tajemství minulosti | Marauders

9. Jednoho podzimního dne III.

Bez večeře jsem přišla do našeho temného pokoje. Sedla jsem si na mou ustlanou postel se zelenými závěsy a z nočního stolku jsem vytáhla starší knížkou, kterou jsem si vypůjčila v knihovně.

Měla zažloutlé stránky a text byl místy rozpitý (zřejmě od kapek vody).

Okamžitě jsem se vžila do poutavého děje.

Čas běžel neuvěřitelně rychle. Ani jsem nevnímala, kolik už je hodin.

Bylo něco kolem půl jedenácté, když vtrhly do pokoje ostatní dívky od nás z pokoje.

Leknutím jsem vyjekla, jelikož jsem byla začtená do oné knížky a nevěděla jsem, co se děje. Seděla jsem na posteli a potichu pozorovala, jak dívky pobíhají po pokoji.

Neznala jsem ani jejich jména. Na zmijozelské koleji jsem totiž byla málokdy. Většinu času jsem trávila s Lily a Poberty v nebelvírské společence nebo někde venku.
Dost často jsem taky spávala někde v nebelvírské věži. Buď ve společenské místnosti, u Lily na pokoji nebo i v pokoji s Jamesem, Remusem, Peterem a Blackem, kterého jsem dneska tak hezky oklamala, když si myslel, že se s ním opravdu budu chtít bavit. Byl celkem dost naivní.

Jako zmražená jsem na ně, z mé postele, zírala.
Naházely si do tašek nějaké knížky a už už chtěly vyběhnout z pokoje.
Do teď byly zřejmě ve společence a očividně něco nestíhaly.

"Kam tak pospícháte?"
Křikla jsem na ně, než se mi úplně ztratily z dohledu.

"Astronomka!"
Ozvalo se ze skoro prázdné chodby.

Málem bych zapomněla.

Vyskočila jsem z postele a začala hledat učebnici. V rychlosti jsem prohledala asi celý pokoj a samozřejmě k mému štěstí po učebnici, jako by se slehla zem ať jsem hledala, kde jsem chtěla.
Pak jsem to vzdala a jen jsem si přes rameno přehodila svou hnědou koženou brašnu, ve které jsem už měla nějaké ty pergameny, brk a i lahvičky s tmavým inkoustem.

Vyběhla jsem na kamennou, a díky tomu i strašně chladnou chodbu.
Ty holky, které jsem neznala ani jménem, se už ztratily někde na chodbách hradu.

V rychlosti jsem přeběhla společenku.

Pelášila jsem chodbami nejrychleji, jak jsem jen mohla a sotva jsem popadala dech. Schody do věže jsem brala po dvou a snažila jsem se z vyčerpání nezakopnout.

Konečně jsem otevřela dveře na konci točitého schodiště, jež vedlo právě na astronomickou věž, na které jsme měli každý pátek večer astronomii.

Udýchaná jsem vpadla za práh dveří a rozhlédla se po žácích, jež přišli na hodinu včas a tudíž byli už tady.

Se sklamáním jsem zjistila, že astronomii máme s Nebelvírem. Jak jinak. Já už větší smůlu mít prostě dnes nemůžu.

Tedy přesně to jsem si myslela, ale to bych to nemohla být já, protože když už mám den blbec, tak pořádně.

"Aaa... Slečna Bellová! Narcissa, že ano?"
Usmála se na mě brýlatá profesorka Sinistrová, která tu učila astronomii.

Svírala v ruce nějaký seznam, jež si pečlivě četla od shora až dolů.

"Ano..." Tiše jsem přikývla a čekala, co bude dál.

"Ach ano...ano, ano, ano... Tak prosím. Dnes budete pracovat tady s panem Blackem. Zadání už ví, tak se o něj s vámi jistě rád podělí."
Dala mi pokyny a až teď, když jsem se pozorněji porozhlédla po třídě, jsem si všimla, že jsou všichni rozřazeni do dvojic.

"A...ehm... paní profesorko...moc se omlouvám, ale nějak jsem si zapomněla učebnici..." Omluvila jsem se jí a čekala, že mi třeba nějakou půjčí nebo tak.

