He (DOKONČENO)

*5.kapitola*

"Zase vy?" Vykulím na něj oči a napiju se ze své skleničky před sebou. "Už to tak bude," usměje se a přisedne si ke mě na prázdnou barovou židli. Sice jsem byla odhodlaná, že se mu pokusím vyhýbat. Problém ale nastal, když jsem ho viděla poprvé po tom, co jsem si to řekla. Všechno odhodlání hned vyprchalo. Moje chyba to ale není, on je totiž děsně ukecanej a je úplně všude. Z toho jsem se prostě nemohla vykroutit...nebo spíš nechtěla? "Neřekl bych, že vás najdu tady," zadívá se na mě tázavým pohledem. "Kamarádka mě vytáhla oslavit narozeniny," vysvětlím a neodpustím si u toho úšklebek. Dopadlo to jako vždy. Ona se baví a já sedím sama u baru. "Vaše?" Vyzvídá a já na odpověď jen kývnu. "Tak všechno nejlepší," podá mi ruku a věnuje mi zářivý úsměv. "Děkuju a co vy tady zapíjíte?" Změním téma a zrak mi sklouzne k vodce, ze které si zatím ani nelokl. "Rozchod," řekne ledovým hlasem a skleničku s čirou tekutinou pevně stiskne. "Našel jsem ji v posteli s jejím šéfem," pokračuje s možná ještě nenávistnějším hlasem než před tím. "A víte co je na tom nejhorší? Já si jí chtěl vzít..." vytáhne z kapsy malou krabičku a znechuceně jí odhodí na stůl. "Asi jsem vážně debil," vypálí, když chci už konečně něco říct. "Mělo mi to dojít," znovu mě přeruší, jeho hlas se však trochu zlomí. Když si všimnu jeho nešťastného obličeje, začnu litovat svého rozhodnutí změnit téma. "Vaše chyba to přece není, možná je lepší, že jste se rozešli, než aby to dál tajila," snažím se ho trochu povzbudit, i když mi to asi moc nejde. Nikdy jsem totiž nikoho neuklidňovala po rozchodu. Margaret totiž chtěla každého pak zmlátit, takže útěchu nepotřebovala. On se na mě zadívá nečitelným pohledem. Pak ale zavrtí hlavou, jako když se nečemu prudce snaží ubránit. Jemně pohne rty a možná i něco řekne, já to však v hlučném baru neuslyším. "Máte pravdu," chvatně přikývne. Něco se stalo, je najednou jiný, než byl ještě dvě minuty zpátky. "Musím na vzduch," dodá ještě, zvedne ze židle a zamíří z baru pryč, svou bundu ale nechá na židli. Jako to čeká, že mu jí budu hlídat? Co se stalo? Najednou tak změnil své chování. Rychle se podívám na místo, kde sedí Margaret s Calebem. Jsou zabraní do hovoru a mě si nevšímají. Pak zrakem zabloudím k prázdné židli vedle sebe.
Bez přemýšlení popadnu svou i jeho bundu a vyrazím z baru ven.
"Tohle jste si tam nechal, " podám mu bundu a sama usednu na schod vedle něj. "Jo díky," zamumlá tiše. "Stalo se něco?" Zeptám se bez přemýšlení. "Nic vážného, jen jsem si uvědomil, že mi to asi patří," povzdychne si. "Patří?" Pozvednu tázavě obočí. Pomalu kývne hlavou a dá se do vysvětlování. "Já jsem taky někoho zranil, nechtěl jsem to tak, ale nevěděl jsem, jak se zachovat." Pochopím, že se jedná jen o velmi zkrácenou verzi zřejmě bolestného příběhu, dál se ale neptám. Sama moc dobře vím, že některé věci chce člověk prostě zapomenout a nevracet se k nim. "Díky, že jste přišla," usměje se na mě.  "Moc jsem nepomohla," pokrčím rameny, vlastně ani nevím, proč jsem k němu přišla. Rossie je to přece Holmes, napomenu sama sebe. On nad mou větou však vzdorovitě zakroutí hlavou. "Ale pomohla," rázně prolomí ticho panující mezi námi, vyhoupne se na nohy a ke mě natáhne paži, aby mi pomohl. Přijmu jeho ruku a postavím se na nohy. Když se ho však chci pustit, nedovolí mi to. Trochu pevněji ji stiskne a zadívá se mi očí. Já mu pohled opětuju a začnu se topit v jeho oříškových duhovkách. "Tak zase někdy Rossie," trochu sebou thrne, jako by se právě probudil z transu. "Nashledanou," usměje se, pustí mou ruku a začne se vzdalovat od baru. Já neschopná jediného slova, ještě chvilku sleduju jeho záda, než se mi definitivně ztratí v temné noci. Pak ještě chvíli stojím bez sebemenšího pohybu na místě a zírám na cestu, kde se mi ztratil z dohledu. Ten pohled, jak