Save me/Yoonmin

Závěr

Jimin své oči trošku pootevřel.
Slyšel houkání sanitky.
Hlavu otočil na stranu.
Yoongi ho držel za ruku, plakal, na druhé straně se nacházel Taemin, ten ale Jimina nedržel za ruku, ten jen plakal.
,,Přežije to?" optali se chlapci s nadějí v hlase.
Nechtěli myslet na to nejhorší.
Doufali v to, že to přežije.
,,Ztratil hodně krve. Uděláme vše, co je v našich silách."
Yoongi zesílil stisk.
,,Prosím musíš to přežít. Musíš žít, máš ještě před sebou krásný život." šeptal Yoongi.
Taemin se neměl k řeči. Byl na tom moc zle.
,,Minie... Minie proč jsi... Proč jsi to udělal?" promluvil po chvilce ticha Taemin.
Poslední, co cítil byla lehká pusa, která byla věnována na jeho líce.

Jimin slyšel pípání přístrojů, na své ruce cítil jemné doteky.
,,Doktore!" křičela osoba sedící u Jimina.
Byl to ženský hlas.
Jiminovi to přišlo divné.
Tento hlas slyšel před dlouhou dobou, jen si nemohl vybavit, komu patří.
Když otevřel oči, vše bylo rozmazané.
Nedokázal zaostřit.
,,Doktore on otevřel oči!" znovu zařvala osoba.
Jiminovi trvalo dlouho než zaostřil.
,,Miláčku! Konečně jsi se probral! Zlatíčko!"
Jimin zaostřil, první, co viděl byla osoba, kterou by nečekal.
Viděl starší ženu s krásným úsměvem, delšími hnědými vlasy a usměvavými hnědými oči.
,,Ma... Mami?!" optal se nevěříc svým očím.
Jiminovi tekli slzy po tvářích, vždyť máma byla mrtvá.
Umřela při autonehodě.
,,Minie! Věřila jsem, že se probudíš! Jsi bojovník."
Slzy tekli po tvářích, jak chlapci tak i postarší ženě.
,,Kde je Yoongi a Taemin?" Jimin se optal.
Přeci jen naposled byl s nimi.
,,Jaký Yoongi? Jaký Taemin? O kom to mluvíš zlatíčko?"
Jiminovi oči se plnili slzami.
Po tvářích mu tekli velké potůčky slz.
,,To jsou mí kamarádi. Mami není toto sen?"
Jimin chtěl, aby to byl sen.
Sice jeho máma žila, ale Taemin a Yoongi tu očividně nebyli.
Zažil s nimi krásný rok. 
,,Zlatíčko není to sen. Nejsi rád, že jsem tu?" zeptala se starší paní. ,,To ne mami, jsem rád, že jsi tu. Jsem rád, že žiješ."
Jimin ležel v posteli.
Nenáviděl nemocnici, ty bílé zdi byli dosti nepříjemné.
Všechno vypadalo tak smutně.
,,Jiminie vydrž chviličku, dojdu pro doktora." řekla maminka, která hladila malého chlapce po tváři.
Jimin přikývl.
Starší žena odešla z místnosti.
Vrátila se s doktorem v patách.
,,Dobrý den pane Park. Pamatujete si, co jste dělal předtím, než jste se dostal sem?" optal se ho doktor.
Jimin zakýval na nesouhlas.
Nechtěl říci to, že byl postřelen.
Nebyl si tím jist.
,,Byl jste skoro rok v kóma. Zažil jste autonehodu, ve které jste se drasticky zranil, byl jste na pokraji života. Hodně jste se praštil do hlavy, měl jste silné krvácení do mozku."
Jiminovi oči se zvětšili.
Autonehoda? To není možné.
,,Víte kolik vám je? Víte, kdo je tato paní?" doktor se ptal na otázky, aby zjistil, jak vážné bylo jeho zranění. ,,Je mi patnáct, tedy myslím. Tato paní je moje maminka."
Doktor přikývl.
,,Je vám šestnáct. Máte nějaké vzpomínky před nehodou?"
Jimin se zamyslel.
,,Nikoliv. Nic si nepamatuji." odpověděl.
Jimin si vážně nic nepamatoval.
Nevěděl, co se stalo.
Pak se mu, ale vybavila jedna chvíle, která se stala v jeho životě.
Vždyť chtěl spáchat sebevraždu.
Měl by mít jizvy.
Pohlédl na své ruce.
Jizvy tam sice byli, ale nebyli od jeho řezání.
Tyto byli všelijak poskládané, když si sáhl na život řezal se svisle.
,,Maličký za chvilku přijde otec. Je šťastný, že jsi konečně vzhůru." oznámila matka před ostatními.
,,Dobře chlapče já sem přijdu za takovou hodinku. Uděláme pár testů. Pokud budete v pořádku, mohli by jsme zvážit vaše propuštění." řekl doktor a odešel.
Matka se usmála.
,,To zní skvěle. Zlato pamatuješ si na něco z tvé minulosti?"
Jimin přikývl.
,,Pamatuji si na květy, co jsme spolu zasadili, na to, jak jsi mě měřila u zdi. Taky na to, jak ve zdech zbyli různé odřeniny od mého vyvádění." řekl s úsměvem na tváři Jimin.
Úsměv ale rychle opadl, pláč se znovu dostavil.
Vzpomněl si na Taemina, s kterým šel k sobě domů a o všem mu povyprávěl.
,,Och ano ty květy jsme zasadili v našem koutu v zahradě. Vždy ses jich vyhnul. Všechny ostatní květy si byl schopný vytrhat a nebo poškodit." s matkou si popovídali.
K jejich rozhovoru se připojil i otec, který se slzami v očích přišel.

