tajemství minulosti | Marauders

20. Šťastné a veselé? I.

Začínaly svátky a my, kteří jeli na Vánoce za svými rodinami jsme seděli v Bradavickém expresu, jenž měl namířeno do Londýna na nádraží King's Cross.
Lesy v horách, ve kterých se také nacházely Bradavice, už stihla přikrýt pořádná vrstva běloučkého sněhu.
Bylo krásné sledovat zasypanou přírodu z okna vlaku.

Byla jsem teď opřená o Siriusovo rameno a s jeho rukou okolo mě jsem si prohlížela lesy se stromy s bílou čepičkou.
Stejně tak seděla i Lily u Jamese. Peter se také díval z okna a Remus si četl, při čemž se mu nepatrně přivírala víčka, avšak pracně se držel, aby neusnul.

Ano, všichni jsme jeli na svátky domů.
K našim rodinám.
Všichni až na Siriuse. Ten byl pozvaný, aby přijel na Vánoce k Potterovým.
Za takové pozvání byl hrozně vděčný, jelikož doma se ani ukázat nemohl a v Bradavicích se mu zůstávat nechtělo a komu by taky jo, když tam každoročně zůstává jen pár jedinců a v hradu je tudíž věčně ticho a nuda.

Ticho a nuda vládla nyní i našemu kupé.
Všichni jsme zřejmě byli až moc vyčerpaní. Aspoň já tedy ano, jak jsem se tak dívala na ostatní, tak jsem nebyla jediná.

Sirius mě teď políbil na moje černé vlasy.
"Copak se děje?" Zeptal se ustaraně.

"Nic, jenom se mi vůbec nechce domů." Přiznala jsem.
"A komu se tam chtělo? To bude zase jenom: 'Kdybys byla aspoň trochu vděčná Narcisso!' nebo 'Co s tebou mám dělat, Lilyan? Ani na ulici se s tebou ukázat nemůžu!'" citovala Lily otce.

"Ale notak..." Utišoval ji James a věnoval jí maličký polibek na líčko.

Ani jedné z nás se domů nikdy nechtělo.
Rodiče byli přísní a pyšní na svoji zmijozelskou krev, která jim kolovala v žilách.
A teď, když je Lily pravý Nebelvír a já nejsem na Zmijozel Merlinví jak pyšná, tak je to každým rokem u nás doma horší a horší.

"Můžete nám přece kdykoliv psát..." Připomněl nám Sirius a pohladil mě po rameni.

"I několikrát denně..." Dodal James a usmál se.

Někdy v půlce cesty začalo zase sněžit. A tak sníh překryl stromy, pole a louky druhou vrstvou nadýchané peřinky.
Venku musela být obrovská zima.
Schoulila jsem se k Siriusovi, který mě objal. Byla jsem strašně unavená. Cítila jsem, jak na mě jde spánek a oči se mi klíží.

Neviděla jsem, co přesně se děje. Byla jsem ponořena v husté tmě. Neviděla jsem okolí kolem sebe a to mě znervózňovalo. Cítila jsem se nebezpečně ohrožená.
Nevím jak, ale tušila jsem, že v mé blízkosti se nachází Lily. Je v nebezpečí. Něco se jí určitě stane. Něco vážného. Musím ji najít.
Ať jsem v prázdnu utíkala kamkoliv, nehla jsem se z místa. Nešlo to.
Pak někdo zakřičel. Z toho křiku mi naskakovala husí kůže.
Znělo to jako...proboha...
"Lily?!" Rozkřičela jsem se.
Něco se jí stalo a já jí nemohla najít ani pomoct.
Kdybych jen věděla, jak se k ní dostat.

"Lily!" Opakovala jsem její jméno.

"Cissi?" Ozval se jemný hlas mojí sestry. Byl blízko. Tak blízko. Jako by mi dýchal za zády.

"Lily!" Marně jsem volala.

"Cissi!" A znova. Otáčela jsem se jako pes za ocasem. Bez výsledku.

"Lásko..." Sirius? Co ten tady dělá? Panikařila jsem. Začala jsem zmatkovat.
Netušila jsem, co mám dělat, co jsou ty hlasy a někde hrozně blízko je Lily, která trpí a potřebuje pomoct. Jenže já tu byla uvězněna v té husté tmě.

"Narci!" Někdo se mnou zatřásl a já jsem se konečně vzbudila.

Usnula jsem opřená o Siriusův hrudník.
Naproti mě seděla Lily opřená o Jamese, po její levici u okna Peter a po mé pravici u okna Rem.

"Ty...jsi v pořádku!" Oddechla jsem si.

Tak co? Lepší?😄
Já doufám, že ano😊🌹
Potěší každý vote, comment ale i view❤
Pomalinku se blížíme k 700 views, za to vám moc moc děkuju, protože díky vám mě to psaní baví o to víc 😊✨

Narcii❤