tajemství minulosti | Marauders

13. Vzpomínka I.

"Lily..." Oslovila jsem ji a upřela na ni ustaraný pohled.

Seděli jsme s Poberty v nebelvírské společence na nachově rudých pohovkách a bavili se o různých věcech. Teda spíš Poberti se vesele bavili.
Já jsem teď hleděla na Lily, která měla její nepřítomný a bezvýrazný pohled připíchnutý k tančícím plamínků v krbu.

"Lily, co je ti? Jsi v pořád-" natáhla jsem k ní mou ruku, abych jí položila na její rameno, ale zastavila jsem se v půlce věty, když jsem to spatřila.

Myslela jsem, že špatně vidím. Ale nebyla jsem jediná, takže zřejmě vidím moc dobře. Všichni totiž ztichli; teď mám na mysli Poberty.

Přitáhla jsem si dlaň zpátky a zblízka jí pozorně sledovala.

Tohle už se mi jednou stalo.
Měla jsem divný pocit. Bylo mi tak divně. Jako bych už skoro neexistovala, jako bych se vytrácela.

"C-co to máš s dlaní?!" Vyhrkl roztřeseně Červíček a baculatým prstem ukázal na mnou ruku.

Skoro jsem ho nevnímala a jen si dál upřeně prohlížela moji dlaň, která mizela. Prostě se ztrácela. Byla jako neviditelná.

"Promiň..." Řekla Lily, při čemž jí do očí vhrkly třpytivé slzy.
Pohledem teď také visela na mé ruce a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.

Zírajíc na utrápenou Lily, jsem se jí zeptala.
"Jdeme?"
Obrátila se ke mě a s téměř prázdným výrazem lehce přikývla.

Poberti se radši na nic nevyptávali, což nám hrálo do karet, protože jsme mohly ihned bez jakéhokoliv zdržení opustit nebelvírskou věž a doběhnout k obrovské soše gryfa, stojící ve výklenku.

"Lékořicová hůlka!" Pronesla jsem a můj hlas vytvářel v liduprázdné chodbě zvláštní ozvěnu, která se linula okolo dlouhých kamenných stěn.

Socha se pomalu otočila a tím vytvořila točité kamenné schodiště, vedoucí do věže.

V patře, do nějž vedlo schodiště, byl jeden pár rozsvícených pochodní.

Splašeně jsem doběhla k velkým dřevěným dveřím.
Až v tuto chvíli jsem konečně pustila ztrápenou Lily, kterou jsem až do teď křečovitě držela svou normální rukou za její tenké zápěstí.

Jakmile jsem ji pustila z mého sevření, splašeně a zuřivě jsem zaklepala na těžké dveře. Nečekala jsem, až mě Brumbál vyzve a prudce jsem je otevřela a vpadla do místnosti.

"Dobrý večer, slečno." Ozvala se zpoza jeho pracovního stolu uprostřed kruhové pracovny.

Pak jsem se ohlédla, abych zjistila, proč pozdravil jen mě a ne i Lily.
Lily stála za otevřenými dveřmi na chodbě a stále se tvářila nešťastně.

Mou normální a viditelnou rukou jsem jí přitáhla do místnosti.

"Dobrý večer přeji i vám, Lily."  Vzhlédl k ní a pozdravil jí naprosto poklidným hlasem.
Za to jsem ho vždy tak obdivovala, dokázal zachovat chladnou hlavu i v těch nejhorším chvílích.

"Pane profesore..." Začala jsem a zavřela dveře.

"Už se to zase stalo." Zvedla jsem mou paži, abych mu ukázala chybějící dlaň.
Lítostně se podíval po Lily, která se tvářila provinile.

"Promiň Cissi... Já nechtěla..." Špitla a upřela svůj pohled na podlahu místnosti.

"Nu... Asi se budeme muset podívat, co se s tím dá dělat tentokrát."
Prohlásil a v mžiku mávl rukou a vykouzlil dvě pohodlná křesla před jeho stolem.

"Prosím..." Poukázal zdvořile na křesla, čímž nám dal povel k tomu, abychom se obě posadily.

Poté mávl rukou znovu a od zdi se k nám vznášela mísa, která vypadala jako velice zvláštní umyvadlo.

Brumbál ji položil na stůl před nás.
Poté se zvedl a přešel ke skleněné vitríně, ve které se lesklo obrovské množství skleněných lahviček. Ty byly naplněny stříbřitě lesklými vlákny, která se ze všechno nejvíc podobala něčemu mezi vodou a plynem.

"Mám tu polici určenou jen pro vás." Pousmál se naším směrem Brumbál.

"Chcete si vybrat?" Otočil se na Lily a věnoval jí upřímný a konejšivý úsměv.

Lily se zvedla z pohodlného křesla a nepřítomně přešla, kolem cinkajících a klapajících stříbrných strojů na malém stolečku, až k řediteli.

"Prosím..." Vybídl ji, aby si vybrala a mezitím, co si Lily prohlížela lahvičky a pečlivě četla jejich označení, se otočil ke mě.

"Mohu se ještě zeptat, zdalipak tvoji ruku někdo viděl, Narcisso?"
Otázal se mě a já věděla, že vůbec nemá cenu lhát, jelikož jsem mu na očích viděla, že pravdu stejně pozná.

"Jen ty čtyři paka... však víte koho myslím...James, Sirius, Rem-..." Nestihla jsem větu dokončit a přerušil mě káravý, ale stále klidný hlas Brumbála.

"Trošku omezte svůj slovník, Narcisso, prosím." Podíval se na mě přes jeho půlměsícové brýle.

"Omlouvám se..." Špitla jsem a provinile sklonila hlavu.
Hned jsem ji však narovnala, protože Lily právě z jedné poličky vytáhla malou lahvičku a podávala ji do ruky Brumbálovi.

Poté se opět usadila do křesla a společně se mnou čekala.

Brumbál si lahvičku za chůze důkladně prohlédl.

"Přirozeně..." Přikývl, když si sedl zpátky na své křeslo a dočetl nápis na lahvičce.

Odzátkoval ji a opatrně vlil všechen její obsah do čiré tekutiny, která zaplňovala mísu téměř po okraj.

Věc (buď tekutina nebo nějaký plyn) pomalinku v míse klesala na dno.

"Tak prosím..." Vybídl nás Brumbál gestem ruky a já společně s Lily jsme naše obličeje ponořily do mísy.