Jenže to se ovšem zase nestalo.
Místo toho jen ukázala rukou směrem k Siriusovi, který stál u jednoho z mnoha nablýskaných dalekohledů.

"Pan Black jistě má. Nemám pravdu?"
Kývnula směrem k němu.

Black se pyšně usmál, jako by to bylo poprvé, co si donesl učebnici. A možná to byla i pravda.

"Jistě, paní profesorko." Odkýval slušňáckým hlasem, který jsem od něho slyšela jen zřídka kdy.

Nezbývalo mi nic jiného, než bez jakýchkoliv protestů jít za Siriusem a podílet se s ním nejen na správném vypracování úkolu, nýbrž i o jeho učebnici.

Chtěla jsem ho ignorovat, jenže on měl zřejmě jiné plány.
Rozzářený jako luna na dnes krásně jasném a čistém nebi spustil.

"Asi chceš vysvětlit, co máme dneska dělat, že?" Zeptal se mě provokativním tónem a náramně si užíval, že ví něco, co potřebuju vědět.

"Myslím, že se bez toho obejdu..."
Odsekla jsem tvrdohlavě, opřela se o zábradlí a sledovala miliony a miliony hvězdy, které se na obloze leskly jako maličkatá světýlka v hlubokém a tmavém moři.

"Jenže pokud nechceš dostat nějaký obzvlášť dlouhý úkol nebo pojednání, měla bys začít pracovat..." Stále se zlomyslně usmíval a užíval si každé slovo, které vypustil z narůžovělých rtů.

V tomhle měl ale výjimečně pravdu.
Pokud mě profesorka Sinistrová uvidí, že nic nedělám, rozhodně to nebude dobré.

"Fajn, tak mi to řekni..." Šlehla jsem po něm otráveným výrazem.

"A kouzelné slůvko?" Snažil se mě plně vyprovokovat, což se mu také úspěšně povedlo.

"Siriusi Orione Blacku... Pokud mi okamžitě neřekneš to zadání, tak přísahám na svůj život, že mi nějakou nešťastnou náhodou ujede ruka a shodím tě rovnou dolů z věže!"

"Narcissinko Victorko Bellová..." Sladce se usmál a mé protočení očí ignoroval.

"...máme poznat a zakreslit do mapy co nejvíce hvězd. Bude mi potěšením s tebou pracovat...teda pokud mě neshodíš." Opět se připitoměle usmál přesně tak, jako se na mě usmíval dnes večer ve Velké síni.

"Budu se snažit, pane Blacku." Oplatila jsem mu jeho tupý úsměv a začala pracovat.

Po hodině astronomie, několik provokativních poznámek od Siriuse, které byly samozřejmě na mou adresu a pár výhrůžek, které naopak patřily jemu, jsme konečně odcházeli z věže a každý jsme měli namířeno na naše koleje.

"Cissi! Počkej!" Okamžitě jsem poznala hlas Lily.

Když jsem se otočila, tak jsem svou domněnku potvrdila; Lily se snažila dostat se ke mě skrz všechny studenty, kteří se teď rozcházely. Někdo se vydal po schodech dolů, jiní zase chodbou dál.

"Ahoj Lily, potřebuješ něco?" Snažila jsem se usmát, i když se mi to nijak zvlášť nevedlo.

"Já jen...jestli jste už se Siriusem v pohodě. Celé odpoledne jsem tě neviděla a u té večeře... když se vrátil z té chodby, tvářil se ustaraně a sklesle. Vsadím se, že ho to doopravdy strašně mrzí. Měla bys mu to odpustit. On toho fakt hrozně lituje.
Dej mu šanci... prosím." Zatvářila se ustaraně.

"Lily, buď si jistá, že ON si starosti nedělá. Strávila jsem s ním teď celou hodinu a vsadím se, že jemu to už je úplně jedno."
Trvala jsem na svém.

"Ale..." Lily zřejmě taky.

To je problém nás obou. Vzhledem se lišíme, ale jako dvojčata máme spoustu věcí společných.

"Dobrou noc." Nehodlala jsem se s ní teď a tady hádat.

Usmála jsem se na ni a s vlnou zmijozelských studentů jsem se vydala po mramorovém schodišti a poté rovnou do sklepení.