He (DOKONČENO)

*13.kapitola*

"Máš všechno?" Ujistí se Caleb než nasedne do auta na místo řidiče. "Jo mám," kývnu a otočím se na zadní sedačky, kde zabalený v dece spí Jim. "Tak jedeme," Caleb nastartuje auto a rozjede se směrem k nim do čtvrti, kde bydlí. Nakonec jsem se rozhodla, že nemůžu být v bytě vedle Marka, na čas půjdu k Margaret a začnu si hledat nový byt, co nejdál od něj a tak aby se tam nemohlo přestěhovat sídlo té jeho firmy. "Celkem jsi mě překvapila," promluví najednou Caleb a zadívá se do zpětného zrdcátka. "Jako čím?" Zarazím se a odvrátím zrak od města za okýnkem. "Tohle, jdeš k nám, takže utíkáš," pokrčí rameny a prudce zatočí, až Jim na zadní sedačce ujede ke dveřím auta. "Ne Calebe, já neutíkám, jen předcházím tomu, abych se zbláznila," začnu mu odporovat, tohle se mi ani trochu nelíbí. "Utíkáš Rossie," stojí si za svým a ve mně začne tikat bomba. "Calebe není tohle právě to, co mi radila Margaret?" Trochu zvýším hlas. "Jo to možná je, ale je to řešení jen týhle situace," lehce pokrčí rameny a dál se soustředí na vozovku před námi. "Jdu k vám, abych ho nevídala," připomenu mu a založím si ruce na prsou. "Rossie, vážně jsi tak naivní?" Uchechtne se.
"Jak to myslíš?"
"Naši rodiče bydlí v jednom městě a jeho sestra jen pár domů od nás, opravdu si myslíš, že když se odstěhuješ, tak ho už nikdy nepotkáš? Bylo by to až moc jednoduchý." To co říká dává smysl, jenže já chci, aby to přesně takový bylo, takhle jednoduchý. Proč prostě člověk nemůže nechat minulost za sebou? Přeju si mít na paměti tlačínko delete, který bych mohla rychle ztisknout. Dokáže si představit, co všechno by takové tlačítko usnadnilo? Chci být počítač.
Po tváři se mi skutálí slza a já sebou cuknu. Ne padej zpátky, před lidma nechci brečet, ani před Calebem. Sice jsem s ním strávila devět měsíců v miniaturním prostoru, ale tohle vidět nepotřebuje. Zavrtím se na sedadle a celá se otočím k oknu.
"Rossie?" Krátce se na mě podívá. Mlčím. Caleb sjede ze silnice a zaparkujeu jednoho parku. Jim se probudí a já se nepohnu ani brvou. "Rossie ty brečíš?" Otočí se na mě a já rychle zavrtím hlavou. Naposledy jsem před ním, když se Mark se mnou rozešel a pak až teď, to mi bude hodně dlouho připomínat. "Rossie no tak, já bych ho nejradši zmlátil, když tě takhle vidím, ale uvidíš, že se to vyřeší, i když je to blbec," obejme mě kolem ramen a já se opřu o jeho hrudník. Slzy nechám volně stékat po tvářích, teď už je to stejně jedno. "Díky bráško," šeptnu a obejmu ho kolem celého těla. "Není zač," odpoví a přitiskne si mě víc na sebe.
"Kde jste byli tak dlouho?" Začne nás vyslýchat Margaret, když dorazíme k nim domů. Caleb na se na m podívá a trochu se zaculí. Nejdřív jsme se zrželi na parkovišti, protože jsem ho nechtěla pustit a pak mě vzal na zmrzlinu. Takhle fajn mi nebylo už hodně dlouhou dobu. Nemyslela jsem ani vteřinku na Marka, což považuju za úspěch.
Mírně zakroutím hlavou. Může to zůstat jako naše tajemství. "Chytli jsme kolonu," odpoví pohotově, za což jsem mu vděčná, protože kolona v New Yorku je víc než uvěřitelná výmluva. "Aha, no Rossie pohyb, ukážu ti pokoj," tleskne rukama a Caleb protočí očima. "Margaret, došlo ti, že to tu znám, že jo?" Potlačím smích. Takhle to vypadá, jako kdybych tu v životě nebyla a to tenhle dům znám jako svý boty. "Nekaž mi radost," zamračí a vydá se do horního patra. Hodím po Calebovi pobavený pohled. "To nic, hrabe jí z těch hormonů," mávne rukou a vesele se usměje. "Calebe já to slyšela," zakřičí na něj Margaret a z horního patra na něj přiletí ramínko na šaty. Být součástí téhle domácnosti bude opravdu zábava.
