He (DOKONČENO)

*10.kapitola*

"Margaret to je tvoje práce?" Zeptám se a zrak mi sjede k dolní části dveří, kde je malá prohlubeň. Když pochopí, co myslím, přitiskne si ruku na ústa a rozesměje se. "To jsem nebyla já," zakroutí hlavou a zadržuje smích. "A kdo teda?" Vrhnu na ní rozzlobený pohled. "Jedna ženská sem šla, no a když si přečetla tu cedulku," poklepe na ní prstem a dál pokračuje. "Tak se zřejmě naštvala a nejdřív do něch dveří praštila rukou, no a pak je nakopla," vysvětlí. "Měla lodičky," dodá ještě se smíchem. Já se sehnu a přejedu přes prohlubeň prsty. "Musela mít páru," řeknu s údivem v hlase, což donutí Margaret k dalšímu výbuchu smíchu. Celkem by mě zajímalo, co dneska ráno jedla. "No nic já jdu makat," položí mi ruku na rameno. "A dej si na tu ženskou bacha, kdyby se vrátila," varuje mě ještě a odejde pryč do své kanceláře. Pokud dneska dorazí několik tak rozčílenejch klientů, tak se mám na co těšit, pomyslím, než otevřu dveře.
Hned jak vejdu, začne mi zvonit telefon, který mám v kanceláři.
"Ano?" Zvednu ho a málem se u toho přizabiju, protože zakapnu o květináč s kytkou položený na podlaze.
"Už máte spravené to auto," ozve se vyčerpaný hlas v telefonu a mě poskočí srdce radostí. Konečně moje auto. Zmiňovala jsem se, jak miluju řízení? "Jé děkuju," roztáhnu rty do širokého úsměvu, i když mě automechanik nemůže vidět. "Přijdete si dneska?" Zeptá se ještě. "Jojo, hned po práci," oznámím mu nadšeně.
"Nashle," zamruči nevrle a dřív než stihnu odpovědět, hovor zavěsí. Konečně, už bylo na čase pomyslím si. Sehnu se, abych urovnala kytku, o kterou jsem zakopla. Štestí že je umělá, takže žádná hlína jen pár kamínků. Nikde nemám živé kytky, u mě by totiž nepřežily, někdy se docela divím, že Jim vypadá jako normální pes a ne zvířátko ze špejlí.
Když kytku urovnám zpátky na místo a opřu se o stůl, někdo zaklepe na dveře. Myslela jsem, že první přijde až v deset. No nic Rossie, nahod seriózní výraz, jsi právnička. Dojdu k židli a usednu na ní. "Dále," zavolám. Dveře se otevřou a mě už po několikáté v mé kanceláři málem postihne infarkt. "Ashley," překvapenín trochu pootevřu pusu. "Ahoj Rossie," lehce se pousměje. "Můžu?" Ukáže na židli. "Joj-jo jasně," zakoktám se. Normálně ze mě si někdo dělá srandu, nejdřív sem přijde Mark a teď jeho starší sestra. "Takže právnička?" Rozhlédne se po kanceláři a pak zrakem zůstane viset na mě. "Myslela jsem, že jsi chtěla hrát." Sakra o co tý ženský jde? "Změna plánu," donutím svůj hlas promluvit. "Proč jsi přišla?" Zeptám se na otázku, která mě zajímá od chvíle, co vkročila do mé kanceláře. Sice vím, že teď bude bydlet v New Yorku a je to nová sousedka Margaret a Caleba, takže ani nebude bydlet daleko ode mě. Teoreticky by pro mě nemělo být překvapením setkání s ní. Ale že se objevila u mě, to je převapení teda pořádný.
Myslím, že kdyby sem nepřišla, tak bych ani její přítomnost nijak neřešila. Jenže takhle tu mám na dohled Marka i jí a ona nepochybně bude stát za svým bratrem.
Trochu svraští čelo a na tváři se jí objeví lítostivý výraz. I ona se změnila. Její vždycky dokonalou tvář teď kazí vrásky a vlasy, které vždycky měla světlé, jsou teď stejné jako ty Markovy.
"Vím co, ti provedl," začne po delší pauze a já na ní s údivem pohlédnu. "Chápu, že tě to bolí a je těžké mu odpustit, možná nemožné," pozvdechne si a dál pokračuje. "Vím, že je to naprostej pitomec. Ale dej mu ještě šanci, mrzí ho to. Nebudu ti říkat, co se stalo, protože chci, aby ti to vysvětlil on, ale dej mu prosím šanci," natáhne se přes stůl a trochu mi stiskne ruku položenou na stole. Pak vstane, dojde ke dveřím a ještě mi věnuje svýma uslzenýma očima jeden pohled. "Díky," řekne a zabouchne za sebou. Pak za dveřmi uslyším tichý vzlyk a klapot podpatků. Já neschopna slova zůstanu sedět na židli jako zmražená a pohled zabodnu do místa, kde před chvilkou stála. Co to mělo znamenat? Nechápu to. Ví Mark, že tu byla nebo nemá tušení? Ale co když měla pravdu? Ozve se tichý hlas mého já, které by bylo schopné dát Markovi druhou šanci. Ale i kdyby, Mark ví, že čekám vysvětlení. Sice o rozhovor s ním zrovna nestojím, ale vyslechla bych ho, určitě jo.
