tajemství minulosti | Marauders

19. Nový patron III.

"Expecto Patronum!"

Soustředěně jsem v mysli pátrala po těch nejšťastnější vzpomínkách.
Poté jsem ucítila lehké zachvění v ruce. Otevřela jsem oči a spatřila dvě naprosto stejná zvířata.
Dva poměrně velcí psi pobíhali vedle sebe a vesele mávali ocasy. Jejich přízračná zář oslnila všechny, kteří teď stáli okolo a nehybně je pozorovali.

Pak si někdo protlačil cestu mezi několika žáky Zmijozelu, kteří si neodpustili popuzené brblání. Siriusova hůlka byla stále ještě ve vzduchu a když přiběhl až ke svému patronovi a zjistil, co se děje, hůlku sklonil a jeden pes najednou úplně zmizel. Pak jsem i já dala svoji hůlku dolů a zmizel i druhý pes - můj patron.
Teď už byl slyšet jen hlas profesora, který si zřejmě stále neuvědomoval, že celá třída mlčí a pokračoval ve svém výkladu o podobách patronů.

"... zvíře většinou vystihuje vaši osobnost. Jsou ale časté případy, kdy má váš patron podobu patrona vašich rodičů a nebo také, a to je už trošku vzácnější, podobu stejného zvířete, jako osoba, kterou milujete celým svým srdcem. Musí to být vážně hluboká láska. Tato varianta je doopravdy docela vzácná, ale přeci se vyskytuje..."
Odmítala jsem uvěřit tomu, co slyším. Velký pes byl jeho patron. To je naprosto jasné. Můj patron byl stejný. Úplně. Až na to, že můj byl o trošičku menší.

Sirius se chvíli tvářil stejně zmateně jako já. Vypadalo to, že profesora také slyšel a právě to v něm zřejmě vyvolalo pocit vítězství, které dal najevo sebevědomým úšklebkem. Pohledem si mě teď přejel od hlavy k patě.

Vůbec se mi nelíbilo to, co se dělo. Možná, že jsem párkrát přemýšlela nad naším vztahem. A možná, že jsem si i uvědomovala, co k němu cítím. Ale všechny tyto věci jsem držela hluboko v sobě a za žádnou cenu jsem je nechtěla nechat dostat se na povrch.

Pohledy všech přítomných teď byly přilepeny jen na mě a na Siriusovi. Obrátila jsem se na Lily. Ta se teď na mě usmívala s povzbuzujícím pohledem.

Opět jsem pohlédla na Siriuse. Vzhlédla jsem do jeho zářivých očí. Nebyla jsem schopna se od nich odtrhnout. Nebyla jsem schopna se pohnout ani zamrkat. Celý svět stál a pro mě nyní existovala jen Siriusova tvář a jeho pohled, kterým se mi vpíjel do mých zelených očí.

Přistoupil ke mě blíž. Hůlku měl v ruce, kterou měl spuštěnou podél těla.
Pořád se přibližoval a já jsem chtěla utéct. Někam daleko a být sama. Nohy mě však přestaly poslouchat a tak mi nezbývalo nic jiného, než jen stát na místě a úpěnlivě mu zírat do očí.

Udělal poslední krok a stál přímo u mě. Sklonil se ke mě a já jsem na tváři ucítila jeho horký dech. Nevnímala jsem, jak dlouho jsem tam stála. Nevnímala jsem vůbec nic. Úplně jsem zapomněla, kde jsem. Voněl po dešti. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla. Jeho dech se zrychloval a stejně tak ten můj. Tep se mi zrychlil a najednou mi hlavou problesklo, co teď bude následovat. V tu chvíli jsem se probudila z tranzu.

Už jsem začala všechno zase vybavovat.
Jsem ve třídě. Plné studentů. A i včetně profesora se na nás právě všichni dívají.

Celé mé tělo se zachvělo a já jsem v panice vyběhla z učebny. 

Zastavila jsem až na chodbě kousek dál od učebny.

Zavřela jsem oči, zhluboka oddechovala a snažila si všechno přerovnat v hlavě.

"Proč jsi utekla?" Ozvalo přede mnou a já jsem okamžitě víčka otevřela.
Samozřejmě to byl Sirius.

"Proč jsi to udělal?" Oplatila jsem mu otázku. Opravdu mě to zajímalo.

Váhal s odpovědí a začal mi uhýbat pohledem. Kroužil očima všude kolem, jen aby se teď nemusel podívat do těch mých.

"Miluju tě, Cissi..." Vypadlo z něho a tentokrát se jeho pohled do mě opět zabodl tak, jako před chvílí v učebně.

Sevřel se mi žaludek.
Cítila jsem, jak rudnu v obličeji. Tváře mi hořely a na chvilku bylo na chodbě naprosté ticho. Nikdo nepromluvil.

"Miluju tě, Siriusi..." Dostala jsem konečně ze sebe.

,,Já vím..." Sebevědomě se usmál a pak už se mi uvnitř rozlil ten příjemný hřejivý pocit bezpečí, když mě políbil.

 Věděla jsem, na co si příště vzpomenu, až budu chtít vyčarovat mého patrona v podobě psa.