He (DOKONČENO)

*15.kapitola*

"Tvůj táta má naprostou pravdu," shrne Charlie celé moje vyprávění jedinou větou. "Řekl bych to stejně," dodá ještě a zkoumavě se na mě zadívá. Zase jsem s ním v kavárně, ale tentokrát v jiné. Rozhodl se totiž podívat na místo, které v jeho jazyce zničilo sny, v našem jazyce mojí kancelář. Nevím, čím to je, každopádně ten chlap má v sobě něco, co mě donutilo mu všechno říct a to mě ani nevydíral jako Margaret obvykle. Samozřejmě že Margaret pořád zůstává nejlepší, ale Charlie... Je jednoduše příjemné potkat někoho, kdo ten příběh poprvé slyšel až teď, aniž by už před tím měl na Marka názor, jako Margaret.
Myslím, že na seznamování a jakémkoli šíření našich příhod neznámému člověku je kouzelné to, že si prostě můžeme vybrat, co ten dotyčný uslyší, je to jen v jeho moci (ne že bych toho využila, řekla jsem to pravdivě). Můžeme začít znovu, jenže tuhle naši šanci stejně většinou promarníme.
"Proč jsi mě u té školy oslovil?" Zeptám se najednou. On se trochu zamračí, jako by o něčem usilovně přemýšlel. "Ke škole nechodí skoro nikdo, kdo jí nestuduje a tebe jsem neznal," pokrčí rameny, jako by říkal, že tráva je prostě vždycky zelená, jen má mnoho odstínů. Pak mu zazvoní telefon. "Ano zlato," uslyším ho ještě, než se ponořím do svých myšlenek. Pořád si musím dokola v hlavě opakovat, co mi táta řekl.
Jenže já mám strach. Bojím se, že mu dám novou šanci a on mi zase ublíží. Potřebovala bych někoho, kdo by mi poradil, co přesně mám dělat.
"Promiň," zamumlá Charlie a uklidí si mobil zpátky do batohu. "To je v pohodě, přítelkyně?" Zeptám se a jeho věčný úsměv na tváři opět na chvilku ztuhne. "Ne to byla sestra," odpoví pak spěšně. Tenhle člověk je vážně dost zvláštní. Pak si najednou, absolutně nechápu proč, vzpomenu na Jane.
"Promiň, už budu muset jít," vychrlím na něj. "Dobře, tak se pak ozvi," zatváří se překvapeně. Já položím jednu papírovou bankovku na stolek, hodím na sebe bundu a šálu a rychle vyrazím z kavárny. Vím, kam potřebuju...teď hned.
***
Nasednu do svého milovaného auta a vydám se směrem k městu, kde jsem vyrůstala. Cestou se ještě stavím v květinářství a koupím několik kytek s drobnými květy. Biologie nikdy nebyla moje silná stránka.
Po hodině cesty zaparkuju na parkovišti jen pár metrů od hřbitova. I s tím mým je tu asi jenom deset aut. Silně zatlačím do černé železné brány a po úzké písčité cestě se vydám k jednomu konkrétnímu místu. Nedřív jednu část položím hrob našich prarodičů a pak se vrátím k hrobu Jane. Svojí kytičku položím k hromadě, která je stejně velká jako naposledy. Narovnám se a zamžourám na text vytesaný na náhrobním kameni. Jméno, datumy a citát z její oblíbené knížky. "Věřím, že fantazie je mocnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že vždy naděje zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je mocnější smrt." Šeptem citát přečtu a setřu si slzu, která se líne kutálí po mé tváři. Pamatuju si, jak tu knížku zbožňovala. Vždycky říkala, že ten citát shrnuje všechno, co je v životě důležité.
