He (DOKONČENO)

*3.kapitola*

"Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě, musel jsem ještě něco zařídit," vtrhne do mé kanceláře bez zaklepání Holmes. Vážně by se měl naučit trochu slušnému chování. "Dobrý den, nic se neděje, zpozdil jste se jen o pár minut," řeknu a zvednu své oči od monitoru. Pohled na Holmse mi však málem zbůsobí infark. Svírá totiž v ruce autosedačku i s dítětem. Vytřeštím na něj oči, protože zrovna on se mi jako otec od rodiny teda moc nezdá. Mé oči sjedou z něho na dítě žužlající nějakou hračku. Když na něj chvilku zírám, zase se rozesměje. Jako co zase dělá? "Není moje, jen ho hlídám sestře," vysvětlí mi. Pak vytáhne ze své tašky desky a hodí je na stůl. "Tady je snad všechno, co jste chtěla," řekne a posadí se na židli naproti mě. Ale jen co dosedne, dítě v sedačce začne brečet. Bože to ne, to poslední co chci, vážně není uklidňovat dítě. On se sehne k sedačce položené na zemi a vezme si jej do náruče, jemu to ale s dětmi zřejmě jde, protože po minutě se v jeho rukou  uvelebí a začne spokojeně spát. "Omlouvám se, ale nešlo to jinak," koukne na šputna ležícího na jeho klíně a pak na mě. "To je v pořádku, stejně to nebude na dlouho," snažím se o milý úsměv. Pak se místností rozlehne kousavé nepříjemné ticho, protože ani jeden z nás nevidá jedinou hlásku, jsem totiž pořád trochu v šoku. "No takže...jaký je další postup?" Prolomí ticho mezi námi Holmes. Chvilku mi potrvá, než se odhodlám a konečně mu odpovím. "No dneska bych s vámi prošla všechny materiály a pak bych si promyslela, co se s tím dá dělat," sdělím mu a on je přikývne. Pak uloží špunta zpátky do autosedačky a zakryje ho dečkou. S dětmi mu to celkem sluší, vlasně zatraceně dost. Pak si hlasitě odkašle, čímž mě probere z bezmyšlenkovitého zírání do zdi. "Je vám dobře?" Zeptá se a trochu nahne hlavu. "Jo já jen... zamyslela jsem se," zadívám se zpátky do monitoru a pak na něj. Už jsem říkala, že má krásné oči? "Tak co jste mi přinesl?" Pohledem z něj sjedu na desky. On se šibalsky ušklíbne, pak ale zvážní a z desek vytáhne celý jejich obsah. "Jsou tam smlouvy, které se vztahují k té práci a doklady o studiu," oznámí mi. Ty papíry o studiu jsem mu dopisovala esemeskou, protože minulý týden se mi nějak vytratilo z mysli, že je mám po něm chtít přinést. Usměju se nad tím, jak má dokumenty uložené ve foliích, přijde mi to roztomilé, ani nevím proč. S úsměvem začnu jednotlivé papíry alespoň zběžně pročítat. U toho posledního však celá ztuhnu. U kolonky se střední školou totiž zahlédnu dva až moc dobře známé názvy. Montpelier. Vermont. Ve Vermontu totiž žijí moji rodiče a na jednu z mnoha středních v Montpelieru jsme já i Caleb chodili, než jsme odešli do New Yorku.
"Pocházíte z Vermontu?" Zeptám se nervózním, přidušeným hlasem. "Jo moji rodiče tam pořád žijí, se sestrou tam jezdíme celkem často," usměje a mě v tu chvíli polije vlna horka. Ne to určitě není on. Navíc on měl dvě sestry a teď mluvil jen o jedné, ale zase ta druhá mohla zůstat ve Vermontu. Achjo, ne tohle je jen shoda jmen a moc náhod, snažím se uklidnit samu sebe.
"Znáte to tam?" Zajímá se po chvilce ticha. Prudce zvednu hlavu a zadívám se do jeho oříškových očí. "Taky odtud pocházím," lehce se usměju. On roztáhne rty do zářivého úsměvu v očích se mu zablyští jiskřičky. "Aha tak proto jste mi přišla tak povědomá, možná jsem vás potkal tam," zadívá se na špunta a pak zpět na mě.
"Možná," hlesnu tiše a zadívám se na prázdnou zeď za ním.
