He (DOKONČENO)

*2.kapitola*

Abych pravdu řekla, tak se mi taky zdá trochu povědomý, ale stejně to bude z nějakého baru, kam mě vytáhla Margaret. A já rozhodně nemám zapotřebí mu připomínat vzpomínku na mé opilé já, která je zaručeně dost trapná a komická. "Takže co budeme řešit? Rozvod?" Vypálím hned na něj hned a on se rozesměje. Má celkem hezký úsměv. Ale jako čemu se směje? Blbec. "Ne ten zatím ne," nad tou představou se mi rozzáří oči. "Vy jste mě včera vážně moc neposlouchala co?" Usměje se a trochu nahne hlavu. Jako co zkouší? "No moc ne no," přiznám a okamžitě sklopím hlavu do stolu. "Kamarádka mě vylekala, povídejte," pobídnu ho a začnu bojovat za normální výraz ve své tváři. "No takže..." odkašle si a dál pokračuje. "Můj šéf mě vyhodil, protože podle něj jsem špatně naplánoval akce a kvůli tomu prý promeškal jednu prezentaci, jenže on mi o ní neřekl," vysvětlí mi zřejmě hodně zkrácenou verzi dlouhé historie on a šéf. "Dobře," přikývnu "ale to se bude dost těžko dokazovat, pokud teda nenahráváte každý rozhovor se šéfem," upozorním ho. A on se zase pousměje. Čemu se ten chlap pořád směje, to fakt nechápu. "Máme spolu dohodu, všechny akce a prezentace mi pošle na mail, abych o nich s jistotou věděl," objasní mi, sakra vážně je mi povědomý nebo mi jenom někoho připomíná. "Dobře, tak potřebuji, abyste shromáždil všechny maily, plán těch akcí a dal mi všechny informace o té prezentaci, kterou promeškal," srhnu mu a on zakýve hlavou. "Takže za týden?" Zeptám se ho s očima upřenýma do kalendáře, ve snaze najít mu volný termín. "To mě zvete na rande?" Ušklíbne se na mě s pobavením. "Ne na další schůzku ohledně vašeho šéfa," odpovím, aniž bych se na něj podívala. "Tak v kolik?" Zřejmě mu dojde, že mi to nepřišlo vtipné. "Ve tři?" Navrhnu a on se na chvilku zamyslí. "Jo," přikývne pak na souhlas. "Tak nashledanou," vstanu a podám mu ruku, on na mě vrhne překvapený pohled. "U mě se první návštěva neplatí," trochu protočím očima. "Nashledanou," zase se mi zadívá do očí a pak vyjde z mé kanceláře. Už jsem říkala, že má pěkný zadek?
Bože odkud já ho znám? Začnu se ptát sama sebe, pak se ale kouknu na hodiny. Teprve deset. Takže jdeme uklízet a problém Mark Holmes vyřešíme pak.
Najednou na chodbě uslyším rychlé kroky dunící do země. Margaret dojde mi hned. Má totiž kancelář ve stejné budově jako já. "Čáu," křikne po mě a prudce za sebou zabouchne dveře. "Kdo byl ten sexy chlap?" Vypálí hned na mě. To tu má kamery? Zvednu se od podlahy, kde jsem utírala vylitou kávu a rozhlédnu se po místnosti. "Nejsi náhodou stalker?" Řeknu místo odpovědi. Ona jen protočí očima, je totiž zvědavá a nesnáší, když se to zamlouvá něčím jiným. "Potkala jsem ho na chodbě, mluv," pobídne mě a zamává u toho rukama, což mě donutí ke smíchu.
"To je ten jak mi volal včera, když jsem zjistila, že se mi v bytě válíš na gauči," připomenu jí. Zase protočí očima. "Odněkud ho znám, jak se jmenuje?" Zajímá se dál. A mě se na jednu stranu uleví, že nejsem sama, které to tak přijde a na druhou mi srdce trochu ztěžkne.
"Mark Holmes," odpovím. A ona na mě vytřeští oči.
"Jako ten Mark Holmes?"
"Ne to určitě ne, " zavrtím hlavou.
"Jsi si jistá?" Zadívá podezřívavým pohledem.
"Jo jsem, nemyslím si, že po tom všem bych zapoměla, jak vypadá," snažím se znít co nejvíc přesvědčivě, možná abych tím ujistila i samu sebe. Sice mu byl podobný, ale ve většině věcí vypadal úplně jinak. A navíc...napadne mě spásná myšlenka, která mě uklidní, pokud by to byl on, pak by mě přece poznal ne? Od střední jsem se tolik nezměnila, snad jen tím že mám brýle.