"Ahoj Rossie," ozve se za mnou něžný ženský hlas a já se za ním otočím. Vlastně mě ani nepřekvapí, koho uvidím. Ashley. "Ahoj, promiň, už jdu, jen jsem tu chtěla na chvilku stavit," vysmrkám se a dám se do kroku. "Nemusíš chodit, je to veřejné místo," přijde blíž a mě se zmocní podivná úzkost. Mark jí miloval. Položil by za ní život. Hlavou mi proběhne ten den kdy jsme se rozešli. Naše dvě postavy vidím stejně jasně, jako by se to všechno odehrálo před velmi krátkou dobou a ne před několika lety. Pamatuju si, že měl zarudlé nateklé oči. Už tehdy se mi to zdálo divné, ale teď to do sebe všechno zapadá. "Prý jsi se odstěhovala," řekne jako by nic a opráší smítka z mramorové desky. Na chvilku ve mě začne tikat bomba, ale vzápětí se hned zase uklidním. "Jo hledám si něco jiného," přikývnu a přešlápnu z nohy na nohu. "Dej mu šanci," špitne tiše a mě se vybaví ten den, kdy mě o to prosila poprvé. "Dostal jich hromadu, měl spoustu příležitostí mi to vysvětlit, ale neudělal," bomba zase začne tikat. "Místo toho mi udělal díry do zdi a koupil mi sádru," rozhodím rukama. "Lituje toho," otočí se ke mě se slzavýma očima. "Moc na to nevypadá. Nebudu se ho doprošovat, ví, že nic jiného bych neslyšela radši než tohle. Ale asi mi to říct nechce," slzy mi zase začnou volně stékat po tvářích a já se skoro rozběhnu ke svému autu. Plácnu sebou ma sedadlo a opřu čelo o volant. Hlasitě vzlyknu a zatnu ruce v pěsti. Ashley nikdy nebyla jedna z těch, co bezpodmínečně bránila svého bratra a teď už se mi to stalo podruhé za krátkou dobu. Na jednu stranu to chápu, ale na druhou si nejsem jistá, jestli si ona uvědomuje, že i mě je to celé líto. Pak mi ale znovu zazní v hlavě tátův hlas...dostane ještě jednu šanci, poslední šanci. Dostane jí, protože nechci úplně ztratit člověka, kterýho miluju.
***
"Rossie já vážně nevím, jestli je to dobrej nápad," zadívá se na mě nejistě Margaret.
"Nedívej se na mě tak, " ošiju se a přetáhnu si přes hlavu mikinu.
"Dívám, nevím totiž, jestli jsi zešílela nebo ne," pořád mě propaluje pohledem.
"Nezešílela," bráním se odhodlaně, jinak mě od toho ještě odradí.
"A teď mi to potvrď, nejdřív od něj utíkáš a jedeš rovnou k němu a chceš si promluvit. Jak nemám pochybovat o tvém duševním zdraví?" Založí se rucena prsou a sedne si na pohovku. "Já o něm nepochybuju a jde mi to snadno."
"Tohle je typickej projev lidí, který zešíleli. Myslej si, že jsou v pohodě, jako ty," namíří na mě ukazováček a já na ní ukážu vztyčený prostředníček.
"Pojedu tam a basta," obleču se do bundy a dojdu si pro boty.
"Calebe koukej zastavit svojí setru," zakřičí na něj a on se se zcela vážnou tváří objeví v obýváku. "Rossie vážně si to nechceš rozmyslet?" Koukne na mě s prosbou v očích. "Ne, od začátku mi říkáte, že si máme promluvit a teď mi to rozmlouváte, jedu tam. Čau," vklouznu do bot a zabouchnu za sebou dveře. Nasednu do auta a prsty přejedu po hladkém povrchu volantu. Odhodlaně nastartuju a vydám se městem k mému bytu.
Když zaparkuju na parkovišti před domem, opřu si hlavu o opěrku a zhluboka se nadechnu.
"To bude dobrý," povzbudím samu sebe, otevře dveře a vystoupím z auta. Nadechnu se chladného vzduchu. Možná budu litovat, že jsem sem vůbec šla, ale tentokrát se nebudu řídit podle rozumné Rossie. Podívám se na okno mého bytu, bezpečně bychho pozvala i v té největší tmě. Pak zrakem sjedu doprava. U Marka v bytě jsou světla rozsvícená. Takže je určitě doma. Dám se do kroku a za chvilku už stojím na tmavé chodbě před jeho bytem. Zvednu ruku, abych dosáhla na zvonek a mohla ho stisknout. Pak jí ale zase rychle stáhnu zpátky. Až teď si uvědomím, že vlastně nemám vůbec žádný plán. Pravděpodobně ho z něčeho vyruším, otevře mi dveře, ale co mu řeknu. Že jsem mluvila a jeho sestrou a že říkala, že toho lituje? Ne, to by teda nešlo. Musím na něco přijít. Odejdu ke dveřím svého bytu a posadím se na botník. Nohy vyhoupnu nahoru a hlavu si položím na kolena. Zády se opřu a zeď a snažím se něco vymyslet. Moje mysl však dokáže plodit jen scénáře, jak to celé dopadne. Řekne mi to? Vyžene mě? Odmítne se se mnou o tom bavit?
Po deseti minutách nesmyslného zdržování seskočím z botníku a dojdu ke dveřím Markova bytu. Krátce stisknu zvonek a čekám. Po chviličce se dveře rozletí a Markovi ztuhne úsměv na tváři, když mě uvidí. "Ahoj," řeknu a sjedu ho pohledem. "Ahoj," překvapeně zamrká.
Chvilku mezi námi visí napjaté ticho, když však už otevírám pusu a chystám se něco říct, ozve se z jeho bytu ženský hlas. "Marku kde jsi? Řekni, že máš jinou práci..."
Ahoj, další část je tady. Co na ni říkáte?
Jinak děkuju moc za všechny hlasy a přečtení
Simča:)