tajemství minulosti | Marauders

14. Vzpomínka II.

Před námi se objevily dvě malé dívky.
Jedna měla dlouhé uhlově černé vlasy a druhá stejně dlouhé, ale ohnivě zrzavé.
Byly jsme to my, ale před pěti lety.
Byl to den, kdy jsme poprvé nastoupily do bradavického expresu a poprvé uviděly Poberty a též poprvé vstoupily za práh hradu, který se nám poté stal druhým domovem.

Otočila jsem se na Lily, která se už netvářila tak utrápeně, nýbrž o trošku víc spokojeněji.

"Už zase tahle?" Usmála jsem se na ni.
Nemohla odtrhnout oči od nádraží King's Cross a jen zírala na nástupiště 9 a 3/4 na kterém už stála rudě červená parní lokomotiva, jež byla připravena vyrazit na onu dlouhou cestu do Prasinek.

"Mám ji prostě ráda..." Pokrčila rameny, když konečně odtrhla zrak od uměle vytvořené scény před námi.

Následovaly jsme naše malé já, které se nyní loučilo s našimi rodiči.

V té době si ještě byli naprosto jisti, že se obě dostaneme do koleje, do které chodily už nesčetné generace kouzelníků z naší staré čistokrevné rodiny - do Zmijozelu.

Už to vypadalo, že s Lily nenajdeme jediné volné místo ve vlaku.
Prošli jsem snad všechny naplněné vagóny.

"Tady! Pojď!" Mávlo na mě rukou moje zrzavé dvojče a pak ukázalo na jedno kupé.

Byla napřed, a tak jsem k ní došla a nahlédla dovnitř.

Seděli tam čtyři chlapci a vesele se mezi sebou bavili.

"Nazdar!" Pozdravila jsem je všechny, oni se na nás otočili a naráz utichli.

"Mohly bychom si k vám přisednout? Jen na cestu tam, pak už vás nebudeme otravovat..." Zeptala se odvážně a mile Lily, která se s zářivým úsměvem dívala na chlapce s rozcuchanými černými vlasy a kulatými brýlemi.

Jeden ze sedících chlapců se zvedl a ukázal na místo hned vedle něho a pobídl nás, abychom se posadily.
Měl též uhlově černé vlasy, avšak delší než kluk, na kterého se tak omámeně dívala Lily.

Sedla jsem si tedy vedle chlapce, jež předtím vstal. Seděla jsem tudíž mezi ním a chlapcem s hnědými vlasy.
Bylo na něm něco zajímavého - měl na tvářích pár škrábanců, táhnoucích se přes jeho obličej.
Nevyptávala jsem se na to, abych se ho nijak nedotkla.

Lily si zase sedla mezi brýlatého kluka a chlapce, který měl světle hnědé (až nažloutlé) vlasy. Byl malý a jeho obličej byl kulatý.

A to byla chvíle, když jsme poprvé viděly Poberty. Ovšem v té době si tak samozřejmě ještě neříkali.

"Tohle je Remus," ukázal kluk, vedle kterého jsem si sedla, na chlapce s ukrutně vypadajícími šrámy na obličeji.

"Toto je Peter," Teď ukazoval na chlapce s kulatým obličejem, který teď v ruce držel sáček nějakých různě barevných bonbónů.

"Chceš?" Natáhl ke mě ruku s bonbóny a nabídl mi.

"Ne, díky." Zdvořile jsem odmítla a usmála se na něj.

"Tohle je-"
"James..." Dopověděl vlastník tohoto jména a zadíval se na Lily, která přímo roztávala nad jeho úsměvem.

"A já jsem Sirius... A vy se jmenujete jak, krásky?" Představil se nám a mile nás vyzval k tomu, abychom udělaly totéž.

"Jsem Narcissa Bellová. A tohle je Lily... Bellová." Usmála jsem se na všechny chlapce, kteří mě teď poslouchali.

"Vy... Vy jste sestry?" Zeptal se udiveně Remus, který seděl po mé levici.

"Přesněji dvojčata." Zapojila se do rozhovoru Lily.

"Se stejně krásnýma očima..." Dodal téměř hypnotizovaně Sirius.

Ten den si pamatuju naprosto přesně.
Jako by to bylo snad včera. Tuhle vzpomínku mám v paměti tak pevně zabudovanou, že jsem schopna si ji vybavit mnohem víc jasněji, než kteroukoliv jinou.

"Dáte si něco drahouškové?" Mile se nás zeptala čarodějka, která rozvážela všelijaké dobroty.

"Všechno!" Vyskočil Sirius, jako by si sedl na ježka a natáhl k ní ruku, na jejíž dlani se zlatavě leskly galeony.

"Dvakrát!" Dodal rychle James a udělal totéž, co Sirius.

Jejich rodiny musí být zřejmě ohromě bohaté; pomyslela jsem si okamžitě.

V té době se ještě k Siriusovi chovali stejně jako k Lily. Byli hrdí na to, že budou mít v rodině dalšího Zmijozelského potomka.
U obou se ale mýlili.

Po zbytek nesmírně dlouhé cesty do Bradavic jsem se bavila výhradně se Siriusem. Už tehdy jsme se stali nerozlučnými kamarády. Dokonale jsme rozuměli jeden druhému. Stal se pro mě skoro bratrem.

Teď mě mrzelo, že se ztratilo tohle pevné pouto mezi námi a nemluvili jsme spolu.
Bylo mi to opravdu líto, bylo to v podstatě pro mě jako bych ztratila Lily, což je nepředstavitelné i pro mě, jako pro zmijozelské srdce.

Otočila jsem se na nyní šťastnou Lily.
"To už by stačilo, ne?" Zeptala jsem se.

"Myslím, že ano." Přikývla a společně jsme se opět vrátily nohama na zem Brumbálovy pracovny.

Seděl za svým stolem a něco psal na kus pergamenu.

Přes jeho půlměsícové brýle jsem viděla, jak se pekelně soustředí, jelikož mu to bylo vidět na očích.

"Mockrát děkujeme, pane profesore. Cítím se teď mnohem líp, a myslím, že Ciss už taky, nemám pravdu?"
S úsměvem pohlédla na mou dlaň, která už byla úplně jako dřív.

Tiše jsem přikývla a byla jsem ráda, že je vše jako dřív.

"Slečno?" Oslovil mě ještě před naším odchodem z jeho pracovny Brumbál.

"Ano, pane?" Podívala jsem se na něj společně s Lily, která stála vedle mě.

"Myslím, že těm čtyřem dlužíte vysvětlení." Prohlásil Brumbál moudrým a vážným hlasem.

"Ale-" chtěla jsem protestovat, jelikož jsem si myslela, že to není ten nejlepší nápad.

"Věřte mi. Bude to tak nejlepší. Koneckonců by se to stejně jednou dozvěděli." V tomhle měl nejspíš pravdu. Jednou by se to dozvěděli. Ať už od nás nebo od Brumbála.

"A co se týče Vás, Lily, vím, že je to těžké, ale nesmíte mít takhle negativní myšlenky. Sama víte, jak to pak dopadá.

Dobrou noc." Popřál nám Brumbál, jelikož už bylo pozdě večer. Já a Lily jsme udělaly totéž a společně odešly z jeho pracovny.

Vypadalo to, že dnes nejspíš budu muset opět přespat v Nebelvírské věži.