He (DOKONČENO)

*16.kapitola*

"Rossie já tě varovala," obejme mě Margaret přátelsky kolem ramen. "Jak jsem mohla čuchat, že tam bude mít ženskou?" Bráním se. "Mohla jsi to tušit, je chlap," plácne se rukou do nohy. "Ale tak třeba s ní nespal," zauvažuje nejistě. Vím, že se mě snaží uklidnit, ale nemá to cenu. "Margaret tomu přece sama nevěříš," protočím očima a pohladím Jima, který se uvelebil na gauči vedle nás.
Už jsem si prošla tou brečící částí, lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nezdálo, že se mi zhroutil celý život. Zdálo se mi, že se moje srdce rozpadlo na tisíce kousků a s každým dalším ta ukrutná bolest jen sílila. Občas mě bodl i ostrý osten žárlivosti. Cítila jsem se podvedená a vlastně ani nevím proč. Kromě minulosti spolu nemáme nic společného, takže by mi mělo být neprosto jedno, že tam měl holku. Přesně tohle jsem mu říkala, když se ptal na moje stěhování a teď se chovám stejně jako on. Jenže mě to není ukradené, nedokážu to jen tak přejít. Nicméně tuhle depresivní část mám za sebou, i když...ne tak úplně jen se jí snažím usilovně potlačit. Každopádně teď cítím i zuřivost. Vlastně nevím, jestli se zlobím víc na sebe nebo na něj. Možná na sebe. Neměla jsem tam chodit. Co jsem vlastně od toho čekala? Že se dáme zase dohromady, narodí se nám tucet dětí a budeme šťastní až do smrti? Já vlastně ani sama netuším, ale rozhodně vím, že život bohužel není takový, jak bych si ho přála.
"Rossie dala jsem výzvu," oznámí najednou Margaret a vytrhne mě z myšlenek.
"Jakou?" Trochu se zamračím, protože když tohle Margaret řekne, tak to nevěstí nic dobrého.
"Najdu ti chlapa a tentokrát už neustoupím." Ten odhodlaný tón v jejím hlase mě vážně děsí.
"Margaret přenech to prosím mě," odporuju jí hned.
"Kdybych měla čekat až ty se uráčíš, tak umřeš jako stará bábas kočkama a bez rodiny. Co ten tvůj Charlie?" Ne ani náhodou.
"Margaret opovaž se. To nepřipadá úvahu," přitáhnu si kolena k sobě a začnu se pohupovat.
"Proč ne? Říkala jsi, že má hezký oči ne?" Rozhodí rukama.
"Neznamená, že ho chci jen kvůli hezkým očím," bráním se.
"No vidíš, to je dobrej začátek, jen tak dál Rossie," rozzáří se a vstane z gauče.
"Co? Margaret kam jdeš?" Zděsím se a ona jen nade mnou mávne rukou.
"Teď ještě aby to nebyl kretén," uslyším ještě, jak tiše zamumlá, než vyjde po schodech do horního patra.
***
"Vidíš, jak jsem skvělá kamarádka?" Zaculí se Margaret, když se posadí na sedadlo spolujezdce do mého auta. "Jedeš jen kvůli tomu, že ten majitel bytu je mladej," protočím očima. "Říkám, že jsem skvělá," znovu se pochválí. Dneska se totiž jedeme podívat byt, který se mi celkem zamlouvá.
Po deseti minutách jízdy dorazíme k luxusně vypadajícímu domu. Naráz s Margaret vystoupíme a vydáme se ke vchodu. "Rossie nevíš, jak vypadá ten chlap?" Začne vyzvídat. "Margaret!" Zamračím se na ní. "Jen jsem se zeptala," zvedne ruce do obraného gesta a ušklíbne se na mě. "No právě," zamumlám si sama pro sebe a na dlouhé řadě zvonků po pravé straně dveří, začnu hledat jméno Parker. Tak se jmenuje ten chlap, co prodává byt. Pak stisknu malé kulaté tlačítko a po chvilce se ozve zaskřípání, jak se dveře začnou otevírat. S Margaret vejdeme na chodbu a zastavíme se před výtahem. S kabelky vyhrabu malý papírek s patrem a číslem bytu. "Je to dvanáctý patro," oznámím a vejdu do výtahu. Margaret zmáčkne tlačítko s modrým číslem dvanáct a zadívá se na mě nedočkavým pohledem. "Teď se uvidí, jestli splní první kritérium," usměje se. "Jaký kritérium?" Pozvednu jedno obočí. "Nesmí bejt starej," protočí očima, jako by to byla naprostá samozřejmost. "Margaret nebudeš se pokoušet domlouvat nám žádný rande nebo něco podobnýho," zavrčím výhružně. "Jójó," ona je fakt blázen. "Sakra vždyť toho chlapa ani neznám, zapomeň." Měla jsem jet radši sama. Ušetřila bych si nervy. Teď mám budoucí mrtvici téměr jistou. "Klid Rossie, zakročím jen pokud bude hezkej," lehce se dotkne mé paže. "Což mě taky zrovna neuklidňuje," založím si ruce na prsou a opřu se o stěnu výtahu. "Jako proč ne?" Zarazí se. "Vzala jsi si mýho bratra," ušklíbnu se tentokrát já na ní a ona po mě hodí nasupený pohled. "Rossie G-," skoro začne křičet, ale někdo jí vyruší. "Dámy, divadlo není v téhle budově," zazní kdesi pobavený mužský hlas a my obě se prudce otočíme za ním. V našem vášnivém rozhovoru jsme si totiž ani jedna neuvědomily, že se výtah s námi zastavil.
