tajemství minulosti | Marauders

24. Šťastné a veselé? V.

Okamžitě jsme utekly rovnou domů. Byly jsme tak zmatené a vyděšené. Nestihla jsem ani postřehnout, co se tam stalo. Sirius a James můžou být po smrti a my jsme jim mohly pomoct. Nemusely jsme je poslouchat a zůstat tam. A teď už může být konec a je to naše vina. Teda spíš moje. Odtáhla jsem Lily pryč. Chtěla zůstat a bojovat. Vzpírala se, ale já ji dostala domů. Do bezpečí. Kdybychom se uměly přemisťovat, kdybychom byly o ročník výš, tak by jsme tu byli všichni. Všichni by byli v bezpečí a vyvázli bychom nanejvýš se škrábanci. Ale jsem tady jen já a Lily. Sirius a James jsou někde venku. Daleko odsud. A možná mrtvý.

Hned v předsíni jsem se sesypala na podlahu. Tak moc jsem snad nikdy nebrečela. Nešlo to zastavit. Možná jsem někoho zabila. Možná jsem zabila Siriuse a Jamese, a jen proto, že jsem poslechla jeden blbý rozkaz.

Možná by mi mohli vymazat paměť a byla bych v pořádku a nemusela bych žít s tím, že jsem nechala své nejlepší přátele na pospas té zrůdě.

Seděly jsem na chodbě v přízemí. Nebyly jsme s to se pohnout z místa. Jak jsme upadly, tak jsme zůstaly ležet.

Lily zřejmě pociťovala stejnou vinou, která silně tížila i mé svědomí. Měla skloněnou hlavu a jak seděla na podlaze, třpytivé slzy se jí kutálely po bledých tvářích a padaly rovnou na bohatou sukni šatů, do které se vpíjely.

Cindy se k nám hned rozběhla. Dělala si takovou starost o to, co se stalo. Drkotavě jsem jí to vysvětlila, stále neschona zadržet zoufalý pláč. Ustaraně se vyptávala, jestli nemůže nějak pomoct. Ale bohužel. Nemohla. Ani já. Ani Lily. Už nejspíš nikdo.

Najednou prudce zazvonil domovní zvonek. Hlasitě a zuřivě. Pak znova a znova. Lekly jsme se. Já, Lily i Cindy. Trhly jsme sebou a já s Lilyan jsme zvedly naše uslzené obličeje směrem ke dveřím. Naše nosy byly červené a stejně tak i opuchlé oči.

Cindy hned přispěchala ke dveřím, aby otevřela neznámému, který do té doby zazvonil na zvonek ještě dvakrát.

"A-ano...Jsou doma..." Vykoktala pisklavým a zmateným hlas Cindy, která stála v pootevřených dveřích. Neviděly jsem, kdo je ten cizinec, kterému nestačilo zazvonit jednou. V podstatě se ve mě začít mísit vztek na dotyčného. Neměla jsem náladu na návštěvy, ale cizinec (cizinci) neváhali, nečekali na pokyn Cindy a vešli do vstupní síně.

Po tvářích se nám stále koulely třpytivé slzy, které nešly zastavit při představě té hrůzy, díky níž jsem se cítila tak hrozně.

Upřely jsme naše opuchlé a ubrečené oči na nově příchozí.

Lily vyskočila a okamžitě zmáčkla Jamese v drtivém objetí, v němž se snad ani nemohl nadechnout. Hned ho prohlédla od paty až po hlavu. Se Cindy ho okamžitě odvedly do kuchyně, aby mu ošetřily jeho naštěstí maličké zranění na levé tváři.

Za chvíli jsem jejich hlasy už neslyšela a v tichu jsem tam zůstala se Siriusem sama. Podívala jsem se na něho.

Nic mu nebylo. Byl živý. Nebyl nijak vážně poranění. Stál tu nademnou. V tichu a klidu. V teple našeho domu. Nedokázala jsem se mu do po očí dívat tak dlouho, jako obvykle. Nešlo to. Opět jsem sklonila hlavu do dlaní a obklopená nadýchanou sukní, jenž ležela kolem mě na podlaze, jsem se znova rozvzlykala.

Ne smutkem. Strachem. Nebo obavami, jako předtím. Ale radostí, štěstí a zároveň i provinilostí.

V podstatě jsem teď chtěla pryč ode všech. On to věděl. Vždycky na mně všechno poznal. A vždycky uhádl, že v takových chvílích nejvíc potřebuju jeho podporu. Věděl, že když chci aby byla ode všech pryč, tak právě on mi musí dělat společnost, aby mě toho nepříjemného pocitu zbavil.