He (DOKONČENO)

*14.kapitola*

"Takže ty jsi se sem hlásila?" Zeptá se opatrně Charlie a začne prsty přejíždět po hladkém povrchu svého hrnečku s kávou. Nevím, jak mě to napadlo, každopádně jsem po práci znovu zamířila ke škole a teď sedím s Charliem v kavárně kousek od ní. "Jo, ale nějak to nevyšlo," pokrčím lehce rameny a snažím se potlačit bolestivou vzpomínku na Marka. "Já jsem chtěl nastoupit hned po střední, ale rodiče mi doma dělali dusno, protože mi naplánovali kariéru doktora," vysvětlí. Je celkem otevřený. "Teď už jim to nevadí?" Zajímám se.
"No už se smířili, že se mnou nehnou," zaculí se a hned pokračuje. "Kdo to překazil tobě?" Zkoumavě se na mě zadívá a já se na chvíli ztratím v jeho krásných očích, které připomínají hluboké, tajemné oceány. "Jeden blbec," mávnu nad tím rukou jako by nic. Pozvedne tázavě obočí a mě dojde, že požaduje další vysvětlení. Rossie jak jsi si mohla myslet, že tohle bude stačit? Vážně jsem naivní.
"Na střední jsem chodila s jedním klukem a plánovali jsme, že se půjdeme spolu. Jenže pak se se mnou rozešel a já změnila plány od základů," zkrátím to, jak jen to jde, v jeho pohledu však poznám, že tuší, že se za tím skrývá mnohem víc. "Takže teď děláš co?" Pořád mě propaluje pohledem. "Právničku," povzdychnu si. Najednou mi dochází, jak neuvěřitelně nepřirozeně zní. Já a právnička...myslím, že je to i docela směšné. Hlavně pro ty co si pamatují, jak jsem zuřila, když jsme to probírali ve škole. "To je fakt velká změna," zkrabatí rty. "Říkala jsem, že mě to donutilo změnit plány naprosto od základů," rozhodím rukama a zakousnu se do čokoládového muffinu. "Musela jsi ho milovat," kývne uznale. Já však mlčím a nevydám ze sebe ani hlásku. K tomuhle jsem se nechtěla dostat. "Citlivý téma, ok, budu si to pamatovat," zamumlá sám pro sebe.
"A na co jsi vlastně hrála?" Změní bleskově téma. V jeho očích ale jasně uvidím, že ho zajímá, jak to tehdy bylo, jenže on to potlačil a odbočil od tématu. Vážně se mi začíná líbit.
***
"Podle mě mu jde stejně jen o jedno, věř mi, mám zkušenosti," zatváří se vědoucně Margaret a já protočím očima. "Povídali jsme si dvě hodiny, myslím, že by se choval jinak," začnu odporovat. Od chvíle kdy jsem to Margaret řekla, jen do mě hustí, že bych zase měla začít brát prášky, protože s ním stejně skončím v posteli. "Jenže ty nemáš dobrej odhad. O Markovi jsi taky tvrdila, že je úžasnej a jakej se z něj vyklubal hajzl,"  šlehnu po ní nazlobeným pohledem a Margaret nahodí provinilý výraz. "Věř mi Rossie, na tohle mám čuch," znova mě varuje a s námahou vstane z gauče. Bříško už jí celkem dost povyrostlo. "O kom se to bavíte?" Vykoukne brácha ze dveří s podezřívavým výrazem ve tváři. Ten mi tu tak chyběl. "Můžeme přestat řešit můj partnerskej život?" Zaúpím zoufale a zabořím hlavu do polštáře. Když nikoho nemám, je to špatně. Když se s někým začnu bavit, je to špatně. Měli by se rozhodnout, co se jim líbí a co ne. "Jo, ale jen dočasně, protože za chvilku přijedou vaši," našpulí rty Margaret a já sebou trhnu. "Cože??" Vytřeštím na ní oči. "No. Já ti to neříkala?" Znovu usedne znovu na gauč a hodí nohy na stůl. Dáma jak se patří. "Ne," zavrtím hlavou. "Ježiš co je?" Nechápavě pozvedne obočí. "Margaret je ti jasný, že budou řešit, proč jsem teďka u vás?" Spíš oznámím, než se zeptám. "Ne fakt, kdo by řekl, že si všimnou, nejsi neviditelná Rossie," zaculí se na mě. "Pomoc," plácnu se do čela. "Neboj, řekla jsem, že přijedeš na návštevu taky," protočí očima a ukousne kousek kyselé okurky. "Díky," popadnu jí kolem krku a vděčně se usměju.