"Vy jste Rossie?" Zeptá se.
"Jo," přikývnu. Tohle se fakt může stát jen mě.
"Právničku jsem si vždycky představoval trochu jinak," zasměje se, když nás obě vede chodbou k bytu. "Ona je taky právnička," ukážu prstem na Margaret.
"K vám bych nešel." Jako na to že chce, abych koupila byt za takový prachy, je celkem drzej. Teda já bych si sebe taky jako právničku nevybrala a Margaret už vůbec ne, ale to smíme říkat jenom my dvě.
"Hele chlape bacha, ty podpatky jsou dost špičatý," zvedne nohu a trochu jí nakloní. Jí taky vytáčí, takže mi ho nebude chtít dohazovat. Trochu se pousměju nad tou myšlenkou. Parker naprosto Margaret ignoruje a odemkne byt, abychom si ho mohly prohlédnout. "Je tu jenom základní nábytek a klíče můžete dostat třeba dneska, peníze mi stačí do týdne poslat na úče-"
"Bereme ho," skočí mu Margaret do řeči a on se trochu zarazí. Já na ní vrhnu nechápavý pohled. "To bylo rychlejší než jsem čekal." Bylo. Z kapsy vytáhne dva klíče. Dva od bytu a dva od vchodu. "Smlouvu vám pošlu do týdne," oznámí. Pak se ještě krátce zamyslí. "Máte na ní týden a to je asi všechno...ne není. Prosim vás nedělejte tu takovej kravál nebo mě majitel toho baráku ztáhne z kůže," zazubí se na nás a rozejde se ke dveřím. "Ať tě třeba vykostí," zavolá na něj naštvaně Margaret a on ji opět úspěšně ignoruje. Myslím, že tím jí vytáčí až dost.
"Můžeš mi to vysvětlit?" Svraštím čelo.
"Stejně bys ho chtěla, za ty prachy je pěknej a navíc je to součást mojeho plánu." Pyšně se poplácá na hrudníku. Jakej zase plán?
***
Vážně jsem se snažila z Margaret dostat o jakým plánu mluví, ale bylo to marný.
"Sakra ať ti parchanti mlčej," naštvaně se podívá směrem k otevřenému oknu, odkud se ozývá dětský křik. "Jsem zvědavá, co budeš dělat, až budeš mít vlastní," pohledem pobaveně sjedu na její rostoucí bříško.
"Co by? Když mě bude hodně štvát, prodám ho na Wishi," pokrčí rameny a já se tomu zasměju.
"Nebude ti to vadit, že ne zlato?" Zavolá na Caleba a ten zvedne hlavu z knížky, která váží snad sto kilo. "Co? Ne nebude," zavrtí hlavou a něco začne zběsile psát na počítači. Takhle vypadá přepracovanost. To znám.
"Jsem věděla, že to bude v pohodě," rozvalí se a rukou si přejede přes bříško. Neunikne mi zamilovaný pohled, kterým se na něj zadívá. Margaret se drsnou jen dělá, ale není taková. Myslím, že i když tvrdí, že chce toho špunta prodat, tak už má dávno vybraný jména a přemýšlí jakou barvou udělat pokojíček.
Vždycky když se pošťuchují nebo se o něco perou, napadne mě, že byli pro sebe stvořeni, i když jsou úplný opak, naprosto ve všem. Nedokážu si přrdstavit ani jednoho z nich dvou s někým jiným. Prostě k sobě patří. Zajímalo by mě, jestli existuje pravá láska. Jestli je na celém světě jen jediný člověk, se kterým dovede být opravdu šťastni a bezmezně ho milovat. Když se podívám na Caleba a Margaret nebo na naše rodiče, nemám o existenci pravé lásky sebemenší pochyby, ale když si vzpomenu na můj tragický vztah...to už se pochyb objeví celkem dost. Někdy, když mám slabou chvilku, tal trochu Margaret závidím. Samozřejmě jsem šťastná, že má Caleba a přeju jí to, protože on je skvělý. Nikdy bych nechtěla, aby zažila takovou bolest jako já. I tak se ale tomu pocitu nedokážu ubránit, zajímalo by mě, jestli taky někdy někoho takového najdu...
Ahoj, další kapitola na světě. Co na ni říkáte?
Simča:)