He (DOKONČENO)

*8.kapitola*

"Proč jsi mu to nevysvětlit?" Nasupeně se zeptám Holmese. "Snažil jsem se, ale nešlo to," rozhodí rukama. "To jsem viděla," řeknu se značnou ironií v hlase. Špunti se mi pořádně vymstili. S Holmesem jsem se vsadili a já to prohrála. Takže teď jsem s tím na party, kterou pořádá nějakej značně nedospělej blbec, kterýho Holmes považuje za kamaráda. Ale tohle na tom není to nejhorší. Ptal se ho, jestli spolu chodíme a Holmes mu to nevyvrátil, prostě ho nechal odejít.
"No tak Rossie, vždyť se nic nestalo," pokrčí rameny a pohledem přejede skupinky lidí kolem nás. "Nic se nestalo?" Zamrkám na něj překvapením. "Ne," znovu klidně pokrčí rameny. "Nechodíme spolu a ani nikdy nebudeme," snažím se od důraz v hlase, což v tom hluku všude kolem není zrovna jednoduché. "Nebudeme?" Nahne hlavu na stranu a přiblíží se na nebezpečně malou vzdálenost. Pak se na mě podívá tím jeho pohledem. Jeho zrak za mých očích sjede na moje rty. Trochu se pousměje. Vím, co plánuje udělat. "Holmesi ne!" Zakroutím hlavou a on svůj úsměv ještě rozšíří. Pak udělá krok a zmenší naší vzdálenost na absolutní minimum. Nahne se ke mě. Moje ruce ale nevystřelí, aby ho odstrčily, jak bych čekala. Mé rozumné já prohraje. Holmes spojí naše rty a já začnu spolupracovat. Hluk kolem se ztiší a já se soustředím jen na náš polibek. Mám pocit, jako by ve mě někdo odpálil ohňostroj. Pak se ale Holmes nečekaně odtáhne a na rtech se mu objeví samolibý úšklebek. "Neříkej nikdy," ukáže vztyčený ukazováček a zazubí se.
***
"Achjo Jime, kde jsem měla mozek?" Zakňourám, když se vrátím domů a Jim vesele štěkne. Nechápu, proč jsem ho neodstrčila. Jak jsem to mohla dopustit? Tohle se prostě nikdy nemělo stát. Nejhorší je, že když se odtáhl, tak jsem trochu chtěla, aby to celé znovu zopakoval, chtěla jsem ho znovu mít tak blízko. Ze zoufalství popadnu mobil a napíšu Margaret slohovku o polibku s Holmesem, doufám, že mě zítra za to nezabije, protože už je vážně dost pozdě. Po malé chvilce mi však Margaret zavolá.
"Co blázníš?" Vyhrkne ze sebe unaveně. Místo odpovědi jen pokrčím rameny, i když to Margaret nevidí. Nevím, jak odpovědět. Je to prostě chlap a ty jsem si zakázala? Ne to opakuju pořád.
"Hej Rossie," zvýší trochu hlas.
"Co?"
"Ptám se, co blázníš, tak jste se líbali, no a?" Spustí.
"Já nevím," řeknu potichu.
"Co nevíš, Rossie Mark je pryč, chápu, že tě to zradilo, ale nemůžeš žít do konce života s Jimem," zvážní v hlase.
"Proč ne?" Ušklíbnu se, chci trochu změnit téma.
"Rossie je to pes." Dokážu si představit, jak se teď tváří.
"No a? Alespoň se s ním nehádám a vim, že mě nepodvede," zaculím se.
"Pomoc," ozve se na druhé straně Margaret.
"Ale," snažím se říct, v čem ještě je Jim lepší.
"Jdu spát, dobrou," přeruší mě.
"Jo a zítra buď na devátou dopoledne sbalená na víkend?" Co zase chystá?
"Proč?" Zeptám se, odpovědi se mi však nedostane, protože Margaret hovor ukončí.
Možná má ale pravdu, šílím tu jen kvůli tomu, že jsem se jednou hořce zklamala. Myslím že ta část, která mě brzdí, asi není rozumná. Spíš vystrašená. Mohla bych to zkusit překonat, protože Holmes není zase takovej debil, jak se mi zdálo. Jenže co když si se mnou jen hraje? Zase moje vystrašené já se hlásí do služby.
***
Ráno mě zbudí zvonek. Nějaký šílenec, protože normální lidi, takhle nezvoní. Vyhrabu se z postele a s Jimem v patách dojdu otevřít dveře. "Rossie tys zapomněla," vyjekne Margaret a bez pozvání vejde do bytu. Rovnou otevře skříň, odkud vytáhne malý cestovní kufr a začne mi do něj házet oblečení, co jí přijde pod ruku. "Co děláš?" Vrhnu na ní nechápavý pohled. "Rossie jedeme k vašim," protočí očima a dál pokračuje. "A jo," plácnu se do čela a spěšně do koupelny. Včera večer jsem úplně zapomněla, co mi Margaret říkala. Takže jsem se nevzbudila a zaspala. Rychlostí blesku se zcivilizuju a vrhnu se ke kufru, abych dobalila vše potřebné. Pak Jima připnu na vodítko a společně s Margaret vyrazíme ke Calebovu autu.
