Save me/Yoonmin

Kapitola Pátá

Ležet v posteli nebylo zrovna nejlepší, ale ještě horší bylo to, že byl v nemocnici.
Nemocnici se Jimin vždy vyhýbal, nerad tam chodil.
Bál se, že když půjde do nemocnice tak se z ní už nikdy živý nedostane. Doktoři za ním byli asi třikrát. Koukali se na jeho stav.
Jimin byl v pořádku, ale doktoři ho pro jistotu chodili kontrolovat.
Někdy ke konci návštěvních hodin přišel otec.
Vzal si židli, kterou si přisunul k nemocniční posteli.
,,Ahoj synu, jak se cítíš?" opatrně se snažil svého syna chytit za ruku. Avšak Jimin ruku stáhl k sobě. ,,Je mi dobře. Kdy budu moci odejít?" ani se při vyslovení těchto slov nekoukal otci do očí. ,,Už zítra budeš moci odejít. Synu chtěl bych si s tebou popovídat ohledně toho co se stalo. Nechci tě nutit k psychologovi. Ale toto byla vážná věc, mohl jsem o tebe přijít. Ještě nechci aby jsi odešel. Mám tě moc rád." Jimin se nedokázal divit. Nechápal, kde se v otci bere starost o něj. ,,A co já s tím. Tak bych konečně chcípl. Konečně bych se setkal s mámou. A ty by jsi měl konečně ode mne pokoj. Já si o tomto nechci povídat. Tak se to stalo no bože. Mohl jsem umřít." Jimin za svoje slova dostal facku.
,,Co to tu zase meleš. Ano tvoje maminka tam určitě na tebe čeká. Mě na tobě záleží a ty takhle." otec vstal, hodil po Jiminovi mobil a odešel. Jakmile otec odešel Jimin se rozbrečel. Mobil ho zasáhl do hlavy.
Ihned mobil vzal do rukou a první co po otevření mobilu vyběhlo byli zprávy od Yoongiho.
Zpráv tam bylo přes dvacet.
Všechny zprávy měli něco společného, stálo tam co se děje, proč mu neodepisuje na zprávy, kde je, co se stalo, jestli je v pořádku a podobné zprávy. Jimin se rozplakal.
Nečekal, že se bude někdo o něj zajímat. Nečekal, že mu Yoongi napíše. Byl za to rád. Proto mu napsal zprávu.
"Yoongi jsem v pořádku."
Po pěti minutách dostal novou zprávu.
"Vážně? Proč si mi nenapsal?" 
Jimin se usmál.
"Protože jsem byl v nemocnici." Nechtěl Yoongiho zatěžovat jeho problémy.
Pár minut po odeslání zprávy mu zazvonil mobil.
Yoongi mu volal.
Nechtěl to zvedat.
Nechtěl jeho hlas teď slyšet. Ale zvedl to.
,,Jimine, co se stalo? Copak se děje? Proč jsi v nemocnici?" otázky rychle vychrlil. ,,Prosím tě nic se nestalo. Zítra jdu domů. Šel jsem sem jen na kontrolu." Jimin slyšel jen povzdech. ,,Vyšetření, které trvalo tak dlouho?To jsi tam na tom vyšetření byl přes tři dny? Konečně jsem slyšel tvůj hlas. Chyběl jsi mi. Neměl jsem si s kým povídat." Jimin se musel trochu pousmát.
Někomu chyběl.
Byl rád. ,,Ano vyšetření. Ty jsi mi taky chyběl Yoongi. Moc jsi mi chyběl. Omlouvám se, že jsem se ti tak dlouho neozval." Po tvářích Jiminovi tekli slzy.
Byli to slzy štěstí. ,,Jimine nedělej ze mě blbečka, co se ti stalo? Proč jsi byl v nemocnici?"  Jimin se rozhodoval jestli to říci. ,,Yoongi já ti to řeknu až se uvidíme. Nechci ti to říkat přes telefon." Yoongi si na druhém konci povzdechl. ,,Dobře. A kdy se uvidíme?" No nad tím přemýšlel. Chtěl ho co nejdříve vidět. ,,No za tři dny. V pondělí v parku. Na našem místě tak jako klasicky." Jimin si nebyl jist jestli se do parku dostane. ,,Dobře Jimine uvidíme se v pondělí. Už musím jít." A tak byl hovor ukončen. Jimin si lehl do postele a po nějaké době usnul.
Chtěl být co nejdříve doma.
Za ty tři dny se pořádně vyspal.
Spal skoro pořád.

