He (DOKONČENO)

*27.kapitola*

Mark na chvilku pustí mou ruku, udělá dva kroky v před, z náhrobku opráší sněhové vločky a položí na něj kytku. Okamžik zůstane jen stát a nehnutě se dívá na náhrobek. Pak se ke mě vrátí proplete si se mnou prsty a mlčky se společně vydáme na parkoviště směrem k našemu autu.
"Díky, že jsi šla se mnou," trochu se na mě usměje a natáhne se pro pás. "Marku, to je samozřejmost, smiř se s tím, že na všechno nemusíš být jen sám, máš spoustu lidí, kteří ti pomůžou a budou tu s tebou," stisknu mu lehce ruku a on mi stisk opětuje.
Pak nastartuje auto a rozjede se směrem domů. Já si opřu čelo o studené okýnko a zadívám se do ruchu města, který panuje všude kolem. Zavřu oči a vybavím si chvíli, kdy jsem přesně v takové pozici seděla v autě s Calebem a Margaret, jela s nimi za rodiči a snažila se ho alespoň na chvilku dostat z hlavy. Zastrčím si ruce do kapes svojí mikiny a trochu se pousměju, když černá látka zavadí o můj zásnubní prstýnek. Teď už se ani nesnažím dostat ho z hlavy, protože o to ani nestojím. Chci, abych o něm už napořád mohla přemýšlet, tak jako v tuhle chvíli. Jako o muži, kterého mám a už ho nikdy nechci ztratit.
Otočím hlavu na druhou stranu a chvilku ho mlčky pozoruju. Pak se víc zvrtám do mikiny, opřu si hlavu o opěrku a nechám říši snů, aby mě pohltila.

