tajemství minulosti | Marauders

5. Remův problém II.

"Co máš s Tichošlápkem?" Zeptala jsem mě Lily trochu divným tónem, když jsem ležela na její posteli a ona si u psacího stolu dodělávala nějaké úkoly.

Byla jsem myšlenkami úplně někde jinde. Pořád jsem se v hlavě vracela k mému dnešnímu probuzení. K tomu, jak se na mě dívaly průzračné, modré oči a k tomu povýšenému úsměvu, při kterém se mi vždycky rozehřálo srdce. Hlava mě pořád pobolívala a to, že na mě někdo mluvil, jsem vůbec nezaznamenala.

"Hey, Ciss! Žiješ?" Usmála se a soustředěně se na mě podívala.
Hleděla jsem na strop a hlavu jsem na ni otočila, až když na mě promluvila potřetí.

"Co? Jo, já jsem jen měla vypnutej mozek. Cos říkala?" Usmála jsem se na ní tak, jak bylo v mých silách a snažila se zaměřit víc na přítomnost, než na vzpomínky.

"To jsem si všimla." Trochu utrápeně se na mě usmála.

"A ptala jsem se, co máš s Tichošlápkem?" Nevěděla jsem, jestli mě víc zarazila samotná otázka a nebo hlas, jakým to Lily řekla. Byl to jakýsi podivný ustaraný tón, který mi k obsahu otázky vůbec neseděl. Zněl spíš jako: Proč bys chtěla spáchat sebevraždu?

"Nic! Opravdu nic! Jsme jen kamarádi, chápeš?...jen kamarádi... nic víc..." Vyhrkla jsem a až pozdě si uvědomila, jak nepravdivě to zní. Lily jen s nedůvěřivým úšklebkem na rtech lehce zavrtěla hlavou a otočila se zpátky ke knížkám na stole.

Opět jsem se pustila do mých myšlenek.
Stále se v nich opakoval Sirius. Nechtěla jsem na něho myslet, proč bych taky měla, ale ta otázka, kterou mi položila Lily, to ještě zhoršila.
Ať jsem se ho snažila z hlavy vytěsnit sebevíc, tak se tam pořád objevoval. Nebyla jsem schopná v tu chvíli myslet na nic jiného.

Když jsem nabrala trochu energie, zvedla jsem se a rozhodla se jít projít na čerstvý vzduch. Lily zůstala v pokoji a já vyrazila nejdřív do pokoje Pobertů, kde jsem si ze židle vzala svůj cestovní hábit, který jsem tam ráno zapomněla.

,,Jak je naší zmijozelské alkoholičce?" Ozval se Sirius s přehnaně starostlivým tónem v hlase. Ležel na své posteli přesně tak, jako jsem ležela já u Lily.

,,Sklapni..." Probodla jsem ho pohledem a pak se pousmála.

Když jsem vyšla z hradu, silný a studený vítr mi ve vteřině rozcuchal vlasy. Chladné podzimní počasí mě ale neodradilo. Vydala jsem se po vyšlapané cestičce, která tu byla už co si pamatuju, k Černému jezeru.

Už z dálky jsem si všimla chlapce sedícího na břehu. Každým mým krokem jsem ho poznávala víc a víc.

,,Ahoj..." Pozdravila jsem Remuse, který zamyšleně sledoval rozvlněnou hladinu obrovského jezera. Byl až děsivě klidný.

Vypadal hrozně. Byl mnohem bledší než obvykle. Vypadal strhaně a jizvy na obličeji, jakoby se mu prohloubily. Aniž bych se ho musela ptát, věděla jsem, co za tím vším stojí. Na malou chvíli jsem vzhlédla k obloze, na které se už dnes v noci bude houpat jasný úplněk.

,,Můžu ti něco říct?" Zeptal se mě po momentu ticha. Jeho pohled pořád směřoval vpřed.

,,Cokoliv." Podívala jsem se na něho a čekala.

,,Víš, jsi moc fajn holka a tak...Chci říct, že se Siriusovi vůbec nedivím..."

,,Ale nemluv hlouposti, vždyť Sirius má přece holku. Sice teď přesně nevím, se kterou zrovna chodí, ale nějakou má, ne?" Vpadla jsem mu do řeči.

,,Jo, Mary z Mrzimoru. Ale já vidím, jak se na tebe dívá. Jak se vždycky rozzáří, když se objevíš ve dveřích naší společenky a..." Zarazil se a povzdechl si.

,,A?" Pobídla jsem ho k dokončení věty.

,,Prosím...nenech ho, aby tě stáhl. Nenech ho, aby tě zranil tak, jako ty ostatní. Jsi skvělá holka a máš na lepší. Siriuse mám rád a nechci o něm mluvit takhle, ale sama víš, že ještě prostě nedospěl. Je to fajn kluk, ale když se s ním do něčeho zamotáš, tak to obvykle nedopadá nejlíp. Však víš.