promluvil...kdyby se mě někdo teď zeptal, a já v sobě potlačila tu část, která to nekrompromisně zamítá, bez přemýšlení bych řekla, že je tenhle chlap ten Mark Holmes, můj spolužák ze střední, kterého jsem už nikdy nechtěla potkat. Ty jeho oči, které jsem tak důvěrně znala, pohyby, které jsem si uměla kdykoli a kdekoli znovu v hlavě promítnout. Všechny ty společné chvíle se mi v hlavě vybaví a spojí jako film...ovšem se špatným koncem. Vzpomenu si na všechny noci, které jsem kvůli němu probrečela a na jeho chladný výraz v očích, když jsem ho viděla naposledy. Pak zavrtím hlavou. Nesmí to být on, odjela jsem do New Yorku abych si zahojila srdce a pojistila si, že už se s ním nesetkám. Pak mě ale napadne...co bych vlastně dělala, kdyby to vážně byl on? Odstěhovala bych se? Začala bych ho nenávidět?
"Jsi viděla ducha?" Promluví mužský, chraplavý hlas vedle mě a já sebou leknutím škubnu. "Ne jen přemýšlím," odpovím a otočím se na svého bratra. "Kdo to byl?" Zeptá se hned, vždycky se zajímal o muže v mé blízkosti. "Soused," vysvětlím mu stroze. "Soused jo?" Zadívá se na mě podezřívavě. "Calebe, nehlídej mě tak," vrhnu na něj zlobný pohled. "Jen mi někoho připoměl," zvedne ruce v obraném gestu. "Koho?" Vyjedu na něj, i když sama moc dobře vím, o kom mluví. "Marka," odpoví váhavě. Já však už na to nestihnu nic říct, protože se vedle nás objeví i Margaret. "Co je? Tváříte se jako na pohřbu," vesele se na nás usměje a chytne mě i jeho kolem ramen. "Jen jsme si povídali,"oplatí jí úsměv a nejistě se na mě podívá.
****
Následující den ráno se probudím ve své posteli s ukrutnou bolestí hlavy. "Jime, achjo," zaskučím a zabořím hlavu do kožichu svého psa. Včera jsem se musela vážně dost opít. S námahou se vyhrabu z postele a s Jimem v patách zamířím rovnou do kuchyně. Tam mě však čeká Margaret se sklenicí vody a práškem na bolest hlavy v ruce. "Díky," zamumlám, prášek spolknu a vysílená se svalím na židli. Pak mi to ale dojde. "Margaret? Ty jsi se mi zase vloupala do bytu?" Prudce se na ní otočím. "Ne já jsem se tě snažila dopravit do postele, protože jsi byla naprosto na šrot," odpoví bez zájmu a podá mi talíř s palačinkami. "A teď...Mark je tady?" Zvážní tón svého hlasu a starostlivě se na mě podívá. Sakra co? Asi mám dost velký okno..."Ne," zavrtím hlavou. Ovšem moc důvěryhodně to zřejmě nepůsobí. "Rossie?" Zadívá se na mě s pochybami v očích. "Nevrátil se, jen chlápek co jmenuje stejně." Což je vlastně pravda, i když včera jsem si byla naprosto jistá, že se jedná o stejnou osobu. Proč jsem nemohla zapomenout i tohle? "A o tom víš, byl u mě v kanceláři," dodám, když mlčí a zkoumavě si mě prohlíží. "A proč jsi včera večer řvala na bar, že víš, že to jen on a že mu to spočítáš?" To že jsem křičela? Ztuhnu a zadívám se na svá kolena. "Jen mi v něčem připoměl a pak se mi to asi pomotalo, jak jsem opila," zalžu a začnu se modlit, aby mi to Margaret věřila. Samozřejmě je to nejlepší kamarádka, ale k tomuhle se nechci vracet, když vím, jak by reagovali, kdybych jen vyslovila podezření, že to je on. Margaret by ho skopala a Caleb by ho pak dorazil. Prostě jsem si ho spletla a rozhodilo mě to, byla to moje chyba, moje tajemství.
"Fakt jsi si jistá?" Znovu na mě vrhne pochybovačný pohled. "Jo jsem Margaret, přece bych ho poznala a on mě  a nic z toho se nestalo," znovu se zadívám na kolena, protože je to pravda jen napůl, jeden druhému si přijdeme povědomí. On to ale prostě není, nesmí být. Všechno to dlouholeté úsilí zapomenout na něj by bylo k ničemu. A pak taky...nechci tu bolest prožít znovu, nechci do toho znovu spadnout po hlavě, vím, že i když ho nenávidím, za to co provedl, tak v hloubi duše stále cítím i něco víc...

Ahoj, konečně jsem dopsala další kapitolu. Co na ni říkáte? Myslíte, že se Rossie spletla nebo měla pravdu?
Užívejte zbytek víkendu
Simča:)