"Ahoj brácha," pozdravím ho, když vyčerpaně i s Jimem usednu na zadní sedadla v autě. "Pak že já jsem sklerotik," ušklíbne se na mě a nastartuje auto. "Mlč," okřiknu ho a rozhlédnu se po ostatních autech. Holmesovo auto však nikde nezahlédnu. Kam asi jel? Možná je dobře, že mě Caleb a Margaret vytáhli, jednak jsem u rodičů dlouho nebyla a pak myslím, že mi jedině prospěje, když Holmese teď pár dní neuvidím. Sejde z očí, sejde z mysli ne? Doufejme, že to bude alespoň u tohohle Marka fungovat.
Než stihnu v autě usnout, už Caleb parkuje před domem našich rodičů. Hrozně ráda se sem vracím, protože tady je domov.
"Ahoj," zářivě se usměje mamka a všechny nás sevře v pevném objetím. "Kde je Henry?" Zajímá se Margaret, když ho nikde neuvidí. "Jel nakupovat," vysvětlí stále se usmívající mamka. Já a Caleb na ni vrhneme tázavé pohledy, které úspěšně ignoruje. Mamka si všimne naší neverbální komunikace a zakroutí nad tím hlavou. "Tak si pojďte vybalit," otočí se s zamíří do domu. Já z  auta popadnu svůj kufr a Jima a zamířím do svého pokoje v druhém patře domu. Vypadá, jako by se v něm zastavil čas. Rodiče totiž nechali naše pokoje, tak jak jsme z nich odešli, takže je tu všechno přesně takové, jako to vypadalo před deseti lety. Svalím se na postel a Jim vyskočí za mnou. Přitáhnu si ho blíž k sobě a zůstanu s ním ležet.
"Ty nebudeš jíst?" Ozve se mužský hlas, který mě donutí otevřít oči. "Neslyšela jsem vás volat," řeknu a táta se na mě usměje. "Usla jsi, akorát jsme tě nebudili,"objasní a vtiskne mi polibek na tvář. "Jak dlouho jsem spala?" Zeptám se zděšeně. "Asi dvě hodiny," oznámí mi s klidem. "Co?" Vykulím na něj oči, nechápu, jak jsem takhle mohla vytuhnout. Kouknu na Jima, který vypadá jako mrtvola a pak na tátu. "Vždyť se nic neděje, jsi doma," obejme mě kolem ramen. "No jo," povzdychnu si a položím na něj svou hlavu.
"Rossie děje se něco?" Zvážní najednou a já se mu zadívám do očí, ve kterých se odráží starost. "Ne proč by mělo?" Zavrtím hlavou. Táta je porkčí rameny a mírně pousměje. "Ale nic," mávne rukou a chystá se vstát, já mu však v tom zabráním a chytnu ho za paži. "Tati?" Vrhnu na něj tázavý pohled a pevněji mu stisknu ruku, aby neutekl. "Jen jsi se mi posledně zdála taková smutná a teď taky, teda mrznout si byla vždycky, ale s náma jsi se usmívala," sklopí hlavu a zadívá se do země. Asi to mám po něm. Hned mi dojde, o čem mluví. "Jen mě vždycky rozhodí můj soused," usměju se na něj, nechci aby si dělal starosti.  "Soused?" Zvedne hlavu a v očích se mu objeví jiskřičky. "Jo jeden blbec," zašklebím se a společně s ním a s Jimem, který se uráčil probudit, sejdeme dolů do kuchyně na oběd.
Odpoledne se pak společně vydáme na hřbitov zapálit taťkovým rodičům svíčku. Je smutné, jak se to místo rozrůstá. Když jsme byli malí, tak byl tenhle hřbitov na okraji města skoro nový, bylo tu jenom pár hrobů, ale dneska se rozrostl nejméně trojnásobně. Cestou do středu hřbitova, kde se nachází hrob prarodičů, mě na začátku jedné uličky zaujme jeden poměrně nový pomník bohatě obložený věnci a květinami. Zastavím se u něj a zadívám se na zlatě napsané jméno. Jane Holmes. Když si to jméno přečtu a zopakuju v hlavě, celá ztuhnu. Jane se jmenuje Markova mladší sestra. Toho Marka, kterého už nikdy nechci vidět. "Mami?" Roztřese se mi hlas. "Ano zlato?" Usměje se a stoupne si vedle mě. Zadívá se stejným směrem jako já.  "Je to Markova sestra," kývne pomalu. "Jakto že to nevím?" Zeptám se a snažím se nebrečet, její bratr je sice hajzl, ale ona byla strašně hodná, navíc jí bylo jen sedmnáct, když umřela...při autonehodě. "Dozvěděli jsme se to chvilu po tom, co jste se s Markem rozešli, nechtěli jsme ti to říkat, protože jsi už tak byla dost na dně, chtěli jsme, aby jsi se dala dohromady," prolomí ticho a já se jí zadívám do očí. Jen kývnu a po tváři se mi skutálí jedna osamocená slza.
"Tak pojď," chytne mě kolem ramen a společně se vzdálíme od hrobu. Pak ale zaslechnu hlasy, nedá mi to a ohlédnu se. Hned na to ale strnu a nevěřícně zírám na skupinku lidí u hrobu Jane. Rozbuší se mi srdce a polije mě studený pot. Holmes. Mark Holmes. "On je tady," špitnu tiše...
Ahoj, další pokračování je tady. Chtěla jsem vydat už včera, ale přepadla mě nemoc. Doufám, že se vám bude kapitola líbit.
Moc děkuju za přečtení a ohlasy.
Simča:)