He (DOKONČENO)

*1. kapitola*

"Konečně doma," opřu své čelo o studené dveře a z nohou zkopnu lodičky, z kterých mě dneska nehorázně bolí nohy. "Samý rozvody a hádky o děti, bože kam jsem se to vrhla?" Postěžuju si svému psovi, který mě přišel přivítat hned, jak jsem se objevila mezi dveřmi. Tomu je to ale evidentě ukradené, protože na mě jen vesele štěkne a zavrtí ocáskem. "Dík za podporu," řeknu k němu ironicky, ale ani to ho nějak nezaujme. "Ale no tak, já už nechci rozvod," zaskučím, když uslyším zvonit svůj telefon. S povzdychem se ohnu ke své kabelce a vyhrabu z ní mobil. "Rossie Gray," představím se automaticky a snažím se, abych po celém dni zněla alepoň trochu seriózně. "Ano to jsem já, co potřebujete?" Zeptám a sympaticky znějící muž v telefonu mi začne popisovat svůj problém. Při hovoru moje kroky zamíří do obýváku, abych si konečně sedla. Jakmile ale rozsvítím, pokusí se o mě infarkt. "Pane bože," vyjeknu a prudce se nadechnu. "J-já se omlouvám, zavolám později," přeruším ho a hovor vypnu. "MARGARET GRAY! Co tu zase děláš? Chceš mě snad zabít?" Rozkřiknu se na svou nejlepší kamarádku, která spokojeně sedí na gauči, nohy má na konferenčním stolku a k tomu si čte, no je tohle možný. "Jsi fakt přepracovaná," zkonstatuje a moje rozčilení naprosto ignoruje. "Margaret," zavrčím na ní. "Povídáš si se psem o případech, všude tu máš starý hrnky od kafe a hromady papírů, tomu se říká právnička tělem i duší," pokračuje dál. "Mám pocit, že si ty klíče vezmu zpátky," svalím se na pohovku vedle ní. Dřív jsme tu bydlely spolu, ale pak Margaret začala chodit s mým bratrem, vzali se a teď mají svůj domek, takže byt zbyl mě. Jedny klíče ale pořád Margaret má, už ani nevím, proč jsem jí je nechala. Teď ale každopádně vím, že to byla chyba. "To by musel být někdo, komu bys ten klíč mohla dát," zašklebí se na mě. "Myslím, že šuplík ho přijme s radostí, hele to jsi mě sem přišla buzerovat nebo co? Nejdřív mi málem způsobíš infarkt a teď mi kecáš do domácnosti," zamračím se na ní. "No přišla jsem tě hlavně zkontrolovat, protože jsi buď doma nebo u soudu a taky ti oznámit, že za dva týdny v sobotu, napiš si to, slavíme tvoje a Calebovy narozeniny." Usměje se na mě, ví že tyhle oslavy nesnáším. "No to ne, nikam mě nedostaneš," zaprotestuju hned. "Ale dostanu, neboj se, bude tam jen pár lidí, nikdo jinej, jeden večer v baru přežiješ." No to teda nepřežiju, zavrtím hlavou, nikam nechci. Zrak mi na chvilku sjede na spodní část koláže fotek visící na zdi. Dostala jsem jí k osmnáctinám od Margaret. Chvilku tam zírám, ale pak si za to začnu nadávat. Ani nevím, proč jsem si na něj vzpoměla. Margaret si toho bohužel všimne. Její postoj neoblomné diktátorky se hned změní na postoj chápající kamarádky. "No tak Rossie, zkus jít dál, je to už tak dlouho, chápu, že to bolí. Ty ale vůbec nežiješ, lítáš po soudech a klientech to sice jo, ale jinak jsi pořád doma a nikam nechodíš, vůbec si neužíváš," promlouvá mi do duše, já to však moc nevnímám, protože tohle od ní slýchám často. "To není pravda," snažím se bránit. "Jo sorry občas se s někým vyspíš, pokud ale vím, tak ani tohle se už dlouhou dobu nestalo," vstane z pohovky a popadne svou budnu. "Rossie já se tě neptala, tohle bylo oznámení a nezapomeň zavolat tomu klientovi." Neoblomný diktátor je zpět. "Čau," mávne mi ještě, než za sebou zabouchne dveře. Vážně jí ty klíče vezmu. Tyhle návštěvy jsou fakt děsný. Najednou ucítím packu mého psa na obličeji, tohle dělá pořád. "Jime pojď jdeme se sprchovat, ona mi ještě bude vyčítat, že si s tebou povídám," postěžuju si mu a podrbu ho za uchem.
