He (DOKONČENO)

*25.kapitola*

"Jdeme nakupovat," mamka vesele tleskne a popadne svou kabelku. "Jako proč?" Kouknu na ní nesouhlasným pohledem a její úsměv se jako na povel ještě rozzáří. "Rossie," zakroutí hlavou a otevře mou skříň s oblečením. Pak poodstoupí a zadívá se na mě káravým pohledem. Co má? Vždyť je uklizená, dokonce tam mám i komínky. "Doufám, že tě nenapadlo jít k Ashley v něčem z tohohle!" Řekne rázně a já všechno oblečení přejedu pohledem. Vždyť mám naprosto normální oblečení, nevím, proč bych v něm nemohla jít. Jen kývnu a ona šokovaně zamrká. "Vždyť je to děs," zaúpí. "Podívej se na sebe." Zavře skříň a já se zahledím do zrcadla na svůj odraz. Vytahaná šedá mikina, černé staré legíny a pruhované ponožky...fajn tohle není zrovna nejhezčí kombinace, ale teď jsem přece doma. "No v tomhle bych nešla," rozhodím rukama.
"Ani nezkoušej říct nahlas, že v něčem z tý skříně jo," varuje mě mamka a já protočím očima.
***
"Mami tohle nemůžeš myslet vážně," prudce zavrtím hlavou, když můj zrak upoutají šaty na ramínku visící na stěně kabinky. Proč já vždycky musím být ta oběť?
"Zkoušej a nemel," ozve se z venku mamka.
"Mami místo konání je dům Ashley a ne bordel," zoufale si znovu prohlédnu tmavě modré šaty s hlubokým výstřihem a rozparkem na pravé straně.  "Jestli chceš vypadat sebevědomě, musíš mít na sobě něco, co je sexy," dál ignoruje můj nesouhlas. "To možná, ale něco co nebude přehnaný," přetáhnu si přes hlavu tričko, popadnu šaty, odhrnu závěs a vyletím z kabinky.
"Do tohohle mě prostě nedoutíš," znovu zuřivě zavrtím hlavou.
Mamka mě sjede zkoumavým pohledem, pak se zadívá do tašek s už nakoupeným oblečením. Moje maminka se totiž rozhodla, že mi obnoví šatník, takže moje kreditka momentálně pláče jako šílená.
"Fajn tohle ti odpustím, z toho co už máme něco vybereme," řekne po krátké chvile ticha. "Bože díky," zahledím se ke stropu a spokojeně odnesu šaty na stojan. "Děláš jako bych tě mučila," mamka dá oči v sloup a následuje mě ven s obchodu. "No skoro jo," špitnu si tiše pro sebe, ale mojí mamce bohužel neunikne absolutně nic.
"Cože jsi říkala?" Dožene mě a nalepí se na mě nebezpečně blízko. "Ale nic," mávnu rukou a doufám, že mi to projde.
Pak se přeplněným nákupním centrem vydáme do kavárny, do stejné jako jsme nedávno byli s Margaret. Obě se objednáme a já sebou vysíleně plácnu na židli. "Netvař se tak, nezapomeň, že večer musíš vypadat čile." No jo, ono to je vlastně už dneska večer, uvědomím si a moje srdce se začne snažit vyskočit mi z hrudi. Mamka mě tak moc zaměstanala, že jsem na to celý den ani nepomyslela, což je možná dobře, protože jinak bych vypadala mnohem hůř. Stejně odmítám věřit tomu, že mamka s taťkou jen tak náhodou přijeli ve chvíli, kdy to u mě vypadalo tak otřesně. Beztak je zavolala Margaret nebo Caleb.
"Doufám, že teď nepřemýšlíš, že to vzdáš," mamka na mě vrhne podezřívavý pohled. "Překvapivě ne," odpovím upřímně.
"Neboj," stiskne mi ruku položenou na stole. "Bojim," napiju se své kávy a podívám se na New York, od kterého nás dělí jen sklo.
"Říkám ti, že jednou vám půjdeme na svatbu," snaží se mě povzbudit mamka a já se jen uchechtnu.
"Jo tak to jsi velkej optimista," tohle zní totiž moc pohádkově a jak znám svůj život, tak to tak zaručeně nedopadne. Vlastně mě celou dobu žene jen ta myšlenka, že nemám co ztratit.
"A podívej, jak jsem šťastná a k čemu jsem tě donutila," pyšně se usměje. Jenže každému není dopřáno být s láskou svého života, pomyslím si, ale neřeknu ani slovo.
***
"Hele dochází vám dvěma, že se tam s nikým nehodlám vyspat, že jo?" Ujistím se, když na hromadě věcí, které na mě hodlají použít, zahlédnu krajkové spodní prádlo. "Nikdy nevíš," odbyde mě mamka. "Přesně," ozve se z koupelny Margaret.
Normálně bych nečekala, že spojení Margaret a mamky může být tak vysilující. Začínám taťku a Caleba opravdu litovat.
"Co to neseš?" Vykulím zděšeně oči na předmět, který Margaret svírá v ruce. "Klid strašpytle, to je na řasy," zakroutí hlavou a vrhne se mi s tou věcí k očím. Já se zhluboka nadechnu a začnu doufat, abych nepřišla o zrak. Po chvilce ucítím teplou dlaň na svém lýtku. "Ježiš mami co děláš?" Vyjeknu a škubnu sebou. "Dobrý žiletku nepotřebuje," oznámí Margaret a ignoruje mě. "Zvedni ruce," poručí mi Margaret. "Taky dobrý," zamumla si sama pro sebe. "Počkej," posune najednou ruku nebezpečně blízko mého klína. "Tak na to zapomeň," odstrčím jí od sebe s postavím se na nohy. "Můžete toho nechat? Akorát mě to znervózňuje, můžete mě nalíčit i mě obléct, ale nemusíte mě tu osahávat," vrhnu na obě dvě zlobný pohled a Jim  mi se zakňučením položí hlavu na nohu.