***
"Konečně padla," položím čelo na ledově studený stůl a zavřu oči. Nevěřili byste, kvůli čemu se chcou lidi soudit. Dneska třeba přišla nějaká ženská, která mi tvrdila, že sousedka jejímu synovi ukradla malý plastový autíčko z pískoviště a pozor pořizovací cena autíčka činí 17$. To jí bude stát víc ten soud. Teď mě tak napadá...mohla bych se s Markem soudit za psychyckou újmu - zlomený srdce, to by nikdo nedokázal. Zajímalo by mě, jak by se tvářil můj právník nebo soudce.
Vyjdu z té odporné budovy, která vypadá jako skleník, vážně se v ní cítím jako nějaká rostlina, a zamířím na autobusovou zastávku. Autobus který tu staví, by mě měl dovést ke Calebovi a Margaret, pak si ale vzpomenu, že jsem si chtěla auto odvést k nim, doufejme, že Holmes bude v práci nebo kdekoli, hlavně ne tam. S povzdechem se začnu vracet zpátky ke svému bytu a u toho se modlit ke všem bohům. Přidám do kroku ve snaze mít to, co nejrychleji za sebou a po pár minutách jsem na parkovišti. V kabelce vyhrabu klíče, abych mohla odemknout auto, udělám pár kroků směrem k němu a okamžitě mi ztuhne úsměv na tváři. Mark právě nasedá do auta, kdybych přišla o minutu později, tak by tu už nebyl. Rossie proč jsi tak chvátala? Snažím se ho ignorovat, ale on si mě všimne. "Ty se stěhuješ?" Zeptá se a popojde blíž ke mě. Jako to mě sleduje? Teprve včera mi Caleb odvezl věci. Nebyla jsem tu jednu noc. "Do toho ti nic není," odseknu a potlačím nutkání zeptat se, jak to ví. Mlčí. Otevřu dveře na straně řidiče, ale on mě zastaví svou rukou. "Co je?" Vyštěknu na něj. "Zůstaň," špitne a skloní hlavu. "Uveď jeden jedinej důvod, proč bych měla," bomba zase začne tikat. "Já-...," začne najednou a stejně rychle se zase odmlčí. "Co ty? Tak mi vysvětli, co se stalo a dej mi důvod zůstat tu," řeknu už mírněji. Možná mu chci dát šanci. Zase mlčí a zavrtí hlavou. "Nemáme nic společnýho Marku, není důvod, abych tě poslechla," nasednu do auta a malou chviličku počkám, než za sebou zavřu. Holmesi to byla další šance.
Nastartuju auto, vycouvám se svého místa a nechám ho se svěšenou hlavou stát na parkovišti.
Zamrkám, abych zahnala slzy. Rossie, teď už budeš mít od něj klid, uklidním sama sebe a předjedu auto přede mnou.
Nepojedu ke Calebovi, ještě ne. Nechci se rozbrečet hned, jak na něj Margaret  řekne nějakou narážku. Zamířím na úplně opačnou stranu města. Ke škole na kterou jsem chtěla jít než, než se se mnou Mark rozešel. Vlastně ani nevím, proč jsem se rozhodla zrovna pro tohle místo.
Zaparkuju na parkovišti pro návštěvníky a vystoupím. Usednu na jednu z laviček kolem a zadívám se na obrovskou budovo přede mnou. Tohle měla být moje budoucnost a ne malá kancelář v tom skleníku. Bylo hodně naivní myslet si, že první láska vydrží navždy? Možná je to vážně los, který nikdy nevyhrává.
"Co tady tak sama?" Ozve za mnou mužský hlas a já sebou trochun cuknu. Pak až si uvědomím, že to není Markův hlas. Bože, vážně začínám být paranoidní. Otočím se za hlasem a uvidím, mladého, neznámého a celkem pohledného kluka. Je vysoký, má světlé vlasy a modré oči, vlastně vypadá docela mile. Svratští čelo a mě dojde, že bych mohla odpovědět. "Potřebovala jsem si vyčistit hlavu," chápavě přikývne. "Můžu?" Ukáže na volné místo vedle mě. "Jasně," posunu se. "Jsem Charlie," představí se a zářivě se usměje. "Rossie," pokračuju v seznamování. "Ty sem chodíš?" Zeptá se a já se trochu zarazím. "Ne," zavrtím hlavou. A pak mi dojde, na co se mě vlastně zeptal. "Moment," zarazím se. "Chodím sem a nikdy jsem tě tu neviděl," objasní mi. "Proto jsi mě oslovil?" Zadívám se mu do jeho očí, nikdy jsem tak krásně modré oči neviděla. "Asi," pokrčí rameny a usměje. Tenhle člověk je vážně trochu zvláštní. "Hele asi už pojedu, je celkem pozdě," podívám se na mobil. "Ok," kývne a opět odhalí řadu svých zubů. "Kdybys zase potřebovala vyčistit hlavu, tak se stav," pokračuje.
"Díky," oplatím mu úsměv a zvednu se z lavičky.
"Rád jsem tě poznal," zavolá ještě za mnou, než se mu ztratím z dohledu...

Ahoj, další část je tu. Co na ni říkáte?
Simča:)