"Rossie vstávej, jsme doma," zatřese se mnou a prsty mi přejede po tváři. Trochu pootevřu oči a hned je zase kvůli ostrému světlu rychle zavřu. "To musíš jinak," zaslechnu rázný hlas, který nepochybně patří Margaret. "Hej Rossie vstávej," začne se mnou cloumat, což mě donutí probudit se. "Co tu děláš?" Zamžourám na ní.
"Já jsem si pro tebe přišla," pokrčí rameny a malého Fredericka držícího v ruce ušmudlaného králíčka si přehodí do druhé ruky. "Proč?" Nechápavě zamrkám a vstanu z gauče. "Jdeme vybírat šaty," protočí očima. No jo.
"Nezapoměla jsi na to, že ne?" Zadívá se na mě podezřívavým pohledem a já si zkousnu spodní.
"Neee," odpovím schválně a znovu poctivě protočí očima. "Co ty jsi za člověka?" Zakroutí nechápavě hlavou. "To se stane každýmu," začnu se hned bránit. "Ještě jsem nepotkala holku, která by z hlavy vypustila svoje svatební šaty. Kdy se to vlastně vdáváš? Za dva týdny? Velkej předstih," ušklíbne se na mě a já na sebe hodím bundu, abychom mohli vyrazit. Mám se na co těšit. Margaret s Frederickem se rovná katastrofě a ďábelské kombinaci v jednom. A to jsou mu teprve dva roky.
"Tak teď už jsi takovou holku poznala," rozhodím rukama a popadnu kabelku.
"A pak že já nejsem normální, polez," zavelí a vyjde z domu ke svému autu.
***
Zkoušení svatebních šatů má nevýhodu, vážně obrovskou nevýhodu. Nedá se podvádět jako například u spodního prádla.
Zvlášť když se původní počet osob zdvojnásobil. Cestou se totiž Margaret stavila pro Ashley a Charlieho a aby nás náhodou nebylo málo, tak mamka čekala rovnou ve svatebním salonu a už mi stihla vybrat tak dvacet různých  šatů. Není to vůbec fér, já jsem jedna a jich je pět. Navíc když připočteme fakt, že všichni kromě Fredericka mají svatbu za sebou, takže jsou samozřejmě zkušení a chytří, tak se z nich stává doslova pekelná delegace. Myslím, že už se vdávat nechci. Vždyť je jedno, co budu mít na sobě ne? O to tam přece nejde. "Ne tyhle ti nesedí," ozve se tentokrát Ashley. S povzdechem se odšourám zpátky do kabinky, sundám si šaty, co mám na sobě a začnu na sebe navlékat snad sté šaty za tenhle den.
Upravím si je na sobě a prohlédnu si svou postavu v zrcadle proti mně. Překvapením zamrkám. Tyhle se mi líbí. Takhle nějak jsem si je představovala. Lehce se pousměju a  prsty si přejedu přes břicho zakryté sněhově bílou látkou. Myslím, že mám vybráno.
Rozhrnu závěs a vyjdu před ty kritiky. Okamžitě ustanou v hovoru a zvednou zrak ke mě. Chvilku nikdo nic neříkám a já začnu být pomalu, ale jistě nervózní. Vždyť jsou tak pěkný. Ne tyhle si nenecháš vymluvit, je to tvoje svatba ne jejich, přikážu sama sobě a zhluboka se nadechnu. "Rossie?" Podívá se na mě tázavě mamka. "No?" Věnuju jí jeden pořádně vystrašený pohled. "Doufám, že tyhle se ti líbí," vydechne mamka a sjede celou mou postavu zvědavým pohledem.
"Jsou dobrý?" Zeptám se nejistě. "Skvělý," ujistí mě všichni téměř jednohlasně, což mi vykouzlí úsměv na rtech.
***
O dva týdny později
"Co tu děláš?" Uslyším za sebou Marka a prudce se otočím jeho směrem.
"Jen přemýšlím," řeknu prostě a on mi pevně ovine paže okolo pasu. "Nad čím?" Položí si hlavu na mé holé rameno a poškrábe mě tak svým strništěm. "Nevím, nad vším, potřebuju dnešek nějak vstřebat," vysvětlím a krátce ucítím jeho rty na svém krku.
"Rossie asi jsem si tě neměl brát," poodstoupí kousek ode mě a chytne mě za ruku. Nechápavě se na něj podívám a on mi věnuje krásný úsměv. "Obávám, že jsi se dneska nervovala tak, že ti to zkrátilo život tak o deset let," přitáhne si mě blíž a opře si čelo o to mé. "To není pravda," zamračím se na něj a založím si ruce na prsou. "Náhodou jsem si to užila." Usměje a přitáhne si mě do dlouhého polibku a tím mě umlčí. 
"Ještě aby ne," odtáhne se s úsměvem a zadívá ze mi do očí.
"Miluju tě Rossie," zašeptá tak tiše, že i kdyby někdo vedle nás byl, stejně by to neslyšel. Tahle chvíle patří jen nám.
"Já tebe taky."
Začnu se topit v jeho pohledu a v rychlosti si promítnu celý den.
Jsem Holmesová. Rossie Holmesová. A Mark je můj manžel.
Vysměju se svému hloupému já, které předpovídalo, že už nikdy nebudu zamilovaná a opravdu šťastná.
Palcem mi přejede přes prsteníček se snubním prstýnkem a spokojeně se usměje. "Jsi moje," špitne znovu tiše a já se uchechtnu. "Jako by to někdy bylo jinak." Přivře oči a já si začnu užívat té chvíle, kdy si ho můžu prohlížet nerušená jeho hlubokým, do kolen mě dostávajícím pohledem.
V myšlenkách se přesunu úplně na jiné místo než je naše svatba. Vybavím si scénu ze svého oblíbeného filmu.
"Slova jsou naším nejvíce nevyčerpatelným zdrojem magie. Schopná způsobovat zranění i je napravovat."
Jako bych kdesi v hlavě slyšela ten hluboký hlas říkat tahle slova.
Stačilo několik slov, abychom se na roky rozdělili. A opět díky několika slovům jsme se dali dohromady a já jsem teď nejšťastnější, jak jen můžu být.