal člověkem, kterého by nenáviděl. Stal by se tím čím by pohrdal.
Na co by se ani do zrcadla nepodíval.

Chtěl co nejrychleji usnout, aby přišel nový den a on se mohl znovu podívat do parku.
Jenže se mu usnout nedařilo, cítil nesnesitelnou bolest, a tak se vydal do kuchyně pro prášky na zmírnění bolesti a pro jistotu si šel vzít i prášek na spaní.
Spánek se dostavil asi po půl hodině. Za ty tři měsíce to byl nejdelší spánek.

Ano já vím tato povídka nezačíná zrovna nejlépe, avšak toto je život. Život plný bolesti. Ale nezoufejte Jimin bude možná v pořádku.