"Tak tohle se nám povedlo," řekne uznale mamka a plácne si s Margaret. Abych řekla pravdu, tak sama sebe pod tím líčením a sice obyčejnými, ale hezkými šaty, nepoznávám. Nechápu, co to se mnou provedly.
"Tak fajn, jdeme," zavelí Margaret a vrhne se ke dveřím. Najednou poprvé za celý tenhle den pocítím nutkání se na všechno vykašlat a zůstat doma. Vrhnu všeříkající pohled na mamku a ona mi jej oplatí zářivým úsměvem. "Rossie! Pořád nevíme, jestli tam bude."
"Tak proč jsem kvůli vašim přípravám málem zešílela?" Skočím mamce do řeči a protočí očima.
"A když tam náhodou bude, tak není co ztratit," pokračuje a já se zhluboka nadechnu. "A teď už mazej," krátce mě obejme a já po boku Margaret opustím bezpečí svého bytu.
Když dojdeme před dům, čeká už na nás moje nastartované auto. Počkat. Cože? Margaret si zřejmě všimne mého překvapeného výrazu a vysvětlí mi situaci. "Máme řidiče," zaculí se a já za zatmaveným sklem poznám koho. "Charlieho?" Zeptám se překvapeně a ona jen s úsměvem přikývne.
Když dosednu do auta na zadní sedadla, zapnu si pás a Charlie se s námi rozjede, dostanu strašný strach. Potlačím silné nutkání zakřičet na Charlieho, aby okamžitě zastavil a utéct zpátky domů. Zhluboka se nadechnu a zabořím hlavu do opěrky sedadla.
Cesta uteče rychleji, než bych si přála. "Jsme tu," zahlásí po deseti minutách Charlie a mě ztěžknou nohy, jako by mi právě oznámil, že mě čeká trest smrti. Rossie buď v klidu, třeba tu ani nebude a máš po starostech. Snažím se sama sebe marně uklidnit.
"Rossie pohni zadkem," uslyším v venku Margaret a uvědomím se, že jsem od zastavení auta nehla ani brvou. "Kdyby něco, tak tu budu čekat," otočí se ke mě. "Díky," pousměju se na něj a vystoupím z auta.
Mlčky s Margaret vejdeme otevřenými dveřmi do domu, kde nás hned přivítá Ashley s manželem, který mimochodem vypadá jako o několik let starší Charlie. "Tebe jsem tu nečekala," usměje se, tentokrát mám však pocit, že je to upřímné. "Caleb nemohl, tak šla místo něj Rossie," vysvětlí jí Margaret, když uvidí, jak vše poslouchám jen na půl a zvědavě se rozhlížím po domě, abych mohla když tak rovnou utéct. Zatím tady není, úlevně vydechnu a se skleničkou , která se mi záhadně dostala do ruky,  následuju Margaret zřejmě do kuchyně. Je tu hrozná spousta lidí, tady ho přehlédnu úplně snadno. Tohle není fér, zamračím a t si vysloužím dloubnutí do žeber od Margaret. Usadím se vedle ní a znudeně poslouchám zvědavé otázky sousedů, teda spíš sousedek, na její těhotenství. Pak ale v houfu lidí zahlédnu už po třetí ve svém životě tu blonďatou osobu. Takže tu je. Mark je tu s ní. Škubnu sebou, odložím skleničku, prudce vstanu a zamířím rovnou k východu. Vzápětí za sebou uslyším naštvané kroky Margaret. "Co si jako myslíš, že děláš?" Vyjede na mě Margaret a postaví se mi do cesty. "Jedu domů," snažím se jí obejít, abych byla, co nejdříve pryč. "Proč?" Zavrčí na mě. "Je tu ta holka od něj z bytu," snažím se nerozbrečet. "Pust mě!" Křiknu na ní a ona upře pohled někam za mě. "Rossie ale to je..." promluví už klidnějším hlasem, já už však neuslyším konec, protože kolem ní protáhnu ven a začnu hledat mé auto. "Rossie ne," zakřičí za mnou Margaret, já jí ale ignoruju a jdu dál. "Rossie počkej prosím." Ježiš ne. Proč mu o mě tak jde, když je tu s jinou? "Rossie," zavolá ještě jednou a já zrychlím svůj krok. Už ho nechci vidět.
"Miluju tě!"