He (DOKONČENO)

*9.kapitola*

Naše pohledy se jen na opravdu malou chvilku střetnou. A mě se v hlavě všechno promítne jako film na plátně.
/Strašně se změnil, vůbec bych ho nepoznala./
/ Holmesovo auto však nikde nezahlédnu. /
/Navíc on mě dvě sestry a teď mluvil jen o jedné./
/Jane umřela./
Holmes je tady...
Mark Holmes, má nešťastná láska ze střední je můj soused. Je zpátky v mém životě, i když možná ani nikdy z něj neodešel, jen jsem si to zoufale přála...
***
"Vážně nechceš, abych zůstala s tebou?" Zeptá se starostlivě Margaret, když Caleb po cestě od rodičů zastaví na parkovišti před naším domem. "Ne zvládnu to," vděčně se usměju a vystoupím s Jimem v náručí z auta. Caleb mě následuje, aby mi pomohl s kufrem. "Kdyby něco tak volej," zadívá se na mě Caleb, když mi dá do rukou kufr. "V klidu, nezhroutím se z toho," snažím se, aby znělo, že to co se stalo tento víkend tolik neprožívám. Z Calebových očí ale poznám, že ví, že je to celé lež. "Ahoj," krátce mě obejme a pak už jen uslyším prásknutí dveří auta. Chvilku jen tak stojím na místě a zírám do temné noci.
Pak s povzdychem vykročím směrem k hlavním vchodovým dveřím a přeju si, aby existoval teleport. Nechci nikoho potkat, možná odvolám alespoň na pár dní schůzky, protože nemám náladu absolutně na nic.
Položím Jima na zem a popadnu kufr oběma rukama, abych ho snáz vynesla k sobě do bytu.
"Nechceš pomoct?" Zeptá se mě nejistý hlas, když jsem už jen pár metrů před dveřmi do svého bytu. Prudce se otočím, abych se ujistila, protože ta jistota a sebevědomí v jeho hlase jsou najednou pryč. "To myslíš vážně?" Křiknu na něj a on sebou trochu cukne. Neřekne ale ani jedno jediné slovo. Nejistě se rozhlédnu kolem sebe. Nevím, jestli mám odejít nebo pokračovat. Jako by se všechna ta zlost vůči němu ve mě nahromadila a chtěla ven. Od té doby, co jsem ho viděla naposledy, než se znovu objevil, jsem si představovala, co bych dělala, kdybych ho někde potkala. Ani jedna představa se však nepodobala téhle situaci. "Nejdřív mi slibuješ, že mě nikdy neopustíš, pak mi dáš košem a zmizíš. Po tolika letech se znovu objevíš, aniž bys mi řekl jedinou větu, která by mi jen přiblížila, co se tehdy stalo," na chvilku se odmlčím a prudce vydechnu. "Znovu mi popleteš hlavu a když zjistím, že můj nový soused, který se mi celkem zamlouval, je kluk, kterého jsem tolik milovala, akorát jsem ho nepoznala, přijdeš a zeptáš se mě na tohle?" Každé slovo zakřičím, i když vím, že mě moc dobře slyší. Svraští obočí a ve tváři se mu objeví bolestný výraz, najednou mi přijde tak zranitelný. "Proč jsi sem přišel? Věděl jsi, že jsem to já?" Sklopí hlavu do země a začne si žmoulat prsty. Věděl to. Celou dobu to moc dobře věděl a jen si se mnou hrál. "Jsi neskutečnej idiot," téměř doběhnu ke svým dveřím a prudce je za sebou zabouchnu. "Rossie," uslyším ještě, než se svezu na zem a slzy si nechám stékat volně po tvářích.
Po chvilce vstanu, dojdu ke zdi, která nás dělí, položím na ní ruce a čelem se o ní opřu. Teď se mi zdá mnohem vzdálenější než kdy dřív. Možná jsem ve skrytu duše vždycky doufala, že to tehdy mohlo být jen nedorozumnění nebo něco podobného. Ale teď je definitivně pryč.
Mezi mnou a jím teď stojí jenom zeď. Od zjištění pravdy, která nás rozdělila, mě dělí jenom zeď. Přesto se teď všechno zdá jako tolik vzdálený, nedosažitelný cíl...
