He (DOKONČENO)

*21.kapitola*

"Rossie víš, že tohle je trestnej čin?" Margaret povytáhne pobaveně obočí.
"Co?" Nechápavě zavrtím hlavou a začnu si do tašky skládat věci z nemocnice.
"No, tys ho ošahávala ve spánku," zasměje se a já nad ní protočím oči.
"Jen jsem ho držela za ruku," opravím jí, protože pokud je držení za ruku ošahávání, nevím, co by pak tvrdila třeba o líbání. "No to stačí, živě si dovedu představit, jak bys vyváděla, kdyby on udělal tobě to samý," to je sice pravda, ale nejsem si tak jistá, jestli by ta zloba byla opravdu upřímná.
"Hele, přestaneme řešit Marka a jdeme čekat dolů na Caleba," zavelím, protože na tohle nemám nervy.
"Najednou nemáš nervy a v pokoji ho ošaháváš," neodpustí si poznámku. Já na ní vrhnu vražedný pohled a před obličejem jí zamávám vztyčeným prostředníčkem.
"No jo, už mlčím," zvedne ruce nad hlavu v obranném gestu a protočí očima.
"A mimochodem, připrav se na Caleba, varuju tě, protože jinak by to s tebou na místě seklo" oznámí mi a otevře dveře od pokoje. "Cože? Proč?" Svraštím čelo, popadnu tašku a dám se společně s Margaret do kroku. "Caleb ti sice dneska dal opravit auto, ale klíčky si zatím nechá u sebe," vysvětlí mi a já si uvědomím, že jsem  za celou tu dobu v nemocnici na moje určitě poškozené auto naprosto zapoměla, svedeme to na ten otřes mozku. Musím se pak s Calebem domluvit, abych to zaplatila, rozhodně nebude platit za mou blbost. Pak mi ale dojde, co všechno Margaret řekla. To nedovolím. "Moment, moment jak nechá u sebe?" Vytřeštím na ní oči a ona s pobaveným úšklebkem stiskne tlačítko, aby přivolala výtah. "Prostě ti je pár týdnů nedá, stejně by ti teď byly k ničemu, když auto stejně nemáš," pokrčí rameny a obě se naskládáme do vážně miniaturního výtahu. "Cože?" Znovu na ní vykulím oči. Tohle ne. "Jak pár týdnů? To ne, to je moc dlouho," zavrtím zuřivě hlavou. "Jo to už si vyřeš se svým bratrem, každopádně nečekej ode mě podporu, ty jsi dostatečně šílená na to, abys třeba hned zítra nasedla do auta a ty potřebuješ oddech. Minimálně do doby než si to ujasníš s Markem," vyjdeme z výtahu a zamíříme rovnou k východu. Překvapeně zamrkám. "S Markem to nesouvisí!" Začnu důrazně odporovat a ona se jen pobaveně zašklebí. "To se mi nesnaž tvrdit," opře se o zeď a rozhlédne se kolem sebe, jestli auto s mým bratrem náhodou nepřehlédla.
"Ne nesouvisí," zamračím se na ní a ona se opět trochu pousměje.
"Až se spolu vyspíte nebo se minimálně na sebe někde vrhnete, dej  mi vědět a pak si o tom vlivi pokecáme," stiskne mi s úšklebkem na tváři rameno a já si uraženě založím ruce na prsou.
"No neškleb se," poplácá mě po tváři a našpulí na mě svoje temně rudé rty.
***
Ani po snad nekonečném rozhovoru s Calebem jehož součástí byly přednáška, poučování, zase přednáška, nadávání a řeči o Markovy, jsem nezískala svoje klíčky, ovšem jedna kladná věc by se našla. Opravu za auto si zaplatím sama a jsem na sebe fakt pyšná, že jsem si to vyhádala.
Nicméně to nemění nic na tom, že teď připomínám spíš nějakýho starýho morouse, protože jsem nucena jít z práce do nemocnice pěšky bez auta, s lodičkami na nohou a pocitem, že každá z nich má na sobě těžké závaží, které jako by mi dávalo čas na rozmyšlenou. Po nekonečných úvahách v kanceláři jsem se nakonec rozhodla, že za Markem po práci zajdu. Sice ješte nevím, jestli to je zrovna dobrý nápad, ale čert to vem. Na druhou stranu si alespoň na chvíli dopřeju uklidněné mysli. Když je teď v nemocnici a mou vinou, jako bych začala cítit potřebu ho hlídat a být u něj, takže stejně celý den nedělám nic jiného něž, že o něm přemýšlím. Vážně doufám, že mi tohle přinese alespoň malou úlevu. Stejně nechápu, že jsem kvůli němu ochotná jít takovou dálku, pěšky! Nevím, co se to se mnou děje.

