tajemství minulosti | Marauders

6. Remův problém III.

"Remus!" Vykoktal a snažil se mezi tím dýchat. Odhrnoval si jeho černé vlasy ze spoceného čela a po chvíli ticha, které přerušoval jen jeho hlasitý zrychlený dech, pokračoval.
"Zaběhl se a zmizel nám z dohledu. Nejspíš je někdy blízko hradu. Musíme ho dostat zpátky..."

Lily vyletěla z křesla tak rychle, jako by si sedla na potlouk a všichni jsme bez dalších slov vyběhli na prázdné a tiché chodby Bradavic.
Běžela jsem jako první. Nemohli jsme dovolit, aby někomu ublížil.
Zadními dveřmi, které byly vždycky otevřené, jsme vyběhli na školní pozemky.

"Cissi! Počkej... stůj!" Slyšela jsem hlasy někde za mnou. Zřejmě se zastavili hned poté, co jsme vyběhli ven ze školy, ale já jsem běžela dál. Tráva byla už vlhká od rosy, přesto, že do rána bylo ještě daleko. Na chvíli jsem zaváhala, zda mám běžet dál, ale vážně jsem nehodlala dopustit, aby někomu ublížil nebo i hůř, jako tenkrát...

Trochu jsem se zděsila, když se z temného lesa, u kterého jsem teď zadýchaná stála, ozvalo hlasité zavytí - Remus.

Ohlédla jsem se zpátky nahoru k hradu.
Ti dva (Sirius a Lily) se rozběhli z kopce dolů a měli namířeno ke mně. Hned jsem se jim však ztratila v temnotě Zapovězeného lesa.
Utíkala jsem směrem, odkud se před chvílí ozvalo Removo vytí.
Chvíli jsem jen dál utíkala prázdným lesem. Byly slyšet pouze větve, které se v mírném nočním vánku houpaly sem a tam, a způsobovaly tím nepatrné šustění.

Sirius a Lily mi zmizeli z dohledu a já očima pátrala, ve špatné viditelnosti, po Remusovi.
Stromy byly v místech, kde jsem právě doběhla, velice hustě rostené, tudíž přes jejich větve v korunách stromů neprosvítal ani úzký paprsek stříbrné měsíční záře.
Vytáhla jsem proto svou hůlku a do šera zašeptala "Lumos!" a konec mé hůlky se ve vteřině rozsvítil.

Pátrala jsem po jakékoli stopě, která by mi prozradila, zda se někdo nachází v mé blízkosti.
Po chvilce pomalého a tichého kroku jsem ho uslyšela.
Byl někde hodně blízko. Mé srdce teď tlouklo splašeně, čemuž jsem nemohla zabránit. Toho jsem si v tu chvíli ale nevšímala.

Zajímalo mě jen to, abych co nejrychleji našla Remuse. Rychleji než on najde mě.
Trhla jsem sebou, když mi právě záda začal ohřívat pravidelný a hlasitý dech.
Pomalu jsem se otočila s hůlkou, jejíž konec neustále svítil bílým světlem, v ruce.
Vůbec nevím co mě to napadlo, ale chtěla jsem ho nějak uklidnit, aby mě nenapadl.
"Reme? Vím, že si to ty..."
Promluvila jsem na stvoření přede mnou.
Sirius ani Lily se stále neobjevili. Což bylo dobře.

"Poslouchej mě, fajn?..."
Mluvila jsem dál a snažila udržet klid, který naštěstí v napjaté atmosféře trval.
Pohnul ušima a vypadalo to, že poslouchá.
Byl docela zázrak, že se na mě ještě nepustil.

"Tak hele. Ano, máš jiné tělo. A ano, máš zřejmě úplně odlišné myšlení a chování než obvykle..."
Chtěla jsem ho uklidnit. Nervózně jsem mu pohlédla do tmy za jeho zády. Urputně jsem se modlila, aby mi přišel pomoct Tichošlápek nebo Dvanácterák. Mohli by ho nalákat zpátky do toho starého, děsivého domu, který stál na kraji vesničky Prasinky.

"Jenže uvnitř...jsi to pořád ty, Remusi.
Svět ti může změnit podobu, ale nikdy tě nezmění tady uvnitř, rozumíš?" Přiložila jsem mnou sevřenou pěst na můj hrudník v místech, kde se nachází srdce.

"Jsi pořád člověk, ať už vypadáš jako pes, jelen, krysa a nebo vlkodlak..."
V tu chvíli se ozvalo další zavytí. Ovšem tentokrát to nebyl Remus. Ozývalo se to někde z dálky. Někde za Náměsíčníkovými zády. Odhadla jsem, že je to někdo z pobertů; byl to totiž mužský hlas.
Remus se mi ještě naposledy zadíval do mých očí, pak se prudce otočil a vběhl po čtyřech do tmy lesa - do míst, kde už nedosáhlo světlo mé hůlky.
"Cissi! Jsi v pořádku? Nic ti není?!"
Proběhla ke mě splašená Lily a hned mě objala.
"Sirius právě odlákal Remuse a pokusí se ho dostat zpátky. Opravdu jsi v pořádku?!"
Hrnula na mě starostlivě.
"Lily..." Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale ona si pořád zmateně ověřovala, jestli žiju.
"Lily!" Zvýšila jsem na ni hlas, ale jen proto, aby mě už konečně poslouchala.
"Vždyť ty víš, že mi ublížit nemůže..."
Pokračovala jsem, když se aspoň trošku uklidnila.
"No jo, já vím..." Odpověděla tak smutným tónem, že to vypadalo, jako kdyby mě zabil.
Opět mě objala a já jsem v jejím pevném sevření skoro nemohla dýchat.
Moc dobře jsem věděla, proč byla kvůli tomu tak splašená...