tajemství minulosti | Marauders

16. Vzpomínka IV.

"Siriusi?" Oslovila jsem ho ještě předtím než odešel s ostatními po schodišti nahoru do ložnice.
Zastavil se v chůzi a sešel těch pár schodů za mnou.
Chvíli bylo jen trapné ticho. Hleděli jsem si navzájem přímo do očí. Pak jsem ale pohledem uhnula někam pryč za něho.
Po pár vteřinách jsem naše mlčení prolomila.

"Ehm... Promiň, neměla jsem na tebe tak vyjet. Vím, že si to myslel dobře..."

Na malý moment jsem se mu podívala do očí. Měl je zaplavené slzami. Ano...Sirius Black, ten Sirius Black, ten největší "frajer" Bradavic teď skoro brečel.
V těch malých lagunách, které nyní sídlily v jeho očích se odrážela záře pocházející ze skoro vyhaslého krbu, který byl nyní jediným světlem v místnosti.

Už jsem si myslela, že se prostě otočí a odejde spát. Vypadalo to tak. Jako by mi nehodlal odpustit mé chování.

Mýlila jsem se. Pevně mě objal. Vřele a přátelsky. Bylo to uklidňující. Byla to jediná chvíle z tohoto zdlouhavého večera, kdy jsem se cítila uvolněně a možná dokonce i šťastně. Cítila jsem jeho první slzu na mém rameni.
Poprvé za večer jsem na všechno zapomněla. Jako bych byla úplně někdo jiný. Někdo, koho netíží žádné problémy a je šťastný. Přála jsem si, aby tahle chvíle neskončila.

"Konečně jsi zase zpátky..." Prohlásil po další chvíli mlčení.
Pustil mě a pokračoval.
"Konečně je tu přede mnou zase ta Ciss,  s kterou jsem se tehdy seznámil ve vlaku a tak skvěle jsem si s ní rozuměl..." Usmál se. Věděla jsem, že každý teď myslíme úplně na onu stejnou vzpomínku, kterou jsem ostatně dneska viděla u Brumbála.

"Budeš spát tady?" Zeptal se a ukázal na schodiště za jeho zády.

"Ne... vrátím se na svou kolej..." Také jsem ho obdarovala úsměvem a popřála mu dobrou noc.

Odešel po točitém schodišti nahoru a já jsem ještě stála a zírala na jeho záda, dokud se mi neztratily z dohledu.
Poté jsem se i já otočila. Vlastně jsem ani neměla v plánu se vrátit na svou kolej. Lehla jsem si na rudou pohovku naproti krbu a zadívala se do jeho ohně.

Přemýšlela jsem o hodně věcech. Jaké by to bylo být v Nebelvíru? Nebýt tak chladná a uzavřená před světem? Co by na to řekli rodiče, kdyby zjistili, že mají obě dcery v Nebelvíru? Tahle představa mě děsila, když jsem si vzpomněla, co dělali jen kvůli Lily.

Rod Bellových byl totiž jeden z těch předpojatých čistokrevných rodin. Rodiče byli vždy přísní. Na nás obě. Věděli totiž, že držím s Lily a je mi jedno, v jaké je koleji.

"Vy jste obě stejné! Myslel a doufal jsem, Narcisso, že ty budeš rozumná. Že ty si budeš vážit toho, že jsi ve Zmijozelu! Že budeš hrdá na čistokrevnost naší rodiny! Ale ty se mezi tím stýkáš s nečistými a krvezrádci! Doufal jsem, že budu moct být hrdý alespoň na jednu dceru, ale nemohu! To už bych vás rovnou mohl považovat za mudlovské šmejdky! Kdyby tohle viděla pratetička Agáta, tak by to s ní seklo na místě!" Zněla mi v mysli ozvěna jeho rozhořčeného hlasu.

Plně jsem si vybavovala, jak na nás otec krčí poté, co nás viděli na nádraží, že se bavíme s Poberty. Ten večer se mnou cloumal vztek. Měla jsem chuť udělat totéž, co Sirius - prostě od toho všeho utéct.

Po chvíli jsem před krbem, do kterého jsem předtím přiložila, aby nevyhasl, usnula.

Opět se mi zdála ta děsivá noční můra ze dne, kdy jsem umřela. Ze dne, kdy jsem naposled byla člověkem.