He (DOKONČENO)

*24.kapitola*

"Rossie! Ty na ten večírek půjdeš." Zavrčí na mě Margaret a naprosto ignoruje moje už vážně zoufalé vrtění hlavou. "Ne Margaret, nedostaneš mě tam, tak tam prostě nechoď, když má Caleb službu," pokrčím rameny. "Rossie mě nejde o večírek. Ty jsi už kolik? Dva týdny zavřená v bytě a chodíš ven jen proto, aby Jim tvůj byt neproměnil v psí záchod, musíš vypadnout." To bych se hádala, byla jsem i nakupovat. "Rossie!!" Vražedně se na mě podívá, když delší dobu mlčím, a já se od ní odsunu, protože nechci riskovat své zdraví.
"Nevidím důvod, proč bych měla chodit na večírek, který pořádá Ashley. Jednak je to sestra Marka a taky tam vůbec nebydlím, tak co bych tam dělala?" Rozhodím rukama a následně si je založím na prsou. "Rossie ty máš strach," zadívá se na mě s podezřívavě přihmouřenýma očima. "Nemám, proč bych měla?" Snažím se být co nejvíc přesvědčivá. "Máš, bojíš se, že potkáš Marka, od toho vašeho posledního setkání se vyloženě vyhýbáš debatách o něm."
Abych tak zrekapitulovala moje poslední dny. O poslední návštěvě v Markově bytě, které byl Charlie svědkem, bych se radši nebavila. Jednoduše happyend se nekonal a já nemám potřebu riskovat setkání s ním. A večírek, o kterém Margaret mluví, pořádá Ashley pro sousedy, aby se seznámili nebo tak něco.
"Rossie no tak," dloubne mě do ramene. "Vždyť tam nebude," snaží se mě marně přemlouvat. I kdyby tam nebyl přímo on, bude tam jeho sestra, která mi stačí na to, abych si všechno v hlavě zase rekapitulovala. A tohle vážně nepotřebuju, protože se momentálně snažím zapomenout, že jsem někdy nějakého Marka Holmese milovala.
"Rossie musíš se vrátit do normálního života, podívej se, jak to tady vypadá," rozhlédne se po mém bytě a já s ní musím souhlasit. Všude se povaluje špinavé nádobí a prádlo, občas se tu najdou nějaký dokumenty z práce, který už zažily lepší časy. Do toho se tu najdou knížky, časopisy, Jimovy hračky...no vlastně bych si myslela, že v tomhle bytě bydlí vážně hodně přepracovaný přepracovaný chlap, který má příliš často dámskou společnost. "Fajn uznávám, úplně ideálně to tu nevypadá," souhlasím s ní a doufám, že zapomene na svou myšlenku.
"No kdyby jen to, hele beru, že jsi to nějak nerozebírala, i když je mi podezřelý, že jsi až moc v klidu, ale odmítám dál přihlížet k tomu, jak se tady ničíš sama zavřená v bytě, takže půjdeš a když ne dobrovolně a sama, tak si to zařídím jinak!!" Krátce se usměje a pak rty zase zpátky sevře do úzké linky. "To byl rozkaz Rossie!" Potvrdí ještě moje obavy a stiskne mi rameno.
***
"Rossie?" Ozve se vyděšený hlas a mě až moc dobře povědomý hlas. Celá ztuhnu, normálně bych za takovou návštěvu byla nadšená, ale teďka to vážně není dobře načasované. "Mami? Ahoj," opatrně jí pozdravím a vstanu z gauče. "Proboha co se tady stalo?" Zaúpí mamka s hrůzou v očích a pak se podívá na mě, což jí způsobí ještě větší šok. Ani se nedivím. Rozmazaná řasenka a rtěnka, přičemž obojí mám na sobě asi druhý den, tričko polité kávou a vrabčí hnízdo místo vlasů, to není zrovna hezký obrázek. Já bych měla problém uvěřit tomu, že jsem něco takového porodila.
Jim se probudí a začne hned vesele vítat zhluboka dýchající mamku. "Rossie můžeš mi sakra vysvětlit, co se stalo?" Hodí po mě nevrlý pohled a já sklopím zrak na své prsty bosých nohou. Zase si přijdu jako malá holka, kterou co nevidět čeká výprask. Chaoticky začne pobíhat po bytě, roztahovat žaluzie a otevírat okna dokořán. Já mlčky dojdu pro hřeben a bezmyšlenkovitě si začnu česat vlasy. Nevím, jestli na to ten chudák bude stačit, mám nepříjemný pocit, že na tohle bude potřeba větší kalibr. "Jo to je dobrej začátek. Jak dlouho jsi to nedělala?" Mamka se na chvilku zastaví a sjede mě káravým pohledem. Pak se vrhne k přeplněnému stolu a začne z něj odnášet špinavé nádobí. Ovšem když se jí do ruky dostane hrnek, v němž je zbytek kávy, ve kterém plave Jimův pamlsek, znechuceně ho odstrčí a znovu se zhluboka nadechne. "Fajn Rossie, ty teď zalez do koupelny a udělej ze sebe člověka, já tu zcivilizuju tu skládku a pak si promluvíme," přikáže mi a mě ani nenapadne udělat něco jiného. Až pod proudem horké vody si uvědomím, že mě mamka svou návštevou tak překvapila, že jsem nebyla schopna slova. Jak se sem vůbec dostala? A kde je táta? Musím to zjistit.
Vlasy si stahnu do culíku, oblíknu si poslední zbytky čistého prádla a jako znovuzrozená vyjdu z koupelny. Tohle vážně bylo potřeba. Když uvidím svůj obývák, který mamka jako zázrakem uvedla do celkem normálního stavu, překvapeně zamrkám. Pak zamířím do kuchyně, kde mamka umývá nádobí, už jí zbývá jen pár hrnků. "Pomůžu ti," vrhnu se na odložené neutřené nádobí. Prudce se na mě otočí a změří si mě zkoumavým pohledem. "Fajn to by šlo, už nemám pocit, že moje dcera je zrůda," kývne mírně hlavou a utře si ruce. "Teď se nezabývej tímhle, uvař nám kafe a jdeme si promluvit," poslušně dojdu ke skřínce s kávou a čaji a pak si uvědomím, že kávu nemám.
"Mami já nemám z čeho," omluvně se na ní podívám a ona protočí očima.
"Fajn tak nic nevař a rovnou si pojď sednout," vybýdne mě a odejde do obýváku.
Fajn Rossie to bude dobrý, snažím se uklidnit.
Beze slova se usadím vedle mamky a zadívám se jejích očekáváním plných očí. "Takže od začátku až po tuhle skládku," řekne dychtivým hlasem a já se dám do řeči.