Hned jak se zpátky opřu o opěrku rozlehne se celým domem domovní zvonek. Trochu ztuhnu. Vím, že jsou to rodiče a neměla bych to tak hrotit, jenže tohle právě by dělali oni, kdyby znali pravdu. Myslím, že by mě pro jistotu poslali do nějaký léčebny. Už jen to že mi zatajili smrt Jane mi stačilo. Jim vyskočí z pelíšku a jde Margaret v patách ke dveřím. "Ahoj," ozvou se nadšené hlasy rodičů z chodby a já spěšně kouknu na černou obrazovku televize, abych se ujistila, že se moc nemračím a nevypadám podezřele. To je nejsnazší způsob, jak se vyhnout výslechu.  "Ahoj Rossie, zlato jak se máš?" Zářivě se usměje mamka, když mě uvidí a hned si sedne vedle mě na volné místo. "Jako normálně mami, co vy?" Uvelebím se a složím se nohy do tureckého sedu. "U nás je všechno pořád při starým, ale ty máš prý novinky," zamává dychtivě rukama. Jaký novinky? "Cože? Ne o ničem nevím," zarazím se a mamka se zatváří překvapeně. "Prý jsi se s někým seznámila," změní tón hlasu, takže to zní, jako by mluvila ma senilní osobu. Margaret...já jí...tohle si odskáče!! "Mami jen jsme se poznali ve městě a chvilku jsme si povídali, nic víc v tom není," řeknu důrazně. Jinak bych už měla naplánovanou svatbu a vybraný jména svých zatím nepočatých dětí. "Aha," na tváři se jí na chvilku objeví zklamaný výraz. "Margaret říkala, že to vypadá nadějně," pokrčí omluvně rameny. "Margaret si to moc přikrášlila, že?" Otočím se na tu zrádkyni, která právě vchází s taťkou a Calebem do místnosti. "Ahoj tati," v rychlosti ho obejmu. "Za chvilku jsem tu," odběhnu po schodech nahoru do patra a rovnou mého provizorního pokoje. Otevřu okno dokořán a lokty se opřu o parapet. Zhluboka se nadechnu studeného podzimního vzduchu a zase jej prudce vydechnu. Sleduju se obláček páry pomalu ztrácí v temnotě. Je to tak uklidňující pohled. Už toho na mě tam dole bylo moc. Nejdřív všude Mark a teď zase všude Charlie. Jenže já nikoho nechci. Ani milého, usměvavého Charlieho s oceány místo očí. Toho jediného o kterého stojím, jsem si zakazála.
"Nastydneš," ozve se mužský chraplavý hlas a já leknutím trochu nadskočím. Taťka. Rozsvítí světlo a usadí se mlčky na postel. Já zabouchnu okno a otočím se směrem k němu. "Rossie, co se stalo?" Zeptá se po chvilce mlčení. "Co by mělo?" Založím si ruce na prsou. "Bydlíš u bratra," řekne, jako by to všechno vysvětlovala. "C-cože, jak to víš?" Zakoktám se. "Rossie, jak často jsi u Caleba i s Jimem a navíc...tady vidím tvoje kufry," rozhlédne se po pokoji. Vážně ví, jak vypadají moje kufry? "Jak to tehdy bylo s Markem?" Zadívá se mi do očí a místnost ovládne tíživé ticho. "Rossie," špitne s prosbou v hlase. "Nerozešli jsme se po vzájemné dohodě. Prostě mě nechal a neptej se mě proč, sama to nevím. Před nedávnem se přestěhoval do sousedního bytu a já ho nepoznala, protože se strašně změnil," zhluboka se nadechnu a pokračuju. "A teď si hledám nový byt, protože prostě nezvládnu bydlet vedle něj, ničí mě to," po tvářích mi začnou stékat dva potůčky horkých slz. Posadím se vedle něj na postel. "Vím, že jsem asi úplně blbá, ale pořád ho miluju, i když mi ublížil, jenže on se chová jako pitomec a ani mi není schopnej nic vysvětlit, i když dostal už tolik šancí," vychrlím ze sebe smršť slov a pocítím obrovskou úlevu. Určitě jim něco došlo, ale já o tom nikdy nemluvila a teď jsem všechno pustila ven. Táta mě ochranitelsky sevře v medvědím objetí a já trochu vzlyknu. "Neplakej Rossie," začne se se mnou houpat a políbí mě do vlasů.
"Proto jsi pořád sama," zamumlá mi do kůže a já zvednu hlavu. "Nedokážu uvažovat nad nikým jiným," rozhodím rukama a on se chápavě pousměje. "Já vím Rossie," kývne mírně. "Chápu to, ale jestli to takhle půjde dál, tak se utrápíš." Starostlivě si mě změří pohledem.  Ne tati opravdu? Všichni mi to připomínat nemusíte. "Jenže já nevím, jak to řešit," pokrčím rameny a on mě znovu obejme. "Můžu ti něco poradit?" Svraští čelo. "Beru cokoli," usměju se na něj a opřu si hlavu a jeho rameno. "Jestli ho i přesto všechno miluješ, tak na nic nečekej. Jinak ho opravdu ztratíš a budeš toho litovat..."
Ahoj. Tak co na ni říkate.
Simča:)