He (DOKONČENO)

*12.kapitola*

Ve snaze uklidnit se, jsem vypila dva hrnečky kávy, snad stokrát se prošla po bytě, vyvenčila Jima a dokonce mě napadlo, že bych mohla provozovat voodoo. Žádnýho plyšáka jsem ale bohužel nenašla a fotku pod sklem prostě ničím nepropíchnu. Ale udělala jsem na jeho hlavě alespoň křížek černou lihovkou, což mi přineslo značnou úlevu.
"Co se děje Rossie?" Vtrhne do bytu poplašená a zadýchaná Margaret. Konečně. Nechápu, co jí na tom tak dlouho trvalo. "No," vstanu se židle, začnu vysvětlovat a u toho chodit po pokoji sem a tam. Po pěti minutách vysilujícího mluvení se zhluboka nadechnu a čekám, jak Margaret zareaguje. "Chápu tvoje rozhořčení, ale nevím, co mu hodláš udělat," tázavě se na mě koukne.
"Spoléhala jsem na tebe, ty jsi v tomhle mistr," pokrčím rameny a tiše doufám, že s něčím přijde, jinak se pomsta konat nebude. Sama to totiž nevymyslím. Založí si ruce na prsou a začně přemýšlet. "Máš podvazky nebo korzet?" Vyhrkne pak a v očích se jí objeví jiskřičky. "Ne Margaret," zamítnu hned. Nehodlám se zrovna jemu naservírovat polonahá přímo pod nos. "Chtěla jsi, abych to vymyslela? Jo, tak si nestěžuj," rozhodí rukama. "Jo ale něco normálního," zakroutím hlavou.  "Ani nevíš, co jsem měla na mysli," zamračí se na mě a začne se bránit. "Představa, že bych u toho měla podvazky nebo korzet."
"Nebo obojí najednou," skočí mi do řeči a ušklíbne se. "Nebo tak, mi každopádně stačí na to, abych si dokázala představit, do čeho bys mě nutila," do tohohle mě prostě nedonutí, nikdy. "Tak v tom případě ti asi moc nepomůžu," pokrčí rameny. "Tak to ne, nutně se potřebuju pomstít, jinak se neznám," zavrtím hlavou a očekávám, že Margaret něco napadne.
***
"Je to hodně šílený?" Podívám se na Margaret s nadějí v očích. "No jako trochu, ale lepší možnost jsi nechtěla,"  odpoví mi. "Podle tebe jsou lepší možnost podvazky," protočím očima a znovu se zadívám na dveře od bytu patřícího Markovi, které jsme počmáraly barevnými lihovkami. Přesněji řečeno jsme na ně nakreslily obrázky jednorožců. "Hele on ti udělal díry, ty jsi mu ozdobila dveře, vlastně by měl být ještě rád, protože ty jsi mu je ozdobila," shrne Margaret naši pomstu, kterou nakonec vymyslela. "Jo pokud pomineme naše výtvarný schopnosti, tak by se to možná dalo nazvat ozdobením a ne znehodnocením."
"Na tom nesejde," mávne rukou Margaret a dojde pro cosi do mého bytu. Za chviličku je zpátky a v ruce drží...dezinfekci a hadr? "To je jako na co?" Překvapeně se zadívám na ty dva předměty v jejích rukou. "No tak on ti donesl sádru na díry, ty jemu věnuješ dezinfekci na jednorožce," vysvětlí a položí to ma rohožku před jeho dveře. Asi mi něco uniká. "Proč zrovna dezinfekci?" Hodím po ní nechápavý pohled. "Rossie...lihovky jdou smazat dezinfekcí," začne na mě mluvit jako na malé dítě a zaťuká mi prstem na čelo. "Jo už chápu," zamračím se na ní, protože ten tón hlasu se mi ani trochu nezamlouvá.
"A to jsem si vždycky myslela, že ty jsi chytřejší," ušklíbne se na mě a já jí probodnu pohledem. Pak zamířím pryč s úsmyslem vrátit se zpátky do mého bytu. Margaret mě však zastaví. "Jako kam jdeš?" Křikne na mě. "Domů," odpovím jednoduše. "Nikam, ještě jsme neskončili," založí si ruce na prsou a zkoumavě se zadívá na naše dílo. Pak se jí objeví jiskřičky v očích, natáhne ruku a na krátkou dobu stiskne zvonek. "Zdrhej," rychle ke mě dojde, popadne mě za ruku a táhne mě do bytu. "Jsi vážně šílená," zakroutím nevěřícně hlavou, když za námi zabouchnu dveře. "Takhle to bude zábavnější," zaculí se na mě a pak zase rychle zvážní. "Rossie je ti jasný, že tohle není řešení," řekne spíš jako oznamovací větu než otázku. "Řešení čeho?" Svraštím obočí. "Týh-" v mluvení jí zastaví rána, která se ozve z chodby.  "Sakra Grayová," zakřičí rozzlobeně Mark a mi si s Margaret spokojeně plácneme. Když si začnu dělat naděje, že nebude pokračovat v naší předešlé debatě, stáhne opět rty do rovné, úzké čárky a zatváří se ustaraně. "Řešení týhle situace," dokončí myšlenku a vyčkává na mou odpověd.
