He (DOKONČENO)

*20.kapitola*

Probudím se a to ostré světlo všude okolo mě donutí přihmouřit oči. Co se to...kde to to vlastně jsem? Napadne mě a pokusím se a druhý pokus otevřít své oči a zjistit, kde jsem. V tom hrobovém tichu zaslechnu nepříjemné pípání. Zvednu ruku, abych si alespoň částečně zakryla oči a málem dostanu infark, když jí uvidím. Velká náplast a hadička pod ní, dlouhý rukáv bílého nemocničního hábitu. Ohlédnu se vedle sebe. Pípající přístroje kolem mě. Najednou mi to všechno dojde. Bože ne. Margaret. Kde je Margaret? Ozve se zoufalý hlas v mé hlavě a po tvářích mi začnou stékat dva potůčky slz. Chvilku jen tak ležím, zírám nad sebe do stropu a snažím se rovzponenout, co se přesně stalo.
Pak uslyším stále blížící se kroky. "Dobrý den slečno, jste vzhůru?" Usměje se na mě lékař, který vejde ke mě do pokoje. "Kde je Margaret?" Vyštěknu na něj a srdce mi začne bít jako splašené. "Kde je?" Náléhám na něj. "Myslíte tu bláznivou těhotnou ženskou, která vyšiluje na chodbě, protože jí k vám nechceme pustit?" Zeptá se mě lékař s úsměvem a já úlevou prudce vydechnu. Jsem tak ráda, že se jí nic nestalo. Nikdy bych to neodpustila. "Jo to bude ona," trochu se pousměju a lékař přistoupí blíž k mé posteli. "Neplačte, zdá se být až na zlomenou ruku naprosto v pořádku," oznámí mi a začne něco opisovat z těch přístrojů kolem. "Děkuju," vdečně vydechnu. "Ani ten muž, kterého jste srazila na tom není vážně, ale chvilku si tu poleží." Cože?? Jakej muž? Zřejmě si všimne mého zděšeného výrazu a dál pokračuje ve vysvětlování. "Mátě otřes mozku, je možné, že máte nějaké výpadky. V autě vám zřejmě selhal organismus a srazila jste muže, který přecházel přes přechod. Naštěstí jste jako zázrakem ještě stihla zabrzdit." Celá ztuhnu a neschopna slova se podívám ke dveřím pokoje. Najednou jako by se mi všechno vybavilo. Vyděšené oči před tím než jsem uslyšela tlumený náraz. Co jsem to dopustila?
"Tak zatím odpočívejte a kdyby se cokoli dělo, stačí zazvonit," prsty ukáže na zvonek za mnou a vydá se zpátky ke dveřím.
Ovšem hned jak je otevře, uvidím mezi nimi rozzlobenou Margaret.
"Puste mě k ní," zavrčí na něj a on si unaveně povzdechne.
"Slečno..." začně s klidem mluvit. "Paní," opraví ho a on dá oči v sloup. "Musí odpočívat," řekne aniž by nějak oslovil. "Ne puste mě za ní," Margaret nehodlá ustoupit. "Fajn, máte patnáct minut," protočí očima a ustoupí Margaret z cesty. "No vidíte, že to jde," zaculí se na něj a poplácá ho po rameni. Pak se ale okamžitě vrhne k mé posteli a schová mě v pevném objetí. "Rossie mě se tak ulevilo," pustí mě a posadí se na židli kousek od postele. "To mě taky, vyčítala bych si do konce života, kdyby se ti něco stalo," přetočím se na bok, abych na ní líp viděla.
"Citlivko," mávne nepřítomně rukou a pak se jí najednou v očích objeví dychtivé záblesky. "Mimochodem, víš koho jsi srazila?" Zeptá se a pobaveně povytáhne obočí. Vrhnu na ní tázavý pohled, protože netuším, proč má radost z toho, že jsem někoho srazila autem. "Marka," když zaslechnu to jméno, jako bych na chvilku zapoměla dýchat. "To je snad zlej sen," po tvářích se mi opět začnou kutálet slzy. "Rossie no tak, dostane se z toho a ani nebude mít trvalý následky, navíc jsi za to nemohla," začne mě konejšit, já však její slova jen těžko dokážu vnímat. "Kdybych se s tebou vyměnila," zakroutím hlavou a znovu mi unikne hlasitý vzlyk. "Ne ne Rossie, není to tvoje chyba, skolaboval ti organismus, nemohla jsi za to," zopakuje tentokrát podstatně výrazněji. "A navíc," lehce se pousměje a stiskne mi rameno. "Můžeš to brát jako odplatu. On ti způsobil bolest, tak ty mu to teď oplatíš," mrkne na mě a já se uchechtnu.