"Tak jak to vidíte?" Změní téma, za což jsem mu nad míru vděčná. "Ještě to všechno jednou v klidu projdu a pak vám dám vědět, kdy se znovu sejdeme," vylíčím mu svůj plán a on s úsměvem přikývne. "To je vše?" Zadívá se na mě. "Dneska jo," pokusím se o úsměv. Samozřejmě že není, dneska jsme měli vyřešit mnohem víc věcí, ale já už nutně potřebuju vypnout a zalézt si do postele s Jimem. "Tak fajn," věnuje mi ještě jeden úsměv. Uklidí si desky a popadne špunta. "Nashledanou," a zaklapne za sebou dveře tak rychle, že ani nestihnu odpovědět.
Opřu se o sedačku a snažím se myslet na všechno jen ne na Holmese. Pak mi to ale nedá a přistoupím k velkému oknu ve své kanceláři. Nevím, jestli chci, aby tam byl nebo ne. Zadívám se dolů a uvidím ho, jak míří ke zřejmě svému autu. Z něj však hned vystoupí drobná blondýka a otevře zadní dveře pro špunta. On ji pak políbí, společně nasednou do auta a odjedou. Takže přítelkyně nebo manželka...pomyslím si. Pak mě ale zabolí u srdce. A já absolutně nechápu proč. Je sice hezký, ale přece mě vůbec nezajímá, ani nechápu, proč tak přemýšlím. Je to jen klient, zopakuju si v hlavě, to však ale moc nepomůže. Až moc se mi začíná dostávat pod kůži, jen protože je hezký. Ale já si všechny muže zakázala, ale vždycky mi to pokazí nějaký prevít. Pak se prudce nadechnu a zase vydechnu. Rossie je to jen klient, po soudu už se s ním neuvidíš a všechno zase bude ok. Řeknu sama sobě v duchu a zadívám se na kalendář. S potěšením zjistím, že Holmes byl jediná schůzka tento den. S povzdechem sbalím do kabelky klíče a mobil, pak se začnu rozhlížet po stole ve snaze najít ty desky, pak si ale uvědomím, že jsem si to neuvědomila a nechala ho, ať si je vezme zpátky domů. "To nevadí," řeknu si sama pro sebe a zabouchnu za sebou dveře od kanceláře.
****
Na chodbě před bytem mě však čeká další překvapení. Před sousedními dveřmi je vyskládáná hromada papírových krabic. Odemku dveře a Jim ke mě hned přiběhne i se svou hračkou. Respektive s mými zauzlovanými ponožkami, které mi ukradl, když jsem prala. "Jime přijde nám sem nový soused," oznámím mu a on na odpověď štěkne, konečně se se mnou baví. "Určitě to bude nějakej protiva," povzdechnu si a zamířím na pohovku, kde sebou plácnu vedle hromady prádla, které čeká na vyžehlení. Jim i s ponožkami vyleze na úplný vrchol hromady a štěkne na mě. Já ho podrbu a pak se na něj zoufale zadívám. "Jime nechceš se naučit žehlit? Celkem by mi to pomohlo." Podívám se na něj. On však jen zavrtí ocáskem a převalí se na záda. "Aha super, díky," založím se ruce na prsou a rozhlédnu se po místnosti. Měla bych si tu vážně uklidit. Margaret má pravdu. Vypadá to tu jako, kdyby tady vybouchl přímo dynamit. Než se však stihnu rozmyslet, co dál podniknu, vyruší mě telefon. Mobil vezmu do ruky a zadívám se na displej, tentokrát žádný  klient, ale mamka. Hovor přijmu a hned vesele pozdravím mamku. "Ahoj zlatíčko, máš zítra večer čas?" I když jí jen slyším, vím, že se doširoka usmívá, nechápu, kde v sobě bere tolik pozitivní energie. "Jo mám," odpovím jen. "Tak mi s taťkou přijede na návštěvu, Caleb s Margaret nám taky prý chtějí něco říct, takže se to bude hodit," to zase donutí k úsměvu mě. Dokážu si představit, jak nadšení budou, až zjistí, že Caleb a Margaret budou mít dítě. "Zníš unaveně," ztlumí mamka hlas, když celou dobu nic neříkám. "Jo mám toho dost."
"Tak běž spát."
"Dobrou noc a pozdravuj tátu," rozloučím se a hovor zruším. Z kabelky vytáhnu diář a najdu plán na zítřek. Naštěstí zítra nic nemám, takže ani nepůjdu do kanceláře a budu uklízet, možná něco uvařím. Naplánuju si a pak se společně s Jimem v patách odšourám do sprchy.
Za chvilku už ležím v posteli a Jim si hoví na mém klíně. Deku si natáhnu ke krku a Jima přisunu blíž k sobě a moje myšlenky se opět stočí k Holmesovi. Zajímalo by mě, čím mě tak zaujal, když místo spánku myslím na něj...

Ahoj, nová kapitola hotová, co na ni říkáte?
Simča:)