Prosím, slib mi, že si s ním nic nezačneš." Říkal to tak starostlivým hlasem. Bohužel všechno, co řekl, byla pravda. Každý věděl, jakou má Sirius pověst. I přesto, že každá holka musela vědět, že jeho flirtování a svádění povede jen k jedné noci, po které bude dělat, že je nezná, padaly mu k nohám.

Začalo mě děsit, jak často na něho v poslední době myslím.

,,Slibuju..." Přikývla jsem a pohlédla na něj s úsměvem na tváři. To už se i on podíval na mě. Úsměv mi příjemně oplatil.

Přesto jsem věděla, že ho něco trápí. Viděla jsem to v jeho očích. Věděla jsem, že tam někde uvnitř se už začíná probouzet to zvíře, ve které je nucen se při každičkém úplňku přeměňovat. Bylo mi ho líto.

,,Náměsíčníku?"
Oslovila jsem ho laskavým tónem.

"Hmm..."
Opět se ustaraně zahleděl někam do dálky.

,,Jsi v pořádku?"

,,Je mi fajn!"
Otočil se a zařval na mě. Věděla jsem, že za to nemůže. Už dnes večer bude zase tak moc trpět. Začala hlasitě dýchat a jeho oči, které teď byly naplněny nebezpečným vztekem, se do mě zařezávaly jako ostré drápy a zorničky se mu na moment několikanásobně zvětšily.

"Co se tu děje?" Zeptal se zmatený Sirius, do kterého jsem právě vrazila, když jsem couvala od Remuse. Začínala jsem se ho celkem bát. Sirius mě odstrčil někam za něj a sám přistoupil k Removi blíž.

"Náměsíčníku...to jsem já..."
Snažil se ho co nejvíc uklidnit. Po těchto slovech se ve vteřině proměnil a na místě, kde předtím stál Sirius, teď pobíhal obrovský černý pes a otíral se Remusovi o nohu.
Náměsíčník se na něho usmíval a pohladil ho po hlavě.

"Promiň... nechtěl jsem tě vyděsit..."
Otočil se na mě.

"Já vím..." Ujistila jsem ho milým hlasem a oplatila mu jeho úsměv, kterým se mi omlouval.

Byl večer a my jsme přišli z večeře. Já jsem šla samozřejmě s Lily do Nebelvírské věže. Poslední dobou jsem siuvědomovala, že tam trávím mnohem víc času než na svojí koleji. Většině lidí jsem tam však nevadila a už si na mě zvykli.

"Kdy vyrazíte?" Zeptala jsem se Jamese.
Já a Lily totiž známe jejich "úplňkový" plán.

"Tak kolem desáté. Ty tu dneska spíš?"
Odpověděl na mou otázku a položil mi svou.

"Asi jo... vím, že se nic nemůže stát, ale budu tady jako vždycky, kdyby se přece jenom náhodou něco zvrtlo, jako tehdy..."
Řekla jsem mu a on souhlasně přikývl.
Seděli jsme v křeslech před krbem.
Postupem času se plameny ohně v krbu nepatrně smršťovaly až nakonec úplně zmizely. Někdy před půl desátou jsme s Lily usnuly. Usnuly jsme už ve společenské místnosti a ani jsme si nevšimly, kdy ti tři vlastně odešli ven, aby ohlídali chudáka Remuse. Myslím tím Siriuse, Jamese a Petera, protože Rem už byl od podvečera v té jejich "skrýši".

Utíkala jsem. Utíkala jsem někam lesem.
Věděla jsem, že mě něco nebezpečného pronásleduje. Byla jsem vystrašená a hodně. Docházely mi síly. Zastavila jsem se a poslouchala. Les byl v těchto místech opravdu temný.
Otočila jsem se, protože jsem uslyšela praskání malých, suchých větviček pod něčíma nohama.
Přepadla mě nesmírná úzkost. Stálo tam stvoření připomínající vlka. Byl však strašně vyhublý. Než jsem se stačila znova rozběhnout, natáhl jeho dlouhou, tenkou, avšak silnou paži a drápl mě s ní přes obličej, čímž mi způsobil silné krvácení. Neudržela jsem se na nohou a upadla na měkkou lesní půdu. Oslnila mě zář měsíce, který byl právě v úplňku a prosvítal skrz vysoké koruny stromů.

Právě to mě probudilo a já zjistila, že jsem v Nebelvírské věži a vedle mě hluboce spí Lily.
Přímo do mého křesla teď svítilo měsíční světlo a zabraňovalo mi v dalším spánku.
Brzy se ukázalo, že to bylo nejspíš dobře.
Do místnosti totiž vletěl, otvorem za pobiznou Buclaté dámy, uřícený Sirius.
Byl celý zpocený a sotva popadal dech.
"Co se stalo?"
Vyhrkla jsem na něj tak rychle a nahlas, že to vzbudilo i Lily, která se teď tvářila velice zmateně.
"Remus!" Vykoktal a snažil se mezi tím dýchat.