"Ale on mě neohrozil na životě a nebylo to nebezpečný."
"S tím životem bych si nebyla tak jistá a nebezpečný to bylo až kam a nejen pro tebe," zašklebí se na mě a pak mě přátelsky obejme.
***
Pořád nemůže uvěřit, že jsem byla tak nezodpovědná a způsobila tolik věcí. Z Marka se vzpamatovávám ještě teď. Rozhodně jsem mu nikdy nechtěla provést něco zlýho, ani když jsem na něj byla naštvaná fakt dost. Tohle se nemělo stát, něco takového si nezasloužil.
"Můžu za ním?" Vrhnu prosebný pohled na sestřičku.
"Samozřejmě, ale myslím, že bude spát," lehce se na mě pousměje a  začne skládat náplasti z jedné krabičky do druhé.
"Děkuju," kývnu na ní a rozejdu se směrem k jeho pokoji, který je jen pár kroků od toho mého. Opatrně a co nejtišeji stisknu kliku a pomalu otevřu dveře. Když mi padne zrak na jeho postel, zamrkám překvapením. Zafixovaná páteř, monokly, šrámy, škrábence a šílené kruhy pod očima. Setřu si slzy z tváří, najednou si nejsem jistá, že je tak v pohodě, jak mi tady všichni tvrdí. Vypadá o dost hůř než jsem čekala. Zkousnu si ret a chvilku se zamyslím. Já to musím uděkat, nemůžu jen tak zase jít. Zavrtím hlavou a pak se váhavým krokem přiblížím k jeho posteli. Posadím se na židli vedle ní a chvilku ho jen tak pozoruju. Jak se mu zvedá hrudník a jak bezstarostnou tvář teď má. Opatrně ho chytnu za ruku a trochu se nad tím dotekem zachvěju. Tolik bych zase chtěla, aby mi tu ruku chtěk chytit sám, aby mě zase za ní chytal každý den. Jedna neposedná slza si zase začne tvořit klikatou vlhkou cestičku po mé tváři. Miluju ho, pořád stejně jako jsem ho vždycky milovala, nikdy to nebylo jinak, je smutný, že si to uvědomuju teď, když tu tak bezvládně leží. Působí tak zranitelně. Největší strach mám z toho, že ho ani nikdy nepřestanu milovat, že to tak bude už pořád. Pohlédnu na jeho tmavé rozcuchané vlasy, vždycky mě vytáčelo, že se o ně absolutně nestará a i tak je neodolatelný. Najednou změní rytmus svého do teď klidného dechu a lehce zamrká. Já rychle ucuknu, pustím jeho ruku a ty své nechám klesnout do klína. "A-ahoj," překvapeně se na mě podívá a já hned sklopím pohled.
"Ahoj, promiň já...jen jsem chtěla vidět, že jsi v pořádku," začnu si hrát se svými prsty a snažím se nevšímat si jeho propalujícího pohledu. Mlčí. Nic neřekne a jen se lehce pousměje. "A taky se ti chci omluvit, promiň neodhadla jsem situaci a už to prostě bylo," začnu blábolit a on lehce pozvedne ruku, aby mě zastavil. "V tom tě poznávám," zazubí se na mě a trochu se zavrtí. "Promiň," pípnu ještě jednou a začnu zkoumat ten dlouhý nemocniční hábit. "Ne to nic, jsem rád, že ani tobě se nic nestalo," zadívá se mi do očí a já po chvilce tomu intenzivnímu hlubokému pohledu uniknu sklopením hlavy.
"Rossie já..." začne znovu mluvit a upře při tom pohled do stropu. "Už budu muset jít," přeruším ho. Rychle vstanu ze židle, a aniž bych mu věnovala sebekratší pohled, mířím zpět ke dveřím. "Ještě stav," lehce se na mě usměje. "Ahoj," zabouchnu za sebou dveře a plácnu sebou na nejbližší lavičku na chodbě. Mám pocit, že tu za chvilku vybuchnu. Ani nevím, proč jsem si ho neposlechla. Možná...možná jsem měla strach. Bála jsem, co řekne, že uslyším něco, co slyšet nechci. I když si uvědomuju, že ani vzdáleně nemusí cítit to co já, nechci to slyšet, nechci vědět, že to má jinak. Řekla bych, že přímo zoufale toužím po tom, aby to byla jen má domněnka a s realitou to nemělo nic společného...
Máme tu další část. Co na ní říkate?
Všem děkuju z hlasy a přečtení.
Simča:)