"No Rossie začínám se o tebe bát," pronese stále vykolejeným a dost překvapeným hlasem. "Proč se většinu z toho dozvídám až teď?" Zeptá se. "Já nevím," tiše vzlyknu. "Asi jsem myslela, že to zvládnu sama," rozhodím frustrovaně rukama. "Nemysli!"
"Mami tohle mi zrovna nepomáhá."
"Rossie uklidíme to tady, ty zase začneš chodit do práce a s Margaret půjdeš," naprosto ignoruje mou poznámku a seznámí mě se svým plánem, který se mi ani trochu nelíbí. Trochu zavrtím hlavou.
"A budeš tam usměvavá a v pohodě. A když tam náhodou bude, alespoň uvidí, že si to nebereš k srdci," dál pokračuje a já znovu zavrtím hlavou, tentokrát důrazněji. "Mami ale to není pravda," fňuknu a ona mě obejme kolem ramen. Opřu si hlavu o její rameno a čekám na odpověď. "Já vím, že ne, ale jak jinak chceš zapomenout?" Nahne hlavu, aby mi viděla do obličeje. "Nechci, někde vevnitř vlastně ani nechci," vyvrátím něco, co jsem před několika minutami řekla a absolutně neřeším, že si protiřečím. "Dítě moje," mamka mě schová v náručí a začne se se mnou pohupovat ze strany na stranu. "V tom případě mu nesmíš dát pokoj, dokud si to nevysvětlíte," na chvilku se zamyslí a pak zase pokračuje. "Vědomí, že je možná ještě malá šance vrátit to zpátky ti evidentně nedá spát," pevně mě obejme a já se odtáhnu."Jenže jak? Já k němu znova nepůjdu," zuřivě zavrtím hlavou. "Co když tam zase potkám  tu tu...blondýnu?" Rozhodnu se jí nakonec nazvat slušně a snažím se ignorovat své zběsile bijící srdce. "Buď musíš překonat strach nebo se musíte potkat jinde," okamžitě se mi vybaví večírek. Že bych tam šla nakonec ráda, znovu odhodlaná a plná nadějí. "Nemáš co ztratit," mamka zhodnotí situaci a já svraštím obočí. "Jak to myslíš?"
"Když nic neuděláš, ztratíš ho tak jako tak, ale když se alespoň pokusíš, tak máš naději a buď to bude dobrý nebo ne, jiná možnost není. A ty si pak nebudeš muset do konce života vyčítat, že jsi to vzdala," vysvětlí mi a já v těch slovech najdu novou odvahu. Má pravdu. Možná jsem to sama moc dobře věděla už dávno, jen jsem to potřebovala od někoho slyšet, abych si nepřipadala jako naprostý blázen, co ztratil všechen rozum. Díky mami...