"Dobrý den," pozdravím mile vypadající, usměvavou sestřičku za dlouhým stolem a snažím nezačít nadavát. Cesta byla náročnější, než jsem čekala. Asi potřebuju nový nohy.
"Jdete na návštěvu?" Zeptá se a odhalí dvě řady bílých zubů. "Jojo," přikývnu.
"Za kým?" Zadívá se do počítače ruce připraví na klávesnici. "Mark Holmes," vyslovím jeho jméno a moje srdce zvýší své tempo. "Dobře, přestěhovali jsme ho na jiný pokoj," zamyslí se a pak si všimne mého poplašeného výrazu. "Protože se zlepšil," dokončí větu s lehce pozvedlými koutky a mě se opravdu uleví. "Rachel? Za panem Holmesem přišla přítelkyně. Dovedeš ji tam?" Osloví sestru, která vypadá o dost starší než je ona. Moment... Přítelkyně. Pozastavím se nad tím a lehce sklopím pohled do země. "Ale já nejsem..." nestihnu to doříct, protože mě Rachel přátelsky obejme kolem ramen a věnuje mi milý úsměv. "Tak jdeme," zahne se mnou na nějakou chodbu a já jí poslušně následuju. "Řeknu vám, máte vážně štěstí," promluví najednou. "Štěstí?" Svraštím obočí. "O tom vašem Markovi si povídají sestry z celého oddělení," objasní mi s jiskřičkami v očích. "Cože? Ale já nejsem jeho pří..." zakoktám se a ona mě opět přeruší. "Mně nic nemusíte nalhávat, nejsem slepá a kupodivu ani ne hluchá," pobaveně se ušklíbne a znova zahne. Tady je to snad jako bludiště. "Hluchá?" Zeptám se roztřeseným hlasem. "Jo, mluví ze spaní a taky se na vás ptá," přikývne a mě její slova příjemně zahřejí. Lehce se pousměju a dál jí věnuju svou pozornost. Sama sebe překvapuju, že s mou tvrdohlavostí se jí už nesnažím přesvědčit o tom, že nejsme pár. Možná se mi to tak trochu líbí. "No už jsme tady, je sám na pokoji, tak nashe," mrkne na mě a s úsměvem se začne vzdalovat. Váhavě zvednu ruku,  jemně zaklepu ukazováčkem na dveře a počkám na pozvání, pak se prudce nadechnu ve snaze se uklidnit, i když vím, že tohle mi před Markem nepomůže, nikdy nepomohlo, a vejdu do jeho pokoje. "Ahoj," špitnu, nadzvedne hlavu, aby mě líp viděl a neodolatelně se na mě usměje. Už vypadá mnohem líp, šrámy se hojí, monokly světlají a kruhu už zmizely úplně. Dám se pomalu do kroku a usadím se do křesla vedle postele. "Přišla jsi," zopakuje si sám pro sebe, jako by nevěřil svým očím. Po těch jeho slovech mi srdce poskočí a všechna ta nenávist, jako by se ztratila, jako by se nikdy mezi námi nic nestalo. V momentě kdy se mivpil do očí, existovali jsme jen my dva, žádná špatná minulost a otázky budoucnosti. Jednoduše jen my dva v tom přítomném okamžiku. Tentokrát však jeho pohled vydržím a on je ten, kdo první sklopí zrak. Svou ruku volně položí vedle sebe na postel a mě v hlavě vyvstane otázka. Chvilku zaváhám, ale pak ho za ruku stejně chytnu a on mi stisk opětuje. Stejně jsem to chtěla udělat. "Jako minule," vydechne a položí si hlavu na polštář. Ok, tak už znám odpověď, myslela jsem, že mu to nedošlo. Ještě chvilku se na něj mlčky koukám a kochám se tím božským obličejem. Pak rychle zamrkám, abych odehnala své myšlenky a pohled krátce upře na bílou zeď. "Už je ti líp?" Podívám se zpátky na něj a on s úsměvem přikývne. "Promiň," šeptnu a zase mě ovládne provinilý pocit. "Nic se neděje," oči sklopí na naše ruce a proplete si se mnou prsty. Zavrtím hlavou a on mi druhou rukou přejde přes rameno. "Opravdu," pousměje se a zase zaboří hlavu do polštářů. Na těle mi naskočí husí kůže a rameno, jako by dostalo horečku. Tak důvěrně známý pocit. Nevím, jestli je dobře nebo špatně, nevyznám se ve svých zpropadených citech ani ve své mysli, nechápu, co se se mnou děje. Ale jsem si jistá, že vím, že teď tu mou přítomnost chtěl, možná Margaret měla pravdu. Tuším, kam se znova řítím, ale co na tom, život je jen jeden...