"No dobře," ustoupí nakonec Margaret, z jejího hlasu však poznám, že mnou není úplně přesvědčená.
Následně ale její pohled trochu znejistí, pak mě napadne...proč sem vlastně šla? "Margaret? Co je?" Zadívám se na ní s tázavým pohledem. Ona si zkousne ret a trochu se pousměje. Pak mi rukou zamává před obličejem a já si všimnu té věci, kterou v ní drží...jakto že jsem si toho nevšimla dřív? "Jsem těhotná," ztlumí svůj hlas a pousměje se. "Páni to je skvělý, gratuju," hned jí obejmu a šťasně se při tom usměju, jsem ráda za ní i za bráchu. O miminku mluvili celkem dlouho. Pak se od ní odtáhnu ještě pořád se zářivým úsměvem na rtech. Její úsměv však zmizel a vystřídal ho lehce zkleslý výraz. "Co je?" Nechápu to, oba přece chtěli dítě. "Cítím se trochu blbě," vysvětlí.
"Proč?"
"No tak já s Calebem bydlím už čtyři roky a ty jsi sama v bytě se psem," povzdychne si a mě konec její věty trochu rozesměje. Uznejte, že to z ní komicky, můj bratr za pár měsíců bude mít rodinu a já mám Jima, což je můj pes. "To ale není váš problém, vy se máte teď těšit na špunta, dělat pokojíček a všechny tyhle věci," chytnu ji kolem ramen. "To se teda pleteš, je to taky náš problém. Tobě zkazil život nějakej debil a my tě z toho nedokázali dostat, takže je to vlastně hlavně náš problém," trochu se rozčílí. "Ne nezkazil mi život, zkazil mi pohled na chlapy a neplácej hlouposti, nic jinýho se nestalo, jsem v pohodě, za nic nemůžete." Odporuju jí. "Sama víš, že to není pravda, chtěla jsi hrát v orchestru a teď děláš něco, co tě absolutně nebaví." Má pravdu, tenkrát jsem šla na práva, jen kvůli tomu co se stalo s Markem. Měli jsme spolu plány a já s ním nechtěla mít nic společného, takže jsem musela změnit vysokou školu. Nebo spíš chtěla? Ale rozhodně ať se stalo cokoli, za nic nemohl Caleb ani Margaret. "Hele dost, vy dva za nic nemůžete, bez vás by to bylo mnohem horší," řeknu po pravdě. "O tomhle se nehodlám bavit, víte co to bude?" Změním téma. Margarer se na mě zadívá pohledem, který jasně říká: "To jako fakt?"
"Rossie, prosím podívej se na mě," vybídne mě a já se na ni nechápavě kouknu. Ona si položí ruce na břicho a mě to konečně dojde. Nevypadá, že by přibrala třeba jen jeden jediný gram. "Je moc brzo," zasměju se. "Bingo."
***
Bože proč toho tolik musí sežrat? Zaskučím v duchu, když vytáhnu z vozíku pytel granulí pro Jima. Zítra si nakoupím pro sebe, jinak bych to sama neutáhla. Jindy jezdím autem, ale to je v opravně.
Cestou domů mi myšlenky zabloudí k Holmesovi, ale ne k tomu co za mnou přijde za týden, ale k tomu kterého doufám už nikdy nepotkám. Je to zvláštní, ale někdy si říkám, že bych ráda věděla, co mě tehdy o něj připravilo. Bylo to tak najednou a mě se tím zhroutil celý život. Ani nevím, jestli mě podvedl, prostě netuším vůbec nic a o to je to všechno horší. Sama sebe se často ptám, jestli jsem tomu mohla nějak zabránit. Neměla bych nad tím přemýšlet. Všem říkám, že už to přebolelo, ale pravda je úplně někde jinde. Spíš se mi zdá, že to bolí čím dál víc. Asi i proto jsem pak s nikým nechodila, všude okolo vidím, jak je láska krásná, třeba u mojich rodičů nebo Caleba a Margaret. Já jí ale poznala jen z té bolestivé stránky, která zraňuje...

Ahoj nová kapitola je tu, co na ni říkáte?
Simča:)