tajemství minulosti | Marauders

2. Poberti a dvojčata II.

Když jsem ráno otevřela oči a uvědomila si, kde jsem (na vteřinu mě to zmátlo, ale pak jsem si vzpomněla na včerejší noc) všimla jsem si, že postel vedle té mojí je prázdná. Siriusova postel. Venku bylo ještě šero, ale už se pomalu schylovalo k východu slunce. Byla sobota a já jsem ještě na tento víkend neměla žádné plány. Přestala jsem přemýšlet nad budoucností a začala se zajímat o to, co budu dělat teď.

Ze všech tří postelí bylo slyšet hluboké oddechování. Přistoupila jsem k jedné z nich.

,,Petere?" Zašeptala jsem mu u obličeje, abych nevzbudila ostatní.

,,Petere!" Oslovila jsem ho znova, když nereagoval.

,,Hmm..." Ozval se, aniž by otevřel oči.

,,Kde je Sirius?" Zeptala jsem se.

,,Astronomic-" Stačil říct, než znova hluboce usnul.

Ani jsem se mu nedivila. Byl víkend a jen blázen by vstával tak brzo. A já jsem se vydala toho blázna hledat. Ve víře, že mi nebude zima, jsem se vykradla z Nebelvírské věže a vydala se do labyrintu chodeb školy.

Po nějaké době jsem dorazila ke dveřím astronomické věže. Otevřela jsem je a vystoupala po pár dřevěných schodech. Okamžitě jsem litovala toho, že jsem si od někoho z Pobertů nepůjčila svetr. Na věži foukal studený podzimní vítr a ačkoli slunce už vykukovalo za obzorem, nestihlo ještě oteplit vzduch.

Krátce jsem se rozhlédla a hned jsem si ho všimla. Sirius seděl na zábradlí, otočený zády ke mě.

,,Merline! Vždyť spadneš! Jsi normální?" Vyjekla jsem možná až příliš nahlas. Ani se nenamáhal otočit a jen pokrčil rameny.

,,Jinak dobré ráno..." Řekla jsem už klidnějším hlasem. Přistoupila jsem k zábradlí, opřela se o něj lokty a zahleděla jsem se tam, kam směřoval i Siriusův pohled.

Před námi se rozprostíraly nekonečné lesy. Bylo to krásné. Stoupající slunce vše zabarvilo do zlata. Lesy, louky, Černé jezero, školní pozemky. To všechno se teď topilo v ranním slunci. Sirius mi krátce pohlédl do očí a pousmál se. Na malou chvíli jsem přestala vnímat tu ukrutnou zimu. Pak se vrátil k té majestátní krajině a nad něčím se hluboce zamyslel. Poznala jsem to, protože vždy, když se zapřemýšlel, přimhouřil oči. Potom mi podal ruku.

,,Ty ses nám asi zbláznil..." Usmála jsem se.

,,Tam já nepolezu!" Podívala jsem se na jeho dlaň, která byla stále ještě připravena mi pomoct za ním na zábradlí. Bez odpovědi se pousmál. Protočila jsem oči a zaklesla svou dlaň do té jeho. Posadila jsem se těsně vedle něho. Jeho ruku jsem stiskla ještě pevněji, když jsem si uvědomila, jak vysoko vlastně jsme.

,,Nedívej se dolů..." Poradil mi uklidňujícím hlasem a mou ruku nepustil.

,,N-nemyslím, že tohle je dobrý nápad. Asi půjdu radši zase-"

,,Držím tě. Jsi v bezpečí." Nebyla to jeho slova, co mě uklidnilo. Byl to jeho konejšivý pohled, který mi říkal, že se mi nic nestane. Najednou jsem byla tak jistá. Bylo mi jedno, kolik metrů je pod námi. On mě držel.

V hlavně mi bleskla myšlenka na to, kolik holek už tu s ním sedělo tak, jako já právě teď. Kolik holek už tu uklidňoval, že se jim nic nestane, že jsou v bezpečí. Kolik holek bylo z jeho pohledu tak mimo, jako já. Věděla jsem, že jich je spousta. Pokud po někom toužila půlka holek ze školy, byl to zcela jistě on.

,,Nechtěla bys se mnou utéct?" Vytrhl mě z přemýšlení.

,,Cože?" Hleděla jsem na něho, jak kdybych mu vůbec nerozuměla.

,,Někam do lesů. Do divočiny. Jsi tam naprosto volný. Žiješ podle vlastních pravidel. Nikdo ti neříká, co máš a nemáš dělat a kdybys šla se mnou..." Podíval se opět na mě, aby viděl moji reakci.

Pak mi to všechno došlo. Pro Siriuse byl poslední rok dost náročný. Všechny ty trable s jeho rodinou. Jeho rebelství ho stálo pěkné jizvy, které už nejspíš nikdy nezmizí. Všechny ty roky mu chyběla svoboda. Teď mi jeho slova dávala dokonalý smysl.

,,Třeba by to byl lepší život..." Řekl zasněně, když jsem mu dlouho neodpovídala.

,,Nad tím ani nepřemýšlej... prosím..." Uvědomila jsem si, že stále držím jeho ruku. Opatrně jsem slezla ze zábradlí a pustila ji. Byla jsem ráda, že zase cítím pevnou půdu pod nohama.

,,Nechceš jít na snídani? Teď tam nikdo nebude." Nabídla jsem mu a po chvíli se dočkala jeho souhlasu.