***
Druhý den se vzbudím pocitem, že jsem skoro nespala. Takhle unavená jsem nebyla už hodně dlouho. Naštěstí jsem až do středy stihla odvolat všechny klienty, takže budu doma truchlit. Kromě vycházek s Jimem nevytáhnu paty z bytu, nechci znovu riskovat setkání s tím idiotem. Pak se mi ale myšlenky stočí k Jane. Začne mi ho být trochu líto, nedokážu si představit, co bych dělala, kdyby se Calebovi něco stalo. Navíc Jane měla celý život před sebou. Z mých myšlenek mě vyruší zvonek. Jim se probudí a hned začně na osobu za dveřmi štěkat. Otrávená dojdu ke vchodovým dveřím a kukátkem se podívám, kdo za nimi stojí. To není možný, co zase chce? Když už chci od dveří odejít zpátky do postele, zvedne Mark hlavu a já se mu skrz kukátko zadívám do obličeje. Vůbec nevypadá tak vyrovnaný jako vždy, má červené a opuchlé oči, jako by brečel dost dlouhou dobu. Pohled na něj mě obměkčí a já se rozhodnu otevřít. "Ahoj, prosím nezavírej," oběma rukama chytne hranu dveří. "Nemám to v úmyslu," protočím očima a čekám na jeho pokračování. On ale jen mlčí a dívá se na mě. "Co potřebuješ?" Zeptám se. "Někde jsem ztratil klíč od hlavního vchodu, mohla bys mi prosím půjčit svůj, abych si mohl nechat udělat další?" Požádá mě a já převapením vykulím oči. "Je spousta dalších lidí se stejným klíčem," to že mu ho půjčím, by znamenalo, že se s ním budu muset znova vidět a do toho se mi vážně nechce. "Pochybuju, že by někdo dal svůj klíč člověku, kterýho nezná," znovu se mi zadívá do očí, které teď vypadají absolutně jinak než pár dní zpátky. Pak mi ale dojde, že se mu nemůžu mstít úplně ve všem, taky bych si od někoho chtěla obstarat nový klíč, i když k němu bych nešla. Otočím se a dojdu pro svoje klíče do kabelky, oddělím od nich klíč od vchodu a donesu ho Markovi. "Ne že bych ti důvěřovala o něco víc, když tě znám, ale potřebuješ to," objasním a vtisknu mu jej do ruky. On jen neznatelně kývne a pak se trochu pousměje. "Díky,  pak ti ho přinesu." Schová jej do kapsy a vydá se ke schodišti. Já ale nezabouchnu dveře dokud se mi úplně neztratí z dohledu. Pořád nechápu, jak jsem ho nemohla poznat. Dojdu ke koláži a zadívám se na naši společnou fotku. Opravdu se změnil. Teď nosí brýle a jeho platinová barva vlasů se změnila na tmavě hnědou, težko říct, která z nich je jeho přírodní. Na tváři má upravené strniště a navíc vypadá mnohem mohutnější než tehdy.
Lehce po fotce přejedu prsty a vrátím se ke vzpomínce na den, kdy jsem ho na dlouhou  dobu viděla naposledy. Vypadal tehdy tak chladně, jako by ty dva roky před tím vůbec nebyly, jako kdyby mi nikdy..."Rossie," ozve se křik z chodby.  Jim vyskočí a hned se rozeběhne k vetřelci. "Margaret víš, v úrovni očí je vedle dveří taková věc...ZVONEK, mohla bys ji někdy používat," vrhnu na ní nasupený pohled a ona se na mě ušklíbne. "Mám novinky, tak si nestěžuj," pověsí si kabát a dojde k pohovce, na které se celá rozvalí.
"Jaký?"
"V naší ulici si někdo před dlouhou dobou koupil pozemek a včera, když jsme s Calebem jeli domů, jsme viděli majitele," zatváří se, jako by mi právě prozradila recept na nesmrtelnost. "Margaret mě nezajímají vaši noví sousedi." Protočí očima a pokračuje ve vysvětlování.
"Ashley zřejmě s manželem nebo s něčím podobným," oznámí mi a pohledem zabloudí ke společné zdi se sousedním bytem.
"Počkej, myslíme tu samou Ashley?" Ujistím se, protože jestli ano, tak pro ti situaci mám jen jedno jediné vysvětlení.
"Jo, Markovu Ashley," kývne. Takže je to jasný, Holmesovi se rozhodli okupovat New York. Proč se najednou oba objevili zrovna tady?
"Už mám plány," zaculí se pyšně Margaret.
"Jako jaký plány?" Zeptám se překvapeně.
"Jaký asi, zjistíme proč se to stalo a pak mu rozbiju hubu." Ne jen to ne.
"Margaret už se k tomu nechci vracet," zakroutím hlavou.
"Nechceš?" Nahne tu svou a zkoumavě se na mě zadívá.
"Ne, už je to pryč, navíc by to bylo k ničemu," zamítnu a marně doufám, že to bude stačit.
"Jako proč? Mě by se splnil sen," zazubí se a pak rychle zase zvážní. Čeká na mou odpověd. Já ale nic neřeknu a vrhnu na ní naštvaný pohled. Vím, co chce slyšet, ale takovou radost jí neudělám, protože pak by mě s radostí přesvědčovala o opaku. A víte co nejhorší? Nebyla by daleko od pravdy. Sama totiž nemůžu tvrdit, že jsem skončila a nic necítím...
Ahoj, tak další kapitola na světě.
Děkuju moc za hlasy a přečtení
Simča:)