***
"To si děláš srandu!" Vykulí na mě Margaret oči, když dokončím vyprávění o mé ranní návštěvě v kanceláři. "Ne nedělám," zakroutím hlavou a zabouchnu dveře svého auta. Konečně ho má doma. Vážně mi chybělo. "Tak to je silný kafe," popadne svou kabelku a následuje mě k hlavnímu vchodu. "Spíš děsivý," zhodnotím a rychle se podívám na místo, kde Mark parkuje, jeho auto tu stojí. Nedokážu vysvětlit proč, ale svým způsobem se mi tak trochu vypadalo. Poslední dobou vypadá jako zombie a já bych nerada, aby se mu něco stalo...Rossie to už stačí. Napomenu sama sebe, zdá se mi, že ta zlost se v poslední době trochu zmenšila, i když mě píchne u srdce pokaždé když ho uvidím. Pak mě ale něco napadne.
"Margaret?" Musím se zeptat.
"No?" Zaraženě se na mě podívá a začne stoupat do schodů.
"Ty jsi věděla, že Jane...že je...," nedokážu to vyslovit, nejde to.
Ona ale neodpoví, provinile a zároveň omluvně se na mě podívá.
"Promiň Rossie, tvoje mamka nechtěla, abys to věděla, pořád má pocit, že nejsi ok," vysvětlí mi.
"Promiň," ještě jednou zopakuje a zahne na chodbu, kde je můj byt.
"V pohodě," trochu se pousměju. Samozřejmě, že je mi to líto, ale zase vím, že to mysleli dobře. Pak mě ale napadne něco šíleného...ale ne to není možné, zavrhnu hned ten nápad a donutím se myslet na něco jiného. "Rossie promiň, Caleb píše, že něco potřebuje, stavím se zítra jo?" Ukáže mi mobil s konverzací a pohladí mě po paži. "Chceš hodit domů?" Zeptám se.  "Ne dobrý, přijede pro mě," odmítne. "Tak tě alespoň doprovodím," odemknu dveře a kabelku odhodím do bytu.
Když dojdeme před dům, Calebovo auto čeká už na parkovišti, s Margaret se rozloučíme a já zamířím zpět do domu. Na chodbě ve které je můj byt, mě však čeká překvapení. Mark klečí na rohožce před svými dveřmi a něco opravuje na zámku. Když však uslyší klapot mých lodiček trochu sebou cukne, je vážně jako vyměněný. Mlčky kolem něj projdu a všimnu si něčeho, čeho jsem si dosud nevšimla, navzdory tomu, že byl už několikrát u mě v bytě a líbali jsme se na té hloupé party. Na jeho pravém předloktí si všimnu poměrně drobného, jako uhel černého tetování. Od svých dveří se na něj pořádně zadívám a i když ho moc dobře neuvidím, hned mi dojde, co si nechal vytetovat.
Jane. Její jméno. Vždycky tetování nenáviděl, ale Jane přišlo sexy, měl jí vážně rád. Pak se proberu a otevřu dveře do bytu, nedám si však dostatečně velký pozor a Jim mi uteče k Markovi. Jen to ne. Jime proč zrovna k němu? Mohl jsi běžet třeba na druhou stranu, to by to bylo lepší. Jsi fakt kámoš. Zanadávám si v duchu na něj, zhluboka se nadechnu a vydám se jeho směrem. "Promiň...já nedala jsem si pozor," omluvím a snažím se uklidnit, když jsem mu dávala ten klíč, tak to na mě tak nepůsobilo. Fakt nechápu svou mysl. "Nic se nestalo," usměje se. Už vypadá lepší, ale oči má pořád zarudné a o kruzích pod nimi ani nemluvě. Zadívá se mi do očí a vpije se do nich. To ne. Jen to ne. Rossie uhni a hned. Přikážu si. Jim mě však zachrání. Štěkne, protože ho Mark přestane hladit po bříšku, tohle dělá vždycky. Jime, kamaráde, vyžehlil sis to, pochválím ho v duchu. Mark ho pak uchopí oběma rukama a podá mi ho. "Dík," natáhnu se po něm a nechtěně se dotknu jeho rukou. Okamžitě mi naskočí husí kůže. "Tak dobrou," řeknu rychle a skoro se rozběhnu ke svému bytu...bože co se to zase stalo?
Ahoj, máme tu další kapitolu. Co na ní říkáte?
Dobrou noc
Simča:)