He (DOKONČENO)

*26.kapitola*

Zpomalím krok a snažím se samu sebe přesvědčit, že je to realita a ne jen pouhý sen. Sama v sobě začnu svádět boj, najednou se nedokážu rozhodnout, jestli se mám zastavit a nebo odsud radši rovnou utéct. Pak si všechno znovu přehraju jako film.
 Ta dvě slova mě nakonec donutí zastavit se. Neudělám ani však ani jeden další krok, který by zkrátil tu vzdálenost mezi námi, a zůstanu stát na místě, uslyším, jak za mnou jeho kroky výrazně zpomalí. Roztřeseně se nadechnu a setřu si z tváří slzy. "Rossie," promluví jen pár metrů za mnou a já se odhodlám se otočit jeho směrem. Zvedne jednu paži a napřáhne se k mému ramenu, já však stihnu včas ucuknout a zastavím ho. "Vysvětli mi to, chci slyšet všechno," potlačím vzlyk a na tvářích ucítím další horké cestičky. Zahledím se Markovi přes rameno. Margaret stojí, všechno z té dálky pozoruje a lehce se usmívá. Sakra uvědomuje si vůbec jak já tady trpím?
"Tak pojď," vybídne mě a pomalým tempem zamíří zpět k domu své sestry.
Když vejdeme zpátky do obýváku upoutáme pozornost jen několika málo lidí. Potěší mě, že Ashley ani její manžel mezi ně nepatří. Ohlédnu se, abych zachytila pohled Margaret. Když zjistím, že i ona se někam vypařila, trochu zpanikařím, protože si bez její přítomnosti začnu připadat víc zranitelná. Ukáže se ovšem, že moje touha po pravdě je silnější než strach. Takže dál následuju Marka kamsi do horní části domu, ten sice není o moc větší než ten Calebův, ale i tak silně mi připomíná bludiště. Mark dojde na úplný konec dlouhé chodby a otevře dveře do nějakého pokoje. Ustoupí, abych mohla vejít jako první. Zastavím se a nejistě nahlédnu do tmavé místnosti. "Tady budeme mít klid, je to budoucí dětský pokoj," vysvětlí mi. Jen přikývnu a vkročím dovnitř. Mark pak rozsvítí a posadí se na postel. Zaujmu místo vedle něho a on se hodně zhluboka nadechne, jako by celou tu cestu sem zdržoval dech.  "Tak...kde mám začít?" Zeptá se a sklopí zrak na svá kolena. Zamyslím se nad svou odpovědí. "V té chvíli kdy tě napadlo, se se mnou rozejít," odpovím a doufám, že jsem to neřekla špatně. Zatne jednu ruku v pěst, na chvilku pevně sevře víčka a začne mluvit. "Jeli jsme s Jane domů, vezl jsem jí z tréninku a vyřítil se proti nám nějakej šílenec. Pak mi policajti řekli, že byl zdrogovanej. Chtěl jsem se mu vyhnout, jenže jsem narazil do svodidel," jeho hlas utichne a z očí se mu začnou kutálet slzy. "Když pak přijela záchranka, už bylo pozdě," vzlykne. "Nikdy si nepřestanu vyčítat, co jsem způsobil."
"Ne to..." přeruší mě hned pohybem ruky a dál pokračuje. "Nic takovýho slyšet nechci Rossie," zavrtí mírně hlavou. "Zhroutil jsem, nezvládal jsem se a v tu chvíli mi připadalo jako dobrý odstřihnout se od všeho a od všech, který mi Jane jakkoli připomínali, nebyla jsi jediná, vlastně jsem odstřihl i rodinu. Myslel jsem si, že se to nějak dozvíš, nenapadlo mě, že to bude až někdy teď," pokrčí rameny a setře si slzy. Pak strčí ruku do kapsy u mikiny a vytáhne z ní malé stříbrné platíčko se světle oranžovými tabletkami. "Odstěhoval jsem se a s rodinou se začal vídat až skoro rok od toho, co se to stalo. Ale stejně mi nic z toho nepomohlo." Ukáže mi rozevřenou dlaň s léky. "Nakonec jsem skončil na práškách a mám je do teď." Neschopna slova se mu zadívám do očí a čekám na další pokračování. "Když jsem pak hledal právníka, kvůli tý práci a našel tvoje jméno, nenapadlo mě, že bys to mohla být ty. Hned jsem tě nepoznal, ale pak mi to všechno začalo zapadat do sebe a měl jsem jasno. A když jsme se rozešli s tou tou, nebudu jí nadávat," řekne si spíš pro sebe. "Nějak mi prostě začalo docházet, že to nebyla ta láska jakou si představuju a že to byla vlastně jenom taková záplata. Nějak jsem si uvědomil, že tě chci zpátky a chci to jako dřív," to už mi jedna slza skápne i na stehno. "Proto jsem nic neřekl, doufal jsem, že dostanu snadněji šanci. Bál jsem se, že mě vyhodíš a nebudeš mě chtít vidět." Trochu pokrčí rameny a já se uchechtnu. "Jak sis něco takovýho mohl myslet? Vždyť takhle je to je ještě horší. Snadněji bys ji dostal bez skrývání, stačilo mi vysvětlení," rozhodím rukama a on se zadívá ven z okna. "Teď už nestačí?" Zeptá se nepřítomným hlasem a zamrká, aby zahnal další slzy deroucí se na povrch. Dlouhou chvíli mlčím. Nechápu svojí mysl. Mám, co jsem chtěla, všechno mi vysvětlil, ale stejně se mě zmocňuje zvláštní pocit prázdnoty. Tohle celé mě mohlo už dávno napadnout. Možná jsem s takovou myšlenkou občas koketovala, akorát si nechtěla připustit, že mě nemiloval tak moc, když mě opustil, místo aby si nechal pomoct. Jenže teď jsem to slyšela přímo od něj a jako by mi někdo uštědřil pořádnou ránu. Ale já vlastně nemám, co mu zazlívat, neznám ten pocit, nikdy jsem se nemusela vyrovnat se smrtí blízkého člověka a upřímně mě děsí myšlenka, že jednou se tomu budu muset postavit. Nevím, jaké to je, nemám sebemenší ponětí, tudí ani nemám právo jakkoli ho soudit. Připadám si jako ukrutný sobec, když o něčem takovém přemýšlím.
Zvednu hlavu, abych na něj viděla a zjistím, že mě celou dobu pozoruje. Zadívá se na mě očekáváním naplněnýma očima a já se v tom pohledu začnu ztrácet. Jako bych se propadala do propasti. Pak sama sobě položím otázku, na níž okamžitě znám jednoznačnou odpověď. Prudce se nadechnu. "Marku já..." mou snahu mluvit opět někdo přeruší, ale tentokrát to není Mark. "Rossie?" Mezi dveřmi se objeví hlava Ashley s vyděšeným výrazem ve tváři. "Musíš zavolat Calebovi," vyhrkne rychle. "Cože? Proč? Co se stalo?" Vstanu z postele a vrhnu se ke dveřím. "Margaret asi rodí," odpoví mi zadýchaně a já div nedostanu infarkt.  Protáhnu se kolem Ashley a seběhnu dolů, abych ji našla.
Když proletím kuchyň a ocitnu se v koupelně zazmatkuju a po tváři mi steče zase jedna slza.

