He (DOKONČENO)

*23.kapitola*

"Rossie ne, zadrž," vyjekne Margaret, když mě zahlédne, jak odhodlaně kráčím k bytu té ježibaby. "Čekala bych, že budeš ty, ta která se do ní pustí jako první," ignoruju jí a dál pokračuju v cestě. Možná mě dopálilo, že Margaret se Caleba nezastala a mě v tom ke všemu brání. "Rossie sakra zastav se," dožene mě a chytne mi ruce. "Proč?" Odseknu jí a ona trochu překvapeně zamrká. "Uděláš to jenom horší, na ní se musí jinak." Povzdechnu si a dojde mi, že má víc než pravdu. Ona je vážně schopná všeho.
"Co všechno poslala do tý nemocnice?" Změním směr a společně se začneme vzdalovat k mému bytu. "On ti to neřekl?" Zarazí se. "Ne, skoro hned usnul," pokrčím rameny. "Že byl zapletenej v drogách, ale nějak se zapoměla zmínit o léčení, sakra to tý ženský nedochází, že je to nemocnice? Každej den je tam kontrolujou a na drogy by přišli, už je to všechno pryč," vyštěkne a v očích se jí zalesknou slzy. "Pojď Margaret, jdeme ke mně a něco spolu vymyslíme," obejmu jí kolem ramen.
"Proč to vlastně dělá? Nikdy jste mi neřekli, proč je na vás tak vysazená." Zavřu za námi dveře a pohladím Jima. "Mamka jí kdysi vyhodila z práce a ona se takhle mstí," vysvětlím. Dřív měla pořád něco i proti mně, ale teď nemá, co najít. "Ona se chová jako malý dítě," zamračí se a pověsí si bundu na věšák. "Nechte to být, dneska mi volali z nemocnice, že na tomu nepřikládají velkou váhu a že věří mě," objeví se mezi dveřmi Caleb a Margaret ho hned sevře v objetí. "Čím jsem si to zasloužil?" Pobaveně se na ni podívá a pořádně si zívne. "Blbečku," Margaret ho praští ramene a usadí se na židli u stolu. "Stejně jí to nedaruju," sevře ruce v pěst a viditelně potlačí vztek. "No tak," Caleb jí přejede palcem přes tvář a ona se trochu pousměje. "Třeba už nic neudělá." Nevím, jestli to způsobil ten hovor z nemocnice, ale dneska je Caleb každopádně mnohem klidnější a vyrovnanější než včera. Možná za to může i Margaret.
***
"Konečně klid," vydechnu a svalím se na pohodlnou postel. Posledních pár hodin je opravdu dost náročných. Začne to mnou a Markem v jedné posteli a končí na celý dům vřeštící nezastavitelnou Margaret. Když totiž odcházeli domů, potkali jsme tu ropuchu na chodbě a Margaret se do ní samozřejmě hned pustila. Za normálních okolností bych to sice asi udělala taky, ale v tomhle případě jsem nemohla. I tak jsme měli s Calebem co dělat, abychom jí udrželi. Když začala Margaret vyhrožovat, že jí zarazí podpatek do zadku, tak ta ropucha naštěstí utekla. Jinak bych měla švagrovou kriminálnici.
