tajemství minulosti | Marauders

1. Poberti a dvojčata I.

,,To jsi ty, Ciss?" Promluvil do tmy tichý dívčí hlas, když se otevřel vstup do nebelvírské společenské místnosti. Dívka, která otázku položila, se začala rozhlížet kolem sebe, jakoby něco hledala. Měla krásné zrzavé vlasy a pronikavé zelené oči.

,,Ano." Ozval se druhý dívčí hlas. Byl téměř totožný s hlasem nyní zmatené dívky. Ačkoli se dívala kolem sebe, nebyla schopná vypátrat majitele onoho hlasu, který jí odpověděl.

Pak se ale ve vzduchu objevila hlava. Hlava s dlouhými černými vlasy. Smaragdové oči měla naprosto stejné, jako dívka s ohnivými vlasy. Netrvalo dlouho a objevilo se i tělo - dívka ze sebe konečně sundala neviditelný plášť, který teď svírala v rukách.

,,No konečně!" Usmál se kluk, který seděl v jednom z křesel. Odložil noviny Denní věštec, jež si doposud četl a prohrábnul si uhlově černé vlasy, které měl téměř k ramenům. Do nově příchozí dívky se okamžitě zabodly jeho ledové modré oči, avšak jeho úsměv byl vřelý - byl rád, že ji vidí.

,,Už jsme se báli, že nedorazíš..." Přidal se do rozhovoru hubený chlapec s jizvami na obličeji. V tom šeru vypadal až nezdravě bledě.

,,Máš ten náš plánek, co jsme ti půjčili?" Zeptal se jí třetí kluk. Jeho oči se (za kulatými brýlemi) třpytily. Vlasy měl velmi tmavé a nezkrotné.

,,Mám." Přikývla a vytáhla kus přeloženého pergamenu. Hned jej podala brýlatému chlapci - Jamesovi.

,,Peter nejde?" Zeptala se dívka s nazrzlými vlasy toho bledého chlapce, který vypadal, jakoby už týden nejedl.

,,Promiň Lily... cos to říkala?" Mile se na ni otočil s úsměvem na rtech. Jeho pohled avšak vypadal skoro nešťastně. Zřejmě ho probudila z hlubokých myšlenek.

,,Ptala jsem se, jestli Peter jde nebo ne." Ochotně mu svou otázku zopakovala.

,,Peter usnul." Odpověděl místo něho Sirius a zvednul se z křesla. Opět si prohrábnul svoje tmavé vlasy a vydal se směrem ke mně.

,,Kam vlastně jdeme?" Zeptal jsem se. Hned na to jsem si uvědomila, že stále držím Jamesův neviditelný plášť. Než mi stačil kdokoliv odpovědět, Sirius už stál přímo přede mnou. Jeho pohled se do mě tak zaryl, že jsem téměř nevnímal, jak mi bere neviditelný plášť. Cítila jsem, jak se mi hrnulo teplo do tváří, když se jeho ruka dotkla té mé.

,,Jdeme navštívit Pringlovu kočičku." Objasnil mi Sirius. Já jsem ale v jeho přítomnosti už dávno zapomněla, na co jsem se vlastně ptala.

Pak jsme se všichni, v co největší tichosti, vykradli ze společenské místnosti. James, který hleděl na kus pergamenu (ten už nebyl prázdný, ale popsaný), šel se Siriusem, jako první.

,,Lumos!" Zašeptala Lily, když přistoupila blíž k Jamesovi a hůlku namířila na pergamen, na němž teď už byla vidět podrobná mapa školy.

,,Lepší?" Zeptala se ho. On k ní stočil okouzlený pohled a chvíli si hleděli do očí.

Když James naznačil gestem ruky, že můžeme jít, vydali jsme se do chodby vpravo.

,,Alahomora." Mávl hůlkou James.

Dveře Pringlova pokoje se otevřely. Sirius nahlédl dovnitř, pak se otočil na Remuse a natáhl k němu ruku. Remus vytáhl z kapsy jakousi světle modrou, místy nafialovělou hroudu, která vypadala jako velký krystal.

Já a Lily jsem si vyměnily nechápavé výrazy.

"To je uspávací bomba. Bude spát tak tvrdě, že by ho neprobudil ani horský trol. Přestane působit až za pár hodin." Vysvětlil nám Sirius a opatrně vhodil bombu za dveře místnosti, kterou okamžitě zavřel, aby jsme se nenadýchali uspávacích plynů, které bomba vypouštěla.

"Kde na ty nápady chodíte?" Zašeptala jsem a zasmála se.
Všichni se usmáli a James, aniž by mi prozradil jejich tajemství, nahlédl za dveře.

"Tak jo, můžeme jít." Přikývl a vešel do místnosti.

"My tu počkáme a budeme hlídat, jestli si taky ještě někdo nedělá půlnoční procházku." Usmála se na něho Lily a ukázala na plánek.

Po chvíli se chlapci vrátili na chodbu za námi.

"Těším se na jeho výraz ráno na snídani." Usmíval se Remus, při pomyšlení na kočku s růžovou srstí a mašlemi na ocasu. Sirius přikývl a také se usmál. Věnoval však svůj úsměv právě mně. James, na kterého bez přestání hleděla Lily, stál několik kroků za nimi a vypadal, že něčemu soustředěně naslouchá. Pak se prudce otočil k ostatním a rychle na nás šeptl.

"Padejte pryč! Slyším kroky..." Všichni jsme náhle utichli a dali se do běhu na opačnou stranu - dál od přibližujících se kroků.

Vyběhli do prvního poschodí a zamířili rovnou do Nebelvírské společenské místnosti.

Chvíli nám trvalo, než jsme vzbudili Buclatou dámu natolik, aby byla schopná nás pustit dovnitř. Všichni si oddechli, jakmile se za námi podobizna zavřela a my byli tady v bezpečí.

Všichni už se chtěli rozejít do svých pokojů a jít spát. Byli jsme příliš unavení, než abychom tu ještě seděli a povídali si.

Pomalu se rozcházeli k točitému schodišti. Všichni až na mě.

"Hej!" Sykla jsem na ně.

"Co bude se mnou? Na zmijozelskou kolej se teď vrátit nemůžu. Ne, když je někdo na chodbě." Řekla jsem hlasem tak tichým, že mě sotva bylo slyšet. Všichni se na mě otočili a když jim to taky došlo, udělali pár kroků zpátky ke mně.

"No... U nás není žádná volná postel a navíc-" začala Lily, která vypadala nešťastně. Ovšem Sirius ji předběhl ještě než stačila větu dokončit.

"U nás je jedna postel volná. Liam je na ošetřovně po tom famfrpálu. Teď jsme u nás na pokoji jen já, James, Rem a Peter. Takže klidně můžeš jít spát k nám..." Všichni na něho valili oči. Vyhrkl to všechno tak rychle, že jsem měla velký problém pochytit, o čem vlastně mluví.

"Dobře...tak...tak jo...fakt díky...jo díky moc..." Dostala jsem nakonec ze sebe.