Nakonec Margaret najdu na pohovce v obýváku.
"Jsi si jistá?" Podívám se na ní, když ukončím hovor s Calebem. Ten prý pošle pro Margaret nějakého svého kolegu, protože jeho nepustí ze služby, nikdo od Ashley jí odvést taky nemůže, protože jsme všichni něco pili a Charlieho Margaret poslala pryč, když mě viděla s Markem odcházet nahoru do pokoje.
"Tyvole Rossie," zavrčí a já přestanu pochybovat, když rty zkroutí do bolestného úšklebku. "Ať mě nenervuje," zakloní hlavu a všichni se otočíme na Marka pochodujícího sem a tam. Vypadá jako by měl každou chvíli porodit on a ne Margaret. "Odvezu jí," vyhrkne najednou a popadne svou bundu. "Ne," vyjekne Ashley. "Pil jsi," upozorní ho ostře. On zakroutí hlavou, popadne mě za ruku a odtáhne mě někam pryč. "Ježiš co děláš?" Snažím se ignorovat zvědavé pohledy a tlumené hlasy, když za námi zabouchne dveře do jednoho z mnoha pokojů. "Marku?" Zvýším trochu hlas, když neřekne ani slovo a jen zhluboka dýchá. Než však stihnu říct cokoli dalšího, už jsou jeho rty na těch mých. V hlavě najednou jako bych měla absolutní prázdno. Jako by nic kolem nás neexistovalo a byli jsme jen my dva a studená zeď, na kterou mě Mark natiskl. Bezmyšlenkovitě mu začnu polibek oplácet a prsty vjedu do vlasů na jeho krku. Po chvilce se ode mě odtáhne a opře si čelo o to mé. "Miluju tě Rossie," řekne mi už podruhé za tento večer a já se ani nezamyslím nad odpovědí.
"Já tebe taky," vydechnu a on se lehce pousměje. Pak zaslechnu z vedlejšího pokoje křičící Margaret.
"Hele vy hrdličky, koukejte okamžitě něco vymyslet nebo porodím tady na gauči!"