tajemství minulosti | Marauders

30. Útok VI.

,,Siriusi přestaň! Takhle to nebylo!!" Smála jsem se a hodila po něm polštář, když napodoboval moje naštavané já tehdy, když urazil zmijozelskou kolej před Luciusem, jeho bratrem a i přede mnou.
,,Ale jo! Přesně takhle ses tvářila!" Zasmál se, prohrábl si (mým útokem) rozcuchané vlasy a hodil po mě polštář zpátky.

Takto jsme u Pobertů v pokoji trávili celý večer. Každou chvíli jsem nemohla popadat dech. Držela jsem se za břicho, jak mě bolelo ze samého smíchu. Tohle bych na zmijozelské koleji zažila jen těžko. Sice jsem byla pořád ta uzavřená zmijozelská duše, ale oni ji ve mě uměli schovat. Dokázali ve mě probudit toho jiného člověka - toho lepšího člověka. Ačkoli to bylo zvláštní, cítila jsem se dobře. Jakobych k nim patřila, avšak opak byl pravdou. Na to jsem ale v tu chvíli nemyslela.

,,Budeš tu dnes spát, že jo?" Zeptal se mě Sirius, když si všiml, že se mi zavírají oči, zatímco jsem měla hlavu položenou na jeho rameni.
,,Asi budu spát dole na pohovce..."
,,Můžeš spát tady. Buď se mnou, a nebo, kdybys chtěla mít víc místa, na Theově posteli. Vsadím se, že by mu to nevadilo." Pohladil mě po mých havraních vlasech.
,,Vyspím se dole. Aspoň se zahřeju u krbu." Usmála jsem se ospale. Najednou na mě opět přišel ten pocit, že patřím někam jinam. Dolů. Do sklepení.

Ačkoli se Sirius na můj nápad moc netvářil, nechal mě odejít do společenské místnosti. A přesto, že jsem před chvílí usínala, teď jsem jen hleděla do rozžhavených uhlíků, které tu zbyly po ohni, a přemýšlela.

,,Cissi?" Ozvalo se za mnou. Sirius stál u schodiště. Přišel ke mě a sedl si.
,,Ještě jsem ti chtěl něco dát."
,,Siriusi, moc dobře víš, že-"
,,Bellová," U ďasovce, on ví, jak mě přinutit poslouchat.
,,tohle jsou tvý sedmnáctý narozeniny, tak zavři pusu a poslouchej mě..." Poposedla jsem si, abych mu byla blíž a zahleděla jsem se na něj unavenýma očima.
,,Normálně hubu nezavřu, to víš, ale jak jde o tohle mluvení...no...mám nějaký nedostatky, i když to zní neuvěřitelně, vím..." Ušklíbl se. Ale pak mu tvář rychle zvážněla.
,,Moc tě miluju. Měl jsem už hodně holek," Zatvářil se až provinile.
,,a tak, ale u tebe je to jiný. Tebe nechci po jedný noci nebo po pár dnech vyměnit. Nechci tě vyměnit už nikdy..." Mlčela jsem. Čekala jsem, jestli bude pokračovat a vlastně jsem ani nevěděla, co říct.
,,Vím, že nemáš ráda dárky, ale jsou to tvé sedmnácté narozeniny a, jak už jsem říkal, já chci, aby sis je pamatovala."
,,Jo, proto jsem odmítla tu whiskey." Usmála jsem se a on mě napodobil.
,,Zavři oči a nastav ruku..." Usmál se a já ho poslechla.

Zavřela jsem oči a s nastavenou rukou jsem čekala.
,,Siriusi, tohle je nechutný klišé." Zaprotestovala jsem.
,,Promiň, příště to po tobě hodím a budu doufat, že nemáš mizerný postřeh, romantiku..." Sarkasticky prohlásil a vzápětí jsem v ruce ucítila předmět. Byl hladký a studený.

Když jsem otevřela oči, v mé dlani jsem uviděla krystal.
,,Bude tě chránit kdykoliv. I když tu já třeba nebudu. Prostě vždycky. Měj ho u sebe. Bude ti připomínat mě a to, jak moc tě miluju, a že nikomu nedovolím, aby ti ublížil, i kdyby to bylo třeba jen slovy."
Usmála jsem se, stiskla krystal a schoulila se Siriusovi do náruče. Cítila jsem se v bezpečí.
,,Děkuju..." Zašeptala jsem a on položil hlavu na tu moji.

,,Víš, tehdy, když jsem vyběhl z toho domu hrůzy, když jsem jen o kousek unikl mé matce, která se mě snad chtěla pokusit zabít, byl jsem sám. Ten večer jsem o všechno přišel. A když jsem tam v dešťi stál na chodníku, neměl jsem vůbec nic. Neměl jsem střechu nad hlavou a už jsem neměl ani rodinu. Nechci, abys tohle někdy zažila. Chci, abys vždycky měla vše, co si jen budeš přát."

Bylo to zvláštní  slyšet ho mluvit o tom večeru, kdy utekl z domu. Nikdy nám o tom nic moc neřekl, takže my všichni (včetně Jamese, ke kterému pak později v noci šel) jsme věděli jen to, že se s rodinou pohádal a utekl.
"Ale konečně jsem začal žít tak, jak jsem vždycky chtěl. Přišel jsem sice o všechno, ale získal jsem svobodu."