He (DOKONČENO)

*22.kapitola*

"Rossie vstávej," ozve se mi vedle hlavy tichý hlas a já jen po jeho majiteli mávnu rukou. "Rossie," nedá se odbýt a tentokrát zní o něco naléhavěji. Chvíli se přemlouvám a když konečně otevřu oči, naskytne se mi ten nejkrásnější výhled po probuzení za několik let. Moment...trochu se vyděsím, když zjistím, kde to vlastně jsem. A hlavně... S KÝM TU JSEM! Sakra to jsem vážně tak mimo? Vyděšeně pohlédnu na svojí ruku položenou na jeho hrudi a pak na jeho obmotané kolem mého pasu. Ruku poplašeně odtáhnu a pod jeho stiskem se trochu zavrtím. "Nic se neděje, jen za chvíli přijde vizita a asi bys nebyla nadšená, kdyby nás tu takhle našli," usměje se na mě. "Ne to asi ne, díky," trochu znervózním vstanu z postele a přejdu k malému zrdcátku na zdi. Pohlédnu na své vykolejené já a začnu si upravovat vlasy.
Markův pobyt v nemocnici se nečekaně protáhl, takže se z mých návštěv stal takový zvyk. Sice jsem všem okolo a bohužel i sama sobě tvrdila, že se jen cítím provinile, ale já uvnitř sebe moc dobře věděla, že se to pravdě blíží jen opravdu vzdáleně.
S každou návštěvou jsme mluvili víc a víc, ale k našemu rozhodu respektive k jeho důvodu jsme se nedostali ani jednou. Popravdě jako bych přestala cítit tak velké nutkání to vědět. Ovšem tohle se mi nějak vymklo z rukou. Znovu se zahledím do zrcadla a poctivě se na sebe zamračím. "Začla jsi na tom křesle usínat, tak jsem tě dal k sobě," přeruší Mark ticho, které mezi námi až do teď panovalo.
"Aha," pípnu tiše a dojdu si ke křeslu pro bundu. Než se však stihnu z pokoje vypařit, otevřou se depresivně bílé dveře a objeví se v nich pár sester i s lékáři. Celá zkamením, když v hloučku zahlédnu známou tvář. Tak to ne. To ne. Já vážně asi přitahuju smůlu. Caleb na mě vykulí oči a já začnu okamžitě panikařit. Popadnu svoje věci do náruče a rozejdu se ke dveřím. Jeden z nich mě však s úsměvem zastaví. "Klidně tu můžete zůstat, nám tu nevadíte, alespoň budete mít informace od nás a ne od přítele," mrkne na mě a já trochu zrudnu. Přítele. "Nene, já už stejně musím," zavrtím zuřivě hlavou. "Ahoj, nashledanou," rozloučím se v rychlosti a vypálím na chodbu. Ještě než za sebou zavřu, ohlédnu se a vyhledám dvě důvěřně mi známe mužské tváře. Oba se tváří celkem podobně...zmateně.
Když vyjdu z nemocnice, opřu se o tvrdou zeď a začnu zhluboka dýchat.
"Rossie víš, že jsi tam byla čtyři hodiny?" Ozve se za mnou bratrův hlas a já se otočím jeho směrem. "Proto jsi byl tak překvapenej?" Zeptám se a neodpustím si uchechtnutí. Caleb však neodpoví ani jedno slovo a vrhne po mně starostlivý pohled. "Rossie já..." Caleb ale svou myšlenku nedokončí, protože ho hned přeruším. "Calebe vím, kam se tohle řítí a mám takovej nepříjemnej pocit, že se to už zřítilo, ale já si to vyřeším sama jasný? Zvládnu a ty se nemusíš bát," vzlyknu a Caleb mě pevně obejme. "Já vím, že je Rossie, ale nemusíš na to být sama, už tak ti ten chlap dává zabrat," vtiskne mi pusu na čelo a já trochu nadzvednu koutky. "Chlapi no," rozhodím rukama ve snaze odlehčit situaci a Caleb se na mě ukřivděne zadívá. "Mimochodem, už bys mi mohl vrátit ty klíčky," dloubnu mu za ramene a on jen zakroutí hlavou. Cože? Já už chci. Asi se vloupám k nim a ukradnu si je. Vlastně by to ani nebyla krádež, protože on vlastní bez dovolení mojí věc. "Nene, pořád si myslím, že by nebylo úplně fajn, abys řídila," znovu nasadí ten ustaraný výraz a já nad tím protočím očima. "Ale mě už nebaví sem pořád chodit pěšky," zamračím se a založím si ruce na prsou. "Už ani nebudeš muset, zítra půjde domů," oznámí mi a já v sobě pocítím jakousi divnou úlevu. Jako by mi ten fakt zvedl mou špatnou náladu. "Takže už bude v pořádku? Bez následků?" Ujistím se a Caleb jenom přikývne. Jsem vážně ráda, že jsem mu nezpůsobila ještě větší komplikace. "No nic bráško, já půjdu," řeknu po chvilce ticha. "Ahoj," zamávám mu a on mi věnuje veselý úsměv.