S doktory udělal pár testů.
Všechny testy dopadli dobře a tak po týdnu mohl odejít domů.

První den v domě byl těžký.
Prošel každý kout a každou místnost.
Snažil se najít něco, co by mu ukázalo, že je to sen.
Nenašel nic.
V pokoji hledal ve své skrýši cigarety a astry.
Nic tam nenašel. 

Večer byl těžký.
Jeho sen byl dost příšerný.
Viděl sám sebe v rakvi.
U rakve stál Taemin a Yoongi, na židlích seděli ostatní hosté.
Mezi hosty seděl Taehyung, Jungkook a Hobi.
Byli tam lidé, které Jimin měl moc rád.
Jeho milovaní brečeli.
Slzy jim tekli po tvářích.
Jimin měl chuť všechny ujistit, že je v pořádku, ale nemohl.
Nemohl nijak narušit smutnou chvilku.
Nemohl nikomu utřít slzy a říci jim, že je vše v pořádku. 
,,Je to moje chyba! Neměl jsem ho sebou brát! Toto by se nikdy nestalo! Měl jsem trvat na tom, že bude sedět v autě!" říkal Taemin.
Bylo pro něj těžké mluvit.
Vzlyky mu bránili v mluvení.
,,Není to tvoje chyba... Měl jsem umřít já... Jimin byl vždycky trdlo... Neměl tam skočit. Měl jsem tu kulku schytat já..." Yoongi mluvil pomalu a takřka neslyšně. Šeptal.
,,Ano, byl trdlo.. Jenže já ho miloval. Nevím, co bez něj budu dělat..."
Yoongi Taemina objal.
Taemin mu objetí oplatil.
,,Taemine život půjde dál.. Musíme na něj myslet jen v tom hezkém světle. Byl skvělí kamarád a přítel."
Jimin vše sledoval se slzami v očích.
Viděl dva své milované v objetí. 
Ze snu ho vytrhla máma.
,,Zlatíčko pojď se najíst." ,,Přijdu za chvilku." oznámil smutně.
Měl mokré tváře od slz.
Rukávem pyžama si otřel zbytek slz a vydal se dolů na snídani.
Snídani rychle do sebe dostal.
,,Mami půjdu ven." oznámil Jimin. ,,Jsi si jistý?" zeptala se matka.
Jimin přikývl.
Chtěl jít do parku.
,,Zlato a nemám jít s tebou?"
Jimin zakýval hlavou na nesouhlas.
,,Mami jdi do práce, já to zvládnu." řekl Jimin s úsměvem na tváři.
,,Dobře zlato. Pokud by se něco stalo, napiš a nebo volej, dobře?" ,,Neboj mami, kdyby se něco stalo, zavolal bych ti." přislíbil své matce.
Mamka přistoupila k Jiminovi a věnovala mu pusu na čelo.
,,Pa, už musím." rozloučila se.
Po roce znovu mohla svého syna políbit a normálně si s ním popovídat. 

Jimin se oblékl, do kapes od kalhot si dal telefon, klíče a peněženku.
V předsíni si nazul boty a mohl vyrazit.
Nasadil si kapuci mikiny, aby mu nikdo neviděl do tváře.
Plakal.
Každou volnou chvíli dokázal proplakat. 

Do parku se dostal v celku rychle.
Jeho nohy ho donesli k lavičce, na které se bavil s Yoongim.
Jimin se posadil na lavičku a svou hlavu položil do svých rukou.
Slzy mu tekli po tvářích.
Nedokázal přestat myslet na kluky.
Proč to bylo tak reálné?
Jimin svůj pohled přesměroval na místo, kde sedával Yoongi.
Pro jeho štěstí tam seděl kluk dosti podobný Yoongimu.
Jimin na nic nechtěl čekat, vstal a šel za klukem. 

,,Ahoj, jsem Park Jimin." představil se ihned, co přišel ke klukovi.
,,Ahoj. Jsem Min Yoongi, těší mě Jimine." usmál se chlapec.
Jimin spustil slzy štěstí, znovu se zamiloval...

Moc vám všem děkuji. Děkuji za to, že jste přečetli tuto povídku, moc si toho vážím. Také vám děkuji za votes a komentáře. Jedno velké poděkování patří CrazyRennie , pomohla mi tolikrát s tím, jak se příběh bude odvíjet. Doufám, že se spolu "potkáme" u další mé povídky.