tajemství minulosti | Marauders

8. Jednoho podzimního dne II.

Tak moc jsem chtěla naštvat Siriuse, až jsem sama sebe dostala do dost nepříjemné situace. Zítra mám rande s největším idiotem Bradavic. Pokud teda nepočítáme Blacka.

Se splašenými myšlenkami v mé hlavě jsem sebevědomě odkráčela k hradu. Teda aspoň jsem se snažila, abych tak vypadala. Nesměla jsem ani trošičku dát najevo, že jsem udělala chybu, i když jsem to sakra moc dobře věděla.

Zbytek odpoledne jsem Poberty ani Lily naštěstí nepotkala.
Přesto jsem ale věděla, že se jim stejně nevyhnu, ať už se budu snažit jakkoliv.
Jasně, byla tu možnost, že bych na večeři prostě nešla, ale to se mi zrovna moc nezamlouvalo, a tak jsem o půl sedmé vyrazila ze Zmijozelské koleje na chodby hradu.

Venku už byla téměř noční tma a na obloze už se pohupovala couvající luna.

Vyšla jsem z temných chodeb sklepení a přivírala moje víčka, která byla podrážděná přílišným světlem ve vstupní hale, která byla osvětlena pochodněmi.

Byla jsem mezi prvními, kteří teď seděli u zmijozelského stolu.

Mlčky jsem pozorovala přicházející studenty, kteří usedávali ke stolů svých kolejí a vesele se bavili s přáteli.

Velká síň se rychle plnila. Když jsem zvedla oči k nebelvírskému stolu byla jsem nepříjemně překvapena. Zrovna k němu totiž usedalo pět studentů ve školní (nebelvírské) uniformě.

Lily, Remus, Peter, James a....
a pan Black.

Od pobertů jsem čekala, že přijdou (ostatně jako vždy) pozdě a ne, že tu budou sedět tak pět minut před začátkem večeře.

Mírně jsem se zamračila a nasadila vražedný pohled. Jakmile si sedli, Black se na mě zadíval. To ovšem nebylo to nejhorší... On se na mě totiž pořád tak přiblbě tlemil.
Můj naštvaný pohled ho stále probodával až do té doby, kdy si někdo sedl na místo vedle mě a přehodil jeho ruku kolem mého ramena. Ihned jsem se na něj otočila. Malfoy. Ach Merline...

Vrátila jsem pohled na Blacka, který to celé zřejmě celou dobu pozoroval.

Usmíval se pořád stejně a když zachytil můj pohled, tak směšně povytáhl jeho tmavé obočí a jen tak tak zadržel smích.

"Takže to rande zítra platí, že ano?"
Zeptal se mě hloupě Lucius.
Z jeho hlasu se mi chtělo zvracet.

Ironicky jsem se usmála a podívala se na Malfoye, abych mu odpověděla.
"Pokud ze mě tu ruku nesundáš, tak si to velice rychle rozmyslím..."
Řekla jsem tím nejsladším hláskem a napodobila jsem ten Blackův blbej úsměv.

Lucius se trochu uchechtl a jeho dlouhou ruku ze mě sundal.
Vítězoslavně jsem se na Blacka usmála a sledovala jeho reakci.
Jen protočil očima a zavrtěl hlavou, při čemž se mu lehce rozcuchaly jeho delší tmavé vlasy.

Chvíli jsem se zase rozhlížela po místnosti. Byla tu teprve tak polovina studentů. Mé oči stále bloudili po velké síni. Ze všech stran bylo slyšet buď chichotání, švitoření nebo smích.

Zmijozelský stůl byl, jako vždy, zcela tichý. Jen pár nějakých holek vedlo (zřejmě) zajímavý rozhovor, u kterého se pořád škodolibě smály.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že na mě Malfoy mluví. Vůbec jsem ho nevnímala, protože mé oči se zase setkali s těmi modrošedými, které teď tak pěkně zářili, jako dvě hvězdy.

Sirius ukázal prstem na svou hruď, pak se jeho ukazováček stočil směrem ke mě a poslední jeho zastávka byla směrem k velkým dveřím, které vedly na chodbu.
Tím chtěl zřejmě říct: "Já-ty-vstupní hala."

Ne že bych chtěla, ale zvedla jsem se.
"Kam jdeš?" Ozvalo se od stolu.

Luciuse to totiž zřejmě zaskočilo.
"Jen si musím s někým promluvit..."
Po těchto slovech jsem opět vzhlédla k nebelvírskému stolu.
Black už byl taky na nohou a James ho právě poplácával po rameni.

Vydala jsem se mezi posledními studenty, kteří mířili na svá místa ke svým stolům, rovnou na chodbu.

Sirius byl o něco rychlejší a už tam stál.
Sebevědomě jsem si vykračovala k němu.

Hned mě oslovil. Já jsem však pokračovala chodbou dál.
"Díky za příležitost, jak z tama zdrhnout!" Křikla jsem na něho, když jsem měla namířeno k chodbám do sklepení.

Zády k němu jsem mu zamávala a tiše jako myška jsem v klouzla do chodby vpravo.