He (DOKONČENO)

*19.kapitola*

Mlčky s Margaret dojdeme do naší oblíbené kavárny, objednáme si a posadíme se na naše oblíbené místo. Vždycky sedáváme tady, tedy pokud není obsazené. Mám to tu ráda.
Hlavou mi proběhne vzpomínka na den, kdy jsem tu seděla naposledy.
Bylo to před několika měsíci, kdy bychom s Markem měli výročí, tedy pokud bychom ještě byli spolu. Pamatuju si, že jsem tu seděla jako hromádka neštěstí a slzy mi po tvářích tekly proudem. Dokonce i ta věčně protivná a nevrlá barmanka ve středních letech, která tu pracuje už roky, mi věnovala několik soucitných pohledů a jednou se mě snažila povzbudit. "Sice nevím, co se vám stalo, ale jestli v tom je chlap, tak se na něj vyserte, všichni jsou stejní parchanti," řekla mi tenkrát a lehce se pousmála, než znovu nasadila ten svůj protivný výraz...jako by byl jen pouhá maska.
V hlavě jsem si promítala všechny ty krásné momenty s ním a v hlavě ho proklínala za to, co mi provedl.
Ovšem když jsem odcházela, byla jsem naprosto v klidu, navzdory tomu jak zničeně jsem se cítila, když jsem sem přišla. Za ty dvě hodiny tady jsem si vyčistila hlavu a dostala se do klidného stavu, protože jsem věděla, že je pryč, daleko, hodně daleko ode mě. Věřila jsem tomu, že každá rána se časem zahojí a zbyde po ní jen malá bezbolestná vzpomínka v podobě jizvy. Jenže teď je všechno jinak. Neuklidním se, protože Mark je zase zpátky tady a moje rána jako by byla ještě hlubší než kdy dřív.
"Hej Rossie," Margaret mi zběsile zamává rukou před očima a mě dojde, že jsem mým přemýšlením asi na chvíli vyřadila z provozu.
"Jo jo, cože?" Svraštím obočí a ona protočí očima.
"Nad čím jsi zase přemýšlela?" Jako bys to netušila, pomyslím si, ale neřeknu ani jedno jediné slovo.
Margaret otevře pusu, aby něco řekla, ale já jí zastavím.
"Než začneš s proslovem...ano uvědomuji si, že jsem asi přímo zoufalá, ale já nevím, jak to řešit, když on je takový..." odmlčím se, protože nechci, aby ze mě vylítlo něco hodně neslušného. Margaret překvapeně zamrká a pak se na chvilku zamyslí.
"Já bych to shrnula tak, že jste oba dva pitomci, co se neumí vymáčknout," vysloví myšlenku a já nad tím protočím očima. "Jako by to zrovna tobě nedělalo problém," poznamenám ironicky a vzpomenu si při tom na její začátky s Calebem. Nikdy jsem nepotkala člověka, pro kterého by byl jakýkoli projev citů takový problém. "Ano Rossie, jenže já byla v tu domu o dost mladší než ty teď a navíc totálně pitomá. Jenomže tobě už táhne na třicet a už několik let nemáš nic, co by se podobalo vztahu a ne nemáš Jima!" Zdůrazní, když uvidí, že se chystám odporovat.
"Ale já se snažím," pokrčím rameny a napiju se právě přinesené kávy.
"Rossie ty se nesnažíš, netvrď mi tohle, když jsi ještě před několika minutama před ním chtěla zdrhnout," ušklíbne se na mě a já sklopím pohled na své nohy.
"Šanci dostal," řeknu nakonec, protože nevím, jak jinak bych měla reagovat.
"Ale jak může vědět, že jí ještě má, když před ním utíkáš a ani ho nepozdravíš?" Zeptá se a ve mě pomalu začne tikat bomba.
"Protože mi ublížil a ještě pořád mě ničí, navíc ty jsi mu vyhrožovala, nevím, která z nás se chovala hůř," připomenu jí a všimnu si záblesku v jejích. "Já aspoň zjistila, co jsem chtěla," založí si ruce na prsou.
"A co jsi chtěla zjistit?" Zadívám do tmy za okny kavárny. Dny už se začínají čím dál víc zkracovat.
"No tak předně, jestli vypadá, jako by o tebe neměl zájem, abych věděla, jestli jsem ten plán nevymyslela zbytečně?" Jakej zas plán? Zaúpím si v duchu. Nic na to neřeknu a doufám, že s Markem nazůstanu v dohledné době někde zavřená v nějakém malém prostoru, protože to bych ho musela zabít.