Další den mohl jít domů.
Otec si pro něj přijel.
Šel s ním na oběd.
Ani jeden z nich nemluvil.
Tiše seděli a jedli.
Doma když přišli tak Clarysa Jimina objala a ve svém objetí ho málem umačkala. ,,Prosím tě, co jsi to vyváděl. Všechno jsem ti vyhodila. Tentokrát si dám na tebe vetší pozor. Prosím tě tvůj tatínek se o tebe bál. Už nedělej takové blbosti." Brečela mu otcova přítelkyně na rameno.
Jeho otec ho mlátil a častokrát mu nadával, tolikrát od něj slyšel aby chcípnul, ale jakmile měl přítelkyni tak se o svého syna bál.
Vymanil se z objetí a odešel do svého pokoje.
Nezapomněl se zamknout.
Nechtěl, aby ho někdo rušil.
Svůj pokoj prohledal.
Koukal se do všech svých míst, kam schovával své pomocníky od bolesti. Nikde nic nenašel.
Žádné prášky ani astry nenašel.
Vše bylo pryč.
Vše, co mu pomáhalo zmizelo. ,,Do prdele nemuseli jste mi vzít moje jediné věci, které mi pomáhali od bolesti! Proč jste mi to všechno vzali?! Aspoň ty prášky jste mi mohli nechat! Vždyť ty prášky byli proti bolesti! Proč jste mi prošmejdili celý pokoj?!?! Nenávidím vás!" měl chuť zdrhnout, ale neměl ke komu.
A proto otevřel okno a vylezl na střechu aby si aspoň zakouřil. Cigarety, to bylo jediné, co si dokázal pořádně schovat.
To bylo jediné, co nenašli.
Ze své ruky si chtěl udělat popelník, avšak nemohl, obě ruce měl v obvazech.
Sám pro sebe si zanadával.
Nemohl si pomoci od bolesti.
Vše mu vzali.
Na střeše seděl dokud nezapadlo slunce.
Pak už byla nesnesitelná zima a proto zalezl zpátky do pokoje.
Za celou dobu si neotevřel žádnou ze socialních sítí.
Nevěděl jestli o něm někdo znovu nerozeslal nové informace, které nebyli pravé.
Proto si zapnul notebook a koukl se na školní blog, na který psali spolužáci.
Bylo to jen pro spolužáky.
Učitelé o tom blogu nevěděli.
Za tři dny, co byl mimo se na blogu roznesli nové informace.
Anonym: Jimin je pryč se svým novým přítelem. Je to laciná štětka. Anonymus: Jimin je sprostá štětka, která si zaslouží zemřít. A ani není docela dobrý. Štětka za hovno. Nikdy bych za něj nezaplatil.
Přečetl si dalších asi pět příspěvků.
Ve všech se psalo to, že je štětka. Nedokázal to číst.
Nikdo se Jimina nezastal.
Všichni se mu smáli.
Nikdo tam nenapsal o Jiminovi něco krásného.
Bolelo to.
,,Jimine jídlo. Pojď se dolů najíst" zavolala z dolního patra Clarysa. ,,Děkuji, ale nemám hlad" nechtěl s nimi sedět u stolu.
Nechtěl se s nimi bavit.
Místo toho si lehl do postele a po dlouhém převracení v posteli usnul. 

Druhý den vstal až po poledni.
V domě byl sám a proto se vydal ven. Nikomu se nemusel svěřovat, kam jde nebo co bude dělat.
Šel tam kam vždy.
Jeho nohy ho zavedli do parku.
Sedl si na lavičku a zapálil si.
,,Ty kouříš?" ozvalo se za jeho zády. Vylekal se.
,,Ne ty cigarety jen zapálím a hned típnu" sarkasticky pronesl. ,,A proč jsi tři dny nebyl ve škole?" pronesl se zájmem chlapec stojící za ním. Chlapec se přemístil na lavičku vedle Jimina. ,,Co tě to zajímá Taehyungu?" řekl se zlostí v hlase.
Nechtěl se zrovna s tímhle člověkem dávat do řeči.
On se vždy objevil v blbý čas na blbém místě. ,,No tak tři dny jsi nebyl ve škole. Všichni si mysleli, že jsi umřel, nebo že se ti něco stalo." Jimin se musel pousmát.
Kéž by umřel.
Sám chtěl umřít.
Modlil se aby umřel.
Konečně by měli všichni klid.
A on by se sám nemusel trápit.
Kdyby tu nebyl Yoongi umřel by.
Už by navždy ležel pod zemí.
,,Neměl jsem tak daleko od toho, abych umřel. Ale prý jsem ještě mladý na to abych umřel. A nikomu neudělám radost." musel se vyjádřit. Celkem ho štvalo, že všichni byli šťastní jen z pomyšlení, že je Jimin mrtví. ,,Neměl jsi tak daleko? No nebudu to nijak řešit. Je dobře, že žiješ. No a určitě máš nějaký důvod proč žít? Hele Jimine nechceš říci učitelům to co se ti děje? O tom co se stalo na záchodech?" optal se opatrně Taehyung. ,,Ne, nechci to nikomu říci. Už to trpím nějakou dobu. Vydržím to. Víš co a ano mám nějaký důvod proč žít. Jdi se starat sám o sebe Kime Taehyungu!" A tak Jimin znovu odehnal svou pomoc.
Odehnal znovu člověka, který by mu mohl pomoci.
Nebyla to jeho poslední pomoc.
Mohl mu pomoci i Yoongi.
Jen kdyby mu řekl o jeho problémech.

Omlouvám se že kapitola vychází takto pozdě. Snad se vám kapitola líbila.