V koupelně ale zapomenu na zřejmě čekající a otráveného klienta, stejně bych na něj byla protivná, může být rád, a napustím si plnou vanu horké vody. Do ruky si vezmu rozečtenou knížku a pokusím se ve čtení postoupit, moc se mi to ale nedaří, protože mám zase plnou hlavu jeho. Vždycky si na něj vzpomenu ve chvíli, kdy by si na svého ex nevzpoměl snad nikdo. Kdyby bylo na mě, tak tam tu fotku ani nemám, jenže ochranné sklo na fotkách se nedá bohužel sundat, tudíž tam tu fotku prostě musím mít. V té době nikdo netušil, že to mezi námi takhle dopadne. Tehdy jsme byli spolu a já se cítila jako ten nejšťastnější člověk na téhle planetě. Ale pak to najednou skončil a já do dneška nevím, jaký důvod k tomu měl. Celé té koláže se ale vzdát nechci. Ostatní fotky jsou tam skvělé. Je v nich doslova celý můj život. On tam vlastně taky patří, i když se nedá nazvat tou hezkou částí.
"Jime jdeme si lehnout," zavelím a zabalím své tělo do ručníku. On zvedne hlavičku, bez zájmu se na mě zadívá pohledem, který říká: "Neotravuj mě." A zase spí dál. Když ale vyjdu z koupelny s úmyslem jít rovnou do ložnice, dostanu hlad, takže z ledničky popadnu tousty z rána a dva spořádám, pak už spokojená ulehnu do postele i s Jimem, který se umoudřil a přišel ke mě. Co jiného by taky v té koupelně dělal, já jsem náhodou skvělý společník.
*****
"Já nechci," jsou první slova hned po mém probuzení. Zase další rozvody a rvačky o děti, to je prostě tak šíleně depresivní. Po té co se trochu zcivilizuju, abych nevypadala jako když, bych právě utekla ze zombie apokalypsy, vyvenčím Jima. Pak se trochu namaluju, hodím na sebe oblečení hodné právničky, bože vážně začínám mluvit jako moje mamka? Asi fakt stárnu, ale 26 let není ještě tak hodně ne?
Oblečená a zcivilizovaná se vydám koupit si snídani a kafe a pak hurá kanceláře. Při výběru jídla se samozřejmě zdržím a tak dorazím trochu později, naštěstí se kvůli tomu nenabourá celý den, takže ráno jsme zvládli v pohodě. Navíc dnešní první klient má přijít až v jedenáct, takže teď mám dvě hodiny na to zavolat tomu chlapovi ze včera a trochu si tu poklidit, je tu fakt dost velkej bordel. Nejdřív se ale najím. Sundám z nohou lodičky a hodím je mezi papíry na stůl. Do jedné ruky uchopím kafe a do druhé si vezmu můj oblíbený oříškový muffin. Sice tohle není chování nejlepší pro ženu, ale nevadí, stejně mě nikdo nevidí. Hned jak mi tahle myšlenka projde hlavou, uslyším klepání na dveře. Margaret zase něco potřebuje. "Dále," zahuhlám s plnou pusou. Jakmile si všimnu klepající osoby, která není stojí mezi dveřmi, celá ztuhnu, myslím, že teď se o mě pokusila rovnou mrtvice. V mé kanceláři se objeví zatraceně hezkej chlap, lidé sem můžou chodit už od devíti, ale většinou jsou objednaní, tenhle ale nebyl, proto mě tak překvapil. Moje nohy rychle sesunu pod stůl, poloprázdný kelímek skončí na podlaze a muffin v koši, taková škoda. Rukou rychle smetu všechny papíry pryč ze stolu a nabídnu mu místo ma židli naproti mě. To ten den pěkně začíná. "N-neruším?" Zakoktá trochu, bože je vážně hezkej, oříškové oči, tmavé vlasy, hezká postava...
"Ne ne ne, vůbec," zakoktám se zase já, protože mi podle jeho pohledu dojde, že jsem na něj civěla moc dlouho. "Vy jste kdo?" Zeptám se a začnu se hrabat v tom bordelu ve snaze zjistit o koho se jedná. Asi jsem na něj zapoměla. "Holmes, Mark Holmes, včera jsem vám volal" představí se a mě projede nůž srdcem, když uslyším to jméno, ale ne to určitě nebude on, vypadá úplně jinak. "Aa to jste vy, Rossie Gray," podám mu ruku a snažím se tak zakrýt své rozpaky, on se mi zadívá přímo do očí. Bože, tohle ať mi nedělá nebo se po něm začnu sápat. "Neznáme se od někud," zeptá, když mou ruku pustí. "Ne to určitě ne," zakroutím hlavou.

Ahoj, první kapitola mého nového příběhu je na světě, snad se bude líbit, dejte mi vědět...
Dobrou noc
Simča:)