***
"Rossie já se z tebe fakt zblázním," zkonstatuje Charlie a já po něm vrhnu výhružný pohled.
"Nejdřív ho nemůžeš vystát a pak s ním spíš v posteli, vážně tě nechápu," zakroutí hlavou a usrkne z hrnku čaj. Kafe mi totiž došlo a já jsem moc líná.
"Já sobě taky ne a to je docela blbý," fňuknu, Charlie se jen lehce pousměje a obejme mě kolem ramen. "Rossie jsi zamilovaná." Páni Charlie...to jsem nevěděla. "Blesku," špitnu a on se hlasitě zasměje. "Rossie ty máš dneska fakt mizernou náladu, takhle nemůžeš dál fungovat," zvážní a pokračuje dál. "Musíte to spolu vyřešit nebo si spíš ujasnit, jak to mezi vámi je," souhlasně kývnu a opřu si hlavu o jeho rameno. "Ty máš jasno?" Trochu nahne hlavu, aby mi alespoň trochu viděl do obličeje. Já se opřu opěrku gauče a narovnám si záda. "Kdybych čistě teoreticky utrpěla nějakou částečnou ztrátu paměti, díky který bych zapoměla naši minulost tak jo. To bych jasno měla. Ale teď prostě nemůžu, nepůjde to do doby, než mi všechno vysvětlí a já si budu jistá, že se moje už tak rozlámaný srdce nepromění rovnou v prach," pokrčím rameny a začnu propalovat pohledem hrneček položený na stolku před námi. "Nemohlo to tehdy nějak souviset s tou jeho sestrou?" Zauvažuje Charlie a já utrpím šok. Nad tím mě ani nenapadlo přemýšlet. Ani jednou za celou tu dobu. Jsem hodně natvrdlá? "Tebe to nenapadlo?" Nevěřícně zamrká a já jen lehce zavrtím hlavou. Tak teď mi nasadil brouka do hlavy. Je to docela komický, přemýšlela jsem snad nad vším, ale tohle jsem nikdy nepovažovala za možný důvod a přitom se mi tak snadno nabízel. "Stejně bych to ale chtěla slyšet od něj a ne se k tomu dopídit sama," řeknu po chvilce ticha. "Možná proto ti to neřekl, třeba je pro něj náročný o tom mluvit," zamyslí se. Já už mu ale odpovědět nestihnu, protože mě přeruší zvonek. Popravdě ten kdo stojí za dveřmi, musí být naprostý šílenec, tohle by totiž probudilo i slona. S povzdechnutím se došourám ke dveřím, odstrčím štěkajícího Jima a otevřu je. Naskytne se mi pohled na zoufalého vyplašeného Caleba. "Rossie, Rossie, proč jsi mi neřekla, že je tady?" Vejde do bytu a já začnu uvažovat jestli náhodou není opilý. "Calebe co se děje?" Dotknu se jeho ramena, když si zaboří hlavu do dlaní. On ale nic neřekne a jen sedí, na chodbě se pak objeví i Charlie a já ho mávnutím ruky pošlu zase zpátky na pohovku, tady mi stejně nikdo nepomůže. "Ona poslala dopis do nemocnice, chápeš? Dopis, ve kterým na mě vytáhla všechno to nejhorší, co mohla," zvedne hlavu a zadívá se svýma uslzenýma očima do těch mých. "Margaret mi říkala, že přišla k tobě, určitě to byla ona," Caleb zuřivě zavrtí hlavou a natáhne ruce ke mě. Pevně ho obejmu a on mi zaboří hlavu do ramene. Teď je řada na mě. On tu je pro mě od doby, co jsme se Markem rozešli. Ucítím lehké poklepání na rameno a ohlédnu se za sebe. "Ahoj," zašeptá Charlie a jen kývnu. Pak se vytratí z bytu a já s Calebem dojdu na pohovku. "Ví Margaret, že jsi tu?" Tázavě na něj kouknu a on jen přikývne. To je dobře, pomyslím si, jinak bych byla mrtvá já, Caleb i ta hnusná ropucha.
"Můžu tu zůstat?" Vzlykne. "Jasně," odpovím bez váhání. Právě jsem té ženské vyhlásila válku, nebude kazit život tomu nejmilovanějšímu chlapovi, kterého ho mám...