tajemství minulosti | Marauders

3. Poberti a dvojčata III.

Bylo to přesně tak, jak jsem předpokládala. Ve Velké síni opravdu nikdo nebyl. To ticho, které tam vládlo, bylo zvláštní. Přemýšlela jsem, jestli jsem tam někdy seděla sama.

Ačkoli jsme byli oba z jiné koleje, posadili jsme se naproti sobě k nebelvírskému stolu. Ihned se před námi objevily mísy s ovocem, čerstvé topinky, marmelády, pudinky a spoustu dalších snídaňových pokrmů.

Seděli jsme tam v tichosti. Nikdy jsme se Siriusem nevedli dlouhé rozhovory, obzvlášť když jsme byli sami, což se stávalo málokdy. Stále jsem nemohla z mysli dostat ten jeho pohled plný naděje, když mi před chvílí na astronomické věži říkal o tom, jak by chtěl utéct. Vypadal tak šťastně, jak už jsem ho dlouho neviděla. Když jsem se trošku probrala z myšlenek, zjistila jsem, že na mě zamyšleně hledí. Polkla jsem poslední sousto a ticho přerušila.

"Co je?" Usmála jsem se na něho jedním koutkem. Zabořil do mě jeho pohled ještě víc a pousmál se. Hlavně se nesmím nechat zmást. Všechny holky věděli, že jeho pohled je dost nebezpečný. Nesmím povolit.

"Ale nic..." prohlásil a vrátil se k jídlu.

,,Co je? Mám něco na obličeji?" Usmála jsem se.

,,Ne." Zavrtěl hlavou a já jsem si ho podezíravě přeměřila pohledem.

,,Vlastně..." Pokračoval.

,,Máš něco na tričku." Řekl s úsměvem. Já jsem se hned sklonila, abych se ujistila.

,,Dělám si srandu." Začal se smát.

,,Ty máš fakt blbý vtipy..." Zatvářila jsem se uraženě, ale hned na to jsem se začala smát taky.

,,Nesmíš věřit všemu, co ti řeknu..." Zvedl obočí.

,,Ale..." Slyšela jsem někoho za mými zády. Povzdechla jsem si.

,,Ty už se zase bratříčkuješ s těma idiotama z Nebelvíru?" Byl to jeden kluk ze Zmijozelu. Byl ze stejného ročníku, jako my. Přes náš rozhovor jsem ho ani neslyšela přicházet. Já jsem tam jen seděla a s ironickým úsměvem hleděla na Siriuse. Bylo na něm vidět, že se všech sil snažil nevybuchnout. Sirius se bohužel dost snadno naštval a ve většině případů to končívalo rvačkou. Už si kvůli tomu odpracoval nespočet trestů.

,,A kde máš ty ostatní ubožáky? Řeknu ti, Ciss, že jsi hodně klesla." Sirius se už neudržel. Zřejmě nesnesl ten jeho povrchní a provokativní tón, který měli lidé z naší koleje vyhrazený speciálně pro Nebelvírské studenty. Okamžitě jsem se (stejně jako Tichošlápek) zvedla od stolu.

,,Siriusi, uklidni se..." Chytla jsem ho za paži. Jako by mě vůbec neslyšel. Věděla jsem ale, že pokud ho neuklidním, skončí tohle nejspíš dalším trestem.

Zvolila jsem tedy jinou taktiku a stoupla jsem si přímo před něho. Opět mě ignoroval s očima zabodnutýma do mého spolužáka.

,,Siriusi, nech to být, jo?" Snažila jsem se mu domlouvat, ale on má slova nevnímal.

Když už jsem mu mávala rukou tak těsně před obličejem, že hrozilo, že mu snad za chvilku vypíchnu oči, konečně sklonil hlavu ke mně a věnoval mi pohled.

,,Co kdybychom si všichni dali rozchod a šli si po svých?" Navrhla jsem a doufala, že už mě bude poslouchat.

Pak do Velké síně přišli James, Remus a Peter. Ti tady ještě chyběli. Naštěstí když si jich ti dva, kteří se už chystali do sebe pustit, všimli, nejspíš uznali, že to nemá cenu a každý si šel sednout ke svému stolu. Všichni se pustili do jídla. Mě ale naprosto chuť přešla a vydala jsem se na chodbu.

"Bellová!" Slyšela jsem, jak za mnou pokřikuje Sirius, když jsem zrovna vycházela ze dveří Velké síně. Oslovení 'Bellová' jsem nesnášela a on to moc dobře věděl.

"Co?" Otočila jsem se na něj neochotně, jelikož jsem měla chuť ho za to oslovení zabít.

"Kam jdeš?" Zeptal se, když mě doběhl.

,,Vlastně nevím..." Přiznala jsem.

,,Nejspíš se půjdu na kolej převléct." Řekla jsem, když jsem si uvědomila, že mám na sobě ještě oblečení ze včerejší noci.

,,Fajn." Prohlédl si mě Sirius.

,,Dobře jsem se bavil..." Pohledem ukázal do Velké síně.

Pousmála jsem se.

,,Uvidíme se později?" Zeptal se mě se stejným úsměvem na rtech.

,,Budu s Remem v knihovně..." Odpověděla jsem a on zaťal zuby, jakoby ho něco šíleně mrzelo.

,,Uuu takže asi ne, protože tam o víkendu ani nepáchnu..." Potom se opět zasmál.

,,No, tak zatím." Usmála jsem se a zvedla ruku, abych mu trapně zamávala.

,,Zatím..."