"Jako jaký?"
"Rossie nedělej blbou, moc dobře víš, o čem mluvím," vím, ale přála bych si opak, protože má pravdu. "Nějaká vaše válka nevyřeší to, že je MARK ZASE ZPÁTKY," na poslední tři slova dá obzvlášť velký důraz a mě ta slova projedou srdcem jako ledové ostří. "Musíš se tomu postavit čelem, promluvit s ním nebo se přestěhovat," řekne, jako by tohle byly jediné moje dvě možnosti. Nic na to ale neodpovím, jen mlčím a začnu zkoumat černý pruh na zdi za Margaret. "Rossie porád k němu něco cítíš a teď je zpátky, před tím prostě neutečeš a tahle válka je ve skutečnosti jen způsob, jak být alespoň na chvíli s ním. Jen to oddaluje chvíli, kdy se to bude muset mezi vámi vyřešit a víš, že k tomu dojde, jednou jo," celá ztuhnu. Jako by právě Margaret shrnula všechny mé myšlenky v jednu, kterou se já bála vyslovit. "Můžeš zatím být u nás, než si něco najdeš," nabídne mi a lehce se usměje. "Už půjdu tak se měj," obejme mě a zabouchne za sebou dveře. Já se o ně opřu a sesunu se na podlahu. Po tváři mi steče jedna jediná slza. Proč prostě nemůže zmizet? Margaret má pravdu. Pořád ho chci, stojím o něj, i když vím, jak mi ublížil. Nedokážu to ovlivnit, možná se za to trochu nesnáším.
***
"Tos mi tam nemohla nakreslit i něco jinýho nez jednorožce?" Nadskočím leknutím, protože se doslova vynoří z té tmy všude okolo. "Byla tam i Margaret," odpovím, když se vzpamatuju z toho úleku. "Jako kdyby na tom záleželo," uchechtne se a usadí se vedle mě schod, což Jim přivítá s radostí. Hned se k němu rozběhne a usadí se mezi námi. Nastane chvilka dlouhého kousavého mlčení, než se odhodlám promluvit. "Proč jsi se sem přestěhoval?" Zeptám se tiše a znervózním. "Kvůli práci protože sídlo je nově tady," odpoví bez zájmu a zadívá se na temné nebe poseté hvězdami. Povzdechnu si. Je tohle odpověď, kterou jsem chtěla? Co jsem vlastně chtěla slyšet? Pak ale pocítím nutkání, za které si vzápětí začnu nadávat. Všechna ta zlost, jak mi ublížil, tahal mě za nos a i dnes vyhlášená válka najednou přestane existovat a já si chci opřít hlavu o jeho rameno a nechat se pohltit nocí. Chci, aby zase všechno bylo jako dřív. Když Jane žila a já znala jen tu nádhernou stránku lásky. "Musím jít, Jime pojď," vyhrknu a prudce se postavím na nohy, až trochu zavrávorám. Mark se na mě zmateně podívá, já ho ale ignoruju a vyjdu s Jimem v patách poslední tři schody, které mě dělí od vchodových dveří.
Pak přitisknu čelo na ledově studené sklo a skrz něj se zadívám na Marka, nehnutě sedí, ale je otočený mým směrem. Ví, že ho pozoruju? Sklopí hlavu a zadívá se na povrch schodů, pak si promne oči a chvilku tak zůstane sedět. Po chvilce se opět zadívá na dveře a já v mdlém světle spatřím zarudné, uslzené oči a mokré tváře. Na co teď myslel? Potlačím v sobě touho otevřít dveře a pevně ho obejmout. Chci, aby to bylo jako dřív. Jak to ale mám udělat? Nevím ani, jak s ním mluvit. Buď mám strach já nebo se on chová tak arogantně, že bych ho nejradši nakopla. Zavřu oči a pevně tisknu víčka k sobě, až ucítím bolest. Dojde mi jedna věc. Před bolestivou minulostí, vlastně před jakoukoli minulostí se prostě nedá utéct a pokud se to na chvíli povede, tak nás to stějně dostihne jako teď mě, ty roky relativního klidu se mi teď vrací i s úroky...
Ahoj, konečně další pokračování, co na něj říkáte?
Dobrou noc
Simča:)