Pak se mi myšlenky stočí k Markovi. Zase. Kouknu se na hodiny. Teď už bude nejspíš doma, začnu uvažovat. Vzpomenu si na mé tělo pevně se tisknoucí k tomu jeho a srdce mi začne bít jako splašené. Možná jsem někde v hloubi duše chtěla zůstat s ním a přivinout si ho k sobě ještě pěvněji. V tu chvíli jako by se ve mně praly dva pocity, štěstí a zděšení. Z mých myšlenek mě vytrhne náhlé a celkem naléhavé zaklepání. Unaveně vstanu a otevřu dveře. Naskytne se mi pohled na toho věčně usměvavého pozitivního kluka. "Ahoj," opětuju mu úsměv, on ale jen přikývne a vejde do bytu. "Charlie?" Pozvednu jedno obočí, ale on mě ignoruje. "Rossie já jsem přemýšlel," vyhrkne a mě najednou dojde, jak uříceně vypadá. Musel určitě běžet. "Aha?" Založím si ruce na prsou a on zběsile zamává rukama. "Oblíkej se a jdeme k Markovi," poručí mi a mě div nevypadnou oči z důlku. "Cože?" Překvapeně zamrkám a on rychle kývne hlavou. "Ne nikam nejdu, proč?" Odporuju. "Ale jo jdeš, Rossie chceš ho zpátky?" Zeptá se narovinu a já ztuhnu. Sklopím pohled. Ví odpoveď. "Tak pojď jdeme," chytne mě za ruku a stiskne mi ji. "Charlie ne, tohle je...šílený. Nemůžu tam přece jenom tak nakračet a říct: Sice jsi mi ublížil, ale i tak tě miluju," Charlieho obličej se rozzáří, když mi dojde důvod, hned zrudnu jako rajče. "Jo přesně tohle musíš říct," snaží se mě povzbudit, ale já znovu odmítavě zakroutím hlavou. "Rossie a jak jinak ho chceš dostat zpátky? Víš, že on se k ničemu nemá," pokrčí lehce rameny. "A jak můžeš vědět, že to má stejně? Charlie já nestojím o další šrám," snaž se tuhle bláznivou diskuzi utnout, Charlie je však neodbytný.
"Vím to Rossie, věř mi," pronese s naprostou vážností a klidem v hlase. Zadívám se mu do očí a poprvé v nich uvidím něco, co jsem ještě u Charlieho nezahlédla. Jakousi podivně velkou jistotu a pevné přesvědčení. Z toho pohledu mě až zamrazí...
***
"Stejně nechápu, jak jsi mě k tomu donutil," rozhodím bezradně rukama a Charlie se jen zaculí. "Jsem prostě dobrej," pochválí se a já protočím očima. "Charlie dám ti radu, tuhle větu neříkej v přítomnosti holky, když tohle chlap řekne, tak je něco špatně," ušklíbnu se na něj a on trochu zčervená. "Radši se sousřeď na Marka," připomene mi a stiskne rameno. "To se právě snažím nedělat, jinak uteču hned, jak ho uvidím a ty jsi mi to teď zkazil," zamračím se na něj a začnu hrát uraženou. "Ženská," dá oči v sloup. "Mlč," zavrčím na něj."
"Rossie jsme tu," zastaví se najednou. Já bych na to úplně zapoměla. "A jo," plácnu se do čela a zamířím rovnou le dveřím.
První problém jak se vůbec dostat do baráku jsme hned vyřešili. Jeden starší pán nás pustil.
"Zazvoň," vybídne mě už asi po sté Charlie a já nervózně přešlápnu. Tak nějak jsem si řekla, že tohle je poslední příležitost, kdy o něj budu nějak usilovat. Prostě buď a nebo. Nic víc. Protože pokud to zase dopadne jako vždy, tak už nenajdu další sílu. Tohle mě totiž ničí. Tak krásný život to byl. Neříkám, že jsem na něj občas nemyslela, ale teď mám potíž najít jedinou chvíli, kdy myslím na cokoli jiného. Buď tajně doufám, že se zase dáme dohromady, že cítí to samé co já a přeju si, aby ty jeho úsměvy a roztomilé pohledy patřily zase jen mě. A nebo se užírám představou jeho po boku jiné ženy, to mám pak depku a přeju si, abych tohle nemusela nikdy zažít. Abych nikdy neviděla, jak ten sladký zamilovaný pohled věnuje jiné. "Hej Rossie," zamává mi Charlie před obličem a já se proberu ze svých myšlenek. "C-co?" Zakoktám se a on se pousměje. "No tak zazvoň, přece nekouše," obejme mě povzbudivě kolem ramen. "Nebyla bych si tak jistá," zkousnu si ret a snažím se oddálit tu chvíli. "Rossie!" Vrhne na mě zlobný pohled a já přistoup blíž ke dveřím. Zvednu svou roztřesenou ruku a krátce stisknu zvonek...