"Rossie sakra prober se, vždyť se celou dobu díval jen na tebe a na mě se podíval tak na deset sekund, navzdory tomu že jsem s ním mluvila já. Ten pohled vypadal celkem smutně a zoufale, nemyslím si, že jsi mu lhostejná." A co jsem mu? Co jsem pro něj? Trápí se alespoň z poloviny tak jako já? Mrzelo ho to někdy?
"Margaret vždyť já ani nevím, proč se se mnou tehdy rozešel," trochu vzlyknu a Margaret se přesune ze židle na proti mě na tu vedle a obejme mě kolem ramen.
"Já jsem mu ochotná odpustit, dát mu další šanci a vyslechnout si, co ho tehdy k tomu vedlo, protože mi za to stojí. Ale stojím mu já za to za to, aby mi to řekl? Chce vůbec tu šanci dostat?"
"Chce Rossie," pronese tak jistým hlasem, až mě to překvapí.
"Ale jak to můžeš vědět? Nechci začít doufat a pak se akorát zklamat, to by bolelo ještě víc," po tváři mi steče jedna neposedná slza. Margaret mi palcem setře a pak se lehce pousměje. "Vím to Rossie, věř mi." Stiskne mi pevně ruku. Proč mám pocit, že mi něco tají?
***
"Jeden by neřekl, jak nakupování dokáže člověka unavit," plácne sebou Margaret na sedadlo spolujezdce, když naložíme kufr našimi taškami. Upřímně mám trochu strach, že se mi cestou někde utrhne zadek auta a nebo že nevyjedu nějakej kopec, protože jsme měly co dělat, abychom tam všechno vůbec narvaly. Lituju svoje milovaný auto.
"Já nevím, kdo tady šílel, že mají slevy," rýpnu si do ní a neodpustím si zaculení, když uvidím, jak dá oči v sloup. "Pochop musela jsem sehnat všechny ty věci pro toho vetřelce, co ze mě vysává krev," lehce si rukou přejede přes břicho. "Dudlíky, oblečení, lahvičky, už mi to leze na mozek," vysíleně opře čelo o chladné okno a já nastartuju. "Neměli byste už vědět, co to bude?" Zajímá mě, jestli budu mít neteř nebo synovce. "Měli, ale tvůj bratr to nechtěl vědět, takže to nevím logicky ani já," tenhle fakt jí evidentně dost vytáčí. "A už jste přemýšleli nad jménama?" Najednou si uvědomím, že přes Marka, nový byt a touhu Margaret mě s někým seznámit, jsem se na tyhle věci skoro neptala. "No to je kapitola sama pro sebe," uchechtne se.
"Absolutně se nemůžeme shodnout ani na jednom jméně, takže nevim, co ten chudák schytá," rozhodí rukama a hlavu si položí na opěrku.
"Rossie je ti dobře?" Zeptá se mě podezřívavě, když už delší dobu nevydám ze sebe ani hlásku.
"Jo...jen se mi trochu zatočila hlava," jednou rukou pustím volant a zakroužím si prsty na jednom spánku.  "Tak někde zastav a vystřídáme se," nabídne hned bez přemýšlení. "Ne to je dobrý," odmítnu jí a dál se soustředím na cestu. "Rossie neštvi mě a zastav," zvýší hlas a já v něm poznám jasné obavy.
"Ne," otočím se na sekundu na ní ve snaze uklidnit ji. Jenže v její tváři uvidím vyděšený výraz. "Rossie zastav!!" Zakřičí na mě. Rychle dupnu na brzdu, když před sebou uvidím vysokou mužskou postavu. Jenže už je pozdě.
Uvidím vyděšené oči toho muže, pak uslyším tlumený náraz.
Auto s námi prudce cukne.
Já i Margaret okamžitě letíme dopředu na přední sklo.
***
Na okamžik se proberu a zjistím, že na něčem ležím, nemůžu pohnout hlavou. Těkám očima po okolí. Všude je spousta světel a strašný zmatek. Ze všech stran ke mě doléhají rozrušené hlasy. Margaret, uvědomím si a zpanikařím. Ten muž. Po tváři se mi začnou kutálet slzy. Co jsem to provedla? Pak najednou ucítím silnou bolest, nedokážu popsat kde. Jako by mě bolelo celé tělo. Temnou oblohu nade mnou vystřídá jasně bílá. "Slečno?" Zaslechnu ještě, než se celá ztratím ve